25/03/2021 | komentář | Lucie Mikolajková

Lekce amatérismu, nadšenectví a přehlíživosti. K anglosaskému literárnímu překladu

Do angličtiny se z jiných jazyků překládá jen mizivé množství knih. Svět anglosaského literárního překladu je malý ostrůvek nadšenectví a obětavosti, ale i amatérství a diletantismu, který má s kontinentální překladovou tradicí a translatologií společného jen málo. I odtud pramení kontroverze kolem překladu básně Amandy Gormanové: pro Američany znamená překlad prostě něco jiného než pro nás.

Přede dvěma lety jsem se zúčastnila překladatelské konference v USA. Na jedné z akcí jsem zapředla hovor s úctyhodně vyhlížejícím pánem. Na jmenovce měl napsáno, že překládá z francouzštiny a čínštiny. Prý se zabývá hlavně čínskou poezií. Obdivně jsem podotkla, že je to zajímavá jazyková kombinace, a zeptala se, jak k ní dospěl. „Já vlastně umím jenom trochu francouzsky,“ odvětil kolega. „Čínsky neumím vůbec. Ale mám ‚spolupřekladatele‘. Ti pro mě text doslovně přeloží a já pak složím básně v angličtině.“ Tento krátký rozhovor jako by předznamenával téměř všechno, co jsem od doby, kdy se v anglosaském literárně-překladatelském světě pohybuji, o překládání do angličtiny zjistila.

Ušlechtilý koníček

Vzhledem k obrovitosti anglosaského literárního trhu máme občas v českém rybníčku sklon k němu vzhlížet a brát ho jako jakýsi etalon knižního světa obecně. V případě překladové literatury je to ale falešný dojem. Z veškerého objemu krásné literatury, který za rok vyjde ve Spojených státech, tedy na největším knižním trhu světa, tvoří překladové texty pouze 0,13 %. To je zhruba 300 až 500 knih ročně — na tak velkou zemi mizivé množství. Jen asi 14 % z toho ovšem připadá na tituly vydané velkými nakladatelskými domy — o zbytek, tedy většinu překladových titulů, se starají nezávislá, nezisková nakladatelství, pracující často ve velmi amatérských podmínkách. Ve Velké Británii je situace velmi podobná.

Nejvíce se do angličtiny překládá z francouzštiny a španělštiny, mezi relativně často překládané jazyky patří ještě například čínština, japonština, ruština a němčina. I tak se překlady z těchto jazyků pohybují maximálně v desítkách titulů, u jiných jazyků by pak člověku na počet v angličtině vydaných překladů doslova stačily prsty na rukou. Zhusta i jen na jedné.

Vzhledem k tomu, že překladové tituly vycházejí ponejvíce u malých nezávislých nakladatelství, je spíše pravidlem než výjimkou, že za překlad se neplatí — autor si ho buď financuje sám, nebo jej překladatel udělá zadarmo, případně jen za možné procento z prodejů.

Z výše uvedeného vyplývá, že v anglosaském knižním světě nikdo jako profesionální literární překladatel prakticky neexistuje. Překladu se povětšinou věnují akademičtí pracovníci nebo nadšenci, kteří mají překlad jako koníčka (případně obojí dohromady). Naprostá většina z těch, kdo se považují nebo prohlašují za literární překladatele, nemá na kontě žádný knižně vydaný překlad — většinou produkují drobnější texty, překládají poezii či povídky, které občas publikují v nezávislých online časopisech.

Hemžení na okraji

Amatérismus v tomto oboru ještě prohlubuje fakt, že v USA v podstatě nelze pro literární překlad získat odbornou kvalifikaci. Pouze zhruba třicet amerických univerzit nabízí překladatelství jako studijní obor a mezi nimi je jen pět, které se specializují na nějakou formu literárního překladu — a pouze jedna z nich, University of Iowa, má translatologický ústav, který je toho jména skutečně hoden. 

