Praha do sebe vstřebala ty nejméně stravitelné vlivy, aniž příliš ztloustla a dostala žaludeční vředy. Je kompromisem mezi nejlépe zachovalou starobylostí a nejstřídmější přítomností. Je tam jedna ulička — ulice Alchymistů —, která je jedním z mála muzeí, jež stvořil zdravý rozum. Vzniklo totiž přirozeným během času. V 17. století zde stály krámky, kde se prodávaly zázračné vynálezy. V zadních místnostech si alchymisté pálili řasy ve snaze nalézt kámen mudrců a elixír věčného mládí. Naivní zákazníci, čekající s otevřenou pusou na ten zázrak — kteří bezpochyby našetřili peníze, aby si elixír věčného mládí koupili okamžitě, jakmile se objeví ve výkladní skříni —, zemřeli v očekávání s otevřenou pusou. Poté zemřeli také alchymisté a s nimi i jejich mistrné formule, které byly opravdovou poezií vědy. Nyní jsou krámky zavřené. Nikdo se je nepokusil napodobit, aby udělal dojem na turisty. Místo toho, aby se staly domovem netopýrů a pavučin a dalo se tak na odiv jejich stáří, jsou domečky každým rokem natírány jednoduchou dětinskou modří a žlutí a vypadají tak stále jako nové. Jen s tím rozdílem, že se nejedná o novotu současnou, ale o tu ze 17. století. Nenajdete tam plechové cedule, ani učené nápisy. Když se Čechů zeptáte: „Copak je tohle?“ Češi odpovídají s přirozeností tak lidskou, že si člověk připadá jako v 17. století: „To je přece ulice Alchymistů.“

Taková je Praha: její starobylost nepůsobí cizorodě. V křivolakých uličkách starého města se v tomtéž domě nacházejí starobylá pivnice s reprodukcemi od Picassa a krámek s elektronickými kalkulačkami. Zeptáte se Čechů, proč mají Picassa ve staré pivnici, a Češi odpovídají: „Některým lidem se totiž Picasso líbí.“ Protiklady nejsou nikterak násilné. Město sestává z tradičních prvků, které jsou využity decentně, řádně a vkusně, takže nejsou vidět žádné čouhající provázky, stejně jako nejsou vidět provázky systému, komunistického režimu, revoluce, průmyslu — který je tím nejvyváženějším v Evropě —, ba ani loutek, které jsou těmi nejlepšími na světě.

Toulali jsme se Prahou několik dní a za tu dobu jsme se nesetkali s jediným hrubým náznakem toho, že se nenacházíme v západoevropském městě. Panuje tu samovolný přirozený řád, žádní ozbrojení policisté. Je to jediná socialistická země, kde se zdá, že lidé netrpí nervózním napětím, a kde nemá člověk pocit, ať už správný či falešný, že je sledován tajnou policií.

Vliv Sovětského svazu jde jen těžko zaznamenat, přestože se říká, že čeští nejvyšší představitelé jsou těmi, kteří jsou Moskvě nejvěrnější. Rudá hvězda se skví na lokomotivách, veřejných budovách, ale nepůsobí, že by byla jen na efekt. Neviděli jsme jediného sovětského vojáka. Moskevské mramory a ohromující cukrlata nenarušily architektonickou jednotu Prahy. Existuje silný a živelný národní charakter, který je znát v každém detailu a který stírá dojem oficiální, dobrovolné podlézavosti, jakou jsme viděli ve východním Německu a s níž se posléze setkáme v Maďarsku.

Gabriel García Márquez v družném hovoru s Fidelem Castrem, foto: Wikimedia Commons

Před několika dny se dělníci z jedné varšavské továrny ptali Gomulky, proč lidové demokracie nemají tak vysokou životní úroveň jako kapitalistické země. „Ne všechny kapitalistické země mají vyšší životní úroveň než lidové demokracie — odpověděl Gomulka —. A bezpochyby žádná z nich ji nemá tak vysokou jako Československo.“ Nemám k dispozici údaje, které by to mohly potvrdit, ale to, jak vypadají zástupy lidí na ulicích i ulice samotné, naznačuje, že Gomulka nebude daleko od pravdy. V Československu se lidé o politiku moc nezajímají. V ostatních lidových demokraciích se jedná o nesnesitelnou posedlost: nemluví se o ničem jiném. Mezi studenty, s nimiž se nám podařilo dostat do styku, jsme vypozorovali prvořadé zaujetí o vědomosti a jen velmi malý zájem o politiku. Otevřeně dávají najevo svůj nesouhlas s kontrolou zahraničních publikací a vynucenou izolací země. Někteří z nich — mající jasné politické přesvědčení — tvrdí, že zatímco cenzura je v jiných lidových demokraciích nutná, v Československu je zcela zbytečná. Měli jsme příležitost seznámit se s překladatelem děl Garcíi Lorcy, pětatřicetiletým učitelem španělského jazyka, pozoruhodně plachým a nervózním, s obdivuhodnou intelektuální zaujatostí. Do hloubky zná španělskou literaturu a zvláštní zájem má o jihoamerický román. Nadšeně se vyjadřoval o dvou kolumbijských knihách přeložených do češtiny, které byly beznadějně vyprodané během několika málo týdnů: Vír Josého Eustasia Rivery a Čtyři roky na palubě duše Eduarda Zalamey Bordy.