V českém prostředí, kde téměř polovinu knižní produkce tvoří překladové tituly, má překladatel k dispozici řadu translatologických učebnic a příruček, překladatelství může studovat na pěti univerzitách, knižní redaktoři dokážou překlady kvalifikovaně redigovat, překlady se recenzují v odborných i populárních médiích. Díky tomu existují určité normy a nároky, které by překladatel ideálně měl splňovat a které jsou poměrně snadno ověřitelné. Něco takového je v anglosaském světě vzácné — najít například literárního redaktora, který bude ovládat výchozí jazyk překladu (nebo jakýkoli cizí jazyk), je téměř nemožné.

Okrajovost literárního překladu se v angličtině projevuje i volbou žánrů. Drtivě převládají překlady poezie, což může Evropanům připadat zvláštní, ale je to docela pochopitelné. V 70. letech, kdy vznikla Americká asociace literárních překladatelů, se dokonce poezie překládala téměř výhradně. Překladová poezie má větší šanci na uveřejnění v literárních časopisech a pravděpodobně i na knižní vydání. 

Je to vlastně přirozené: v próze mají Anglosasové svůj literární mainstream (a koneckonců i alternativu), kterým je trh plně saturovaný. Vydávat překlady mainstreamové prózy z jiných zemí tedy vůbec nemá smysl, ledaže by se jednalo o naprosté fenomény typu Stiega Larssona. Takže když už překlad, musí to být překlad něčeho „podstatného“, zajímavého, alternativního, okrajového. A co je v dnešním literárním světě okrajovější než poezie?

Literární kolonialismus

Specifika anglosaské literárně-překladatelské komunity výrazně ovlivňují i samotný přístup k překládání a jeho výslednou podobu. V roce 2016 získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu Deborah Smithová za překlad románu Vegetariánka korejské autorky Han Kang. Následně proběhla menší aféra, kdy korejská i mezinárodní překladatelská komunita upozornila na to, že Smithová korejsky tak úplně neumí, že v textu je řada chyb, nepřesností a výpustek a že se vlastně jedná spíš o adaptaci než o překlad. Anglosaská komunita zůstala v bohorovném klidu — takový přístup je pro tamější překladatele naprosto běžný a nikomu nevadí.

Překladatelka Deborah Smithová a spisovatelka Han Kang, foto: Neil Hall/Reuters

Překladatelé se považují za umělce, jejichž kreativní vklad je téměř stejný jako vklad původního autora. Právě z tohoto podhoubí pak vzešly mnohé debaty ohledně překladu básně Amandy Gormanové: anglosaští překladatelé si neumějí představit, že by překladatel mohl být jen služebník původního textu, jehož vlastní kulturní identita nemusí pro porozumění a interpretaci originálu vůbec hrát roli.

Jste-li anglosaský literární překladatel, můžete zkrátka s původním textem nakládat, jak se vám zlíbí: buď proto, že to líp neumíte, nebo proto, že prostě chcete. Nevíte, jak přeložit konkrétní výraz nebo frázi? Žádný problém, ponechte je v původním jazyce a opatřete dlouhou poznámkou pod čarou, kde to co nejvíc polopaticky vysvětlíte. Anebo je rovnou vynechte. Vynechávat můžete klidně celé odstavce, které jste tak úplně nepochopili, z toho se nestřílí. Vaše redaktorka stejně nejspíš nebude originálu rozumět a nebude ho číst, takže s tím bude pracovat jako s původním autorským textem. Máte text hemžící se sprostými slovy a sexuálními scénami, ale sami jste prudérní puritáni? Máte pocit, že některá témata jsou pro dnešní svět politicky nekorektní? Jednoduše všechno „nepřijatelné“ vypusťte. Můžete radikálně změnit autorův styl, můžete ponechat co nejvíc „zcizujících“ prvků, takže text bude pomalu napůl v původním jazyce, můžete zkrátka cokoliv. Teď už je to přece váš text a původní autor může být ještě rád, že si ho někdo v angličtině bude moci přečíst. Tento přístup vlastně není až tak překvapivý — v podstatě je to taková další forma kolonizace a apropriace cizích kultur, která je anglosaské mentalitě už několik staletí vlastní.


Autorka je literární překladatelka.