Lidé reagují v Praze jako v jakékoliv kapitalistické zemi. Ačkoliv se to může jevit jako hloupost, je to pozoruhodné, neboť v Sovětském svazu reagují jinak. V Praze a v Moskvě jsme udělali test s hodinkami. Je jednoduchý: Franco a já jsme posunuli naše hodinky o hodinu dopředu, nastoupili do tramvaje, stáli a drželi se tyče tak, aby byly naše hodinky dobře viditelné. Jeden muž — padesát let, tlustý, nervní — si nás znuděně prohlížel. Najednou se kouknul na moje hodinky: 12.30. Otřásl sebou. Mechanickým gestem si odhrnul manžetu u košile a pohlédl na své hodinky: 11.30. Dal si hodinky k uchu, ověřil si, zda jdou, ale jeho znepokojivé chmurné oči hledaly nejbližší hodinky a nalezly ty na Francově zápěstí. Také na nich bylo 12.30. Muž se lokty prodral ke dveřím, vystoupil ještě dřív, než tramvaj zastavila, a skákavými pohyby se ztratil v davu.

V Paříži a v Římě je reakce stejná. V Moskvě jsem byl v rozmarnějších časech, chodil jsem s hodinkami všude možně a lidé zkoumavě přistupovali, avšak jejich zvědavost byla odlišná. Díky tomu jsme se dozvěděli, že produkce hodinek je v Sovětském svazu velmi nízká. Používá je málo lidí. Lidi na těch našich obdivovali zlatý vzhled, tvar, kvalitu, ale zdá se mi, že nikoho ani nenapadlo se podívat na čas. Sověti by zaplatili nevím co za náramkové hodinky. V pražských tramvajích si lidé žijí své malé problémy: pánové předstírají, že nevidí dámy, aby jim nemuseli uvolnit místo; dámy se zapomenou při hledání drobných v peněžence, nezmáčknou včas tlačítko zastávky a poté nadávají na řidiče. V Moskvě lidé nemají ve zvyku číst sousedovi noviny přes rameno: zpravodajským aktualitám se nevěnuje pozornost, nevytváří každodenní zděšení jako na Západě. Moskvané, kteří jsou jinak na ulici upovídaní a vstřícní, cestují metrem se stejným zápalem, se kterým západní dámy cestují metafyzickou tramvají na mši o páté.

V Československu existuje jedna pozoruhodná věc, odlišná od všeho, co jsem až do té doby viděl: vojáci. Je překvapivé, jakým způsobem jsou začleněni do občanského života. Na železniční stanici stojí ve frontě na lístky, obtěžkáni kufry a nádobami se perou s civilisty o místo ve vagonu a čepicí si zabírají sedadlo, zatímco odvádějí děti vyčůrat. Nepůsobí jako vojáci, ale jako civilisté oblečení za vojáky. V pražských obchodech nakupují se svými ženami, v jedné ruce drží nejmladší dítě a v druhé tašku s plenami a kojeneckou láhev. Viděl jsem jednoho příslušníka, v ruce čepici plnou rajčat, který čekal na to, až jeho žena rozevře kapsu u tašky, aby je tam mohl dát. Další nesl své dítě na ramenou, aby mohlo přes zástupy spatřit vitrínu s loutkami. Někdo by si mohl myslet, že jde o nedostatek profesionální důstojnosti. Spíše se však bude jednat o odvážný výraz lidské důstojnosti.

Poté, co jsem měl možnost Československo detailně projet, mám dojem, že jedinou věcí, která zde na cizincích budí pozornost, jsou modré džíny. Kvůli nim se nás lidé s vážnou tváří ptali, z které planety jsme to spadli. Češi nejen že mají hezké oblečení, ale dávají také najevo jasný zájem o to se dobře oblékat. Viděl jsem mnoho žen stejně dobře oblečených jako ty v Paříži. Běžně oblečený cizinec může zůstat nepovšimnut. V Sovětském svazu a dalších lidových demokraciích k takové situaci nedojde. K tomu, aby nebyla vzbuzena pozornost, by bylo třeba na sebe navléci velmi staré, velmi obyčejné a navíc špatně ušité šaty.

 

Vydává nakladatelství Runa.