Jsem vůbec ještě liška? zeptala jsem se, když jsem během cesty začala hodně, ale hodně línat. Ale nebylo tady nikoho, kdo by mi odpověděl. Jestli jsem na Sibiř cestovala s pestrým houfem zvířat a s Ivanem Jakovlevičem (co nás pak v Krasnojarsku opustil), do Prahy jsem jela sama. Ale zato v luxusním lůžkovém kupé s toaletou, však zamknutém na dva západy, ale se zlatým řetízkem visícím od stropu, za nějž kdybych zatáhla, přiběhl by někdo ze železničního personálu. A v celém dlouhém vlaku byl z toho personálu jenom jeden jediný s klíčkem od mého kupé na krku. Ale ani ten neumí odpovědět na otázku, jsem-li ještě liška. Jenom čeká, co si budu přát ku snídani, obědu, svačině, k večeři.

Jen čaj, ty Duráku z Durákova. Ale má okýnka jsou zvenku zalepená sněhem. A tak co s tím uděláš, psí mordo? Durák se uklonil, obratem mi donesl čaj, ale zamkl mě zas na dva západy. Potom se psí morda vyškrabala na střechu vagónu a slyšela jsem, jak se tam opatrně, slimákovitě (přilepena asi slizem, co vylučovala) posouvala a sníh z okýnka slízla a jazyk si mrazem natrhla.

Venku teď pouze bělostná pole a na obzoru jen tenounká linka lesa. Ale zatímco do Krasnojarsku na Sibiři jsem cestovala šest dní, do Prahy to má být hbitější. A tak jsem rozpůlila svůj čas na čipernější seznamování s historií té země, která mě tam čekala, a na stejně čiperné bilancování svého dosavadního života. V myšlenkách jsem se vrátila do Institutu I. P. Pavlova. Byla jsem nepochybně prvé zvíře, které překročilo hranici, na níž je varovná cedule Pozor, druhá signální soustava, vstupujete na vlastní nebezpečí! Byla jsem první zvířecí odvážlivec, první průkopník, a kdyby v tom mohla pokračovat, kdyby jim to Hospodář nezatrhl, nakonec by zvířata s lidmi vytvořila jednu velikou rodinu.

Se psy se tady začínalo, slintající pes býval logem tohohle podniku. Ach, jak nesnáším psy. Vím, že ve štvanicích na lišky hrajou prim a dovedou v psích smečkách rozškubávat lišky jak vítězný proletariát rozškubal carské emblémy. A přestože už z Institutu dávno odtáhli a všechno se tam po nich vydrhlo a vyrejžákovalo, ještě pořád jsem tam cítívala ten vlezlý psí odér.

To brzy přejde, poučoval mě jeden z těch, co mě měli na starosti. Vybrali jsme právě tebe, právě lišku, protože jsme si jisti, že je to ta nejlepší volba. Přechod z liščiny do lidštiny nebude tak zdlouhavý. Slíbili jsme Hospodáři, že z tebe už brzo bude komsomolka, ale nejde to zas tak rychle, jak jsme si původně mysleli. Ale kdo si počká, ten se dočká. Všichni se tady věnujem výhradně tobě, a to je přirovnatelné pouze k péči, jaké se v dětství dostávalo nešťastnému bavorskému králi Ludvíku II., tomu, co nechal vystavět ten kouzelný zámek Neuschwanstein, který bys měla určitě navštívit, dostaneš-li se někdy do Bavorska.

Proč nešťastný král?

Skončil sebevraždou v Starnberském jezeře. A možná bys měla taky vědět, že lidé tíhnou k sebevraždám jak vosy k puklým šťavnatým hruškám. Ještě víš moc málo o lidech a za chvíli budeš k nim náležet. Pokud jde o mě — přiznal —, kdybych si mohl vybrat, rozhodně bych se nenarodil jako člověk.

Jiří Kratochvil, foto: archiv Slezského divadla Opava

(Pokud jde o něho, o pavlovovského akademika — dodávám já —, nemohl si vybrat ani svůj začátek, ale ani svůj konec. Když Hospodář rozhodl, že nechá zlikvidovat původní osazenstvo Institutu, všechny pavlovovské akademiky, aby tam místo nich nasadil omezence vracející se zpátky ke slintajícím psům, poslal tam komando kolchozníků s vidlemi a rozpárané akademiky pak za střeva rozvěsili do nedalekého sadu. A jestli se k tomu smí liška vyslovit, řekla bych, že Hospodář sice dal bourat pravoslavné kostely a kláštery, ale přitom našel zvláštní zalíbení v mučednické obraznosti a v jeho hlavě je z ní hrůzyplný ikonostas.)

Hodně času věnovali tomu, aby mě naučili vyslovovat lidské hlásky. Obtížné to bylo s hláskou „r“, kterou jsem dlouho nesprávně přebírala z liščího vrčení. Ten, kdo mě „r“ učil, klečel přede mnou, hleděl mi do tlamičky a korigoval vibrující koneček jazýčka: brána, vrána, mraky, vraky, straky, armatura, tramtárie, ratata, prales, kráva, síra, motor, rotor, kotár. To se nesmí zanedbat. Řeč je brána do druhé signální soustavy, regnorum fundamentum.

Ale na co ráda vzpomínám: ve volném čase jsem s akademiky hrávala kuželky. To jsem se rozběhla a švihla zrzavou oháňkou a koule porazila všech devět kuželek.

Nostalgické vzpomínání, to je velice vděčný způsob, jak si krátit cestu. A pak jsme už projížděli Minskem. Na nevzhledném minském nádražíčku vlak jenom chvilečku postál a už se hnal dál. Ale vůbec nejrychlejší způsob, jak si zkrátit cestu, je přece jenom spánek. Jenže zrovna to jsem nechtěla. Snažila jsem se zůstat bdělá, ráda bych tu svou proměnu pozorně sledovala, a ne ji prospala. Ale potom jsem se propadla do spánku a spala jak mourovatá, a probudila jsem se už bez liščí oháňky, bez níž jsem si dosud nedovedla svůj život představit. Však když něco přichází, mnohé zas odchází. Takže teď už jen Sylva? Sama jsem si to jméno vybrala. Ale je to opravdu to, po čem jsem toužila? Ale i kdybych nechtěla, kdo by se mě na to ptal?

Zatáhla jsem za zlatý řetízek visící od stropu a nechala si donést stakan vodky. Tak akademici vždycky po setkání s Hospodářem tíhli k vodce. Ale ani dva stakany nenapraví, co se teď stalo. Místo nádherného chvostu jenom jakýsi ohon zrzavých vlasů. A co hůř, s hrůzou jsem si prohlížela komsomolskou strůj, do níž mé už neliščí tělo během spánku navlíkli. A už se z toho nedalo vycouvat. Brána, vrána, vraky, straky, bumbum na vrata, Praha, ratata…

Odemkli mi kupé.

Hodila jsem si na záda batoh, chopila se kufříku a vystoupila a rozhlédla se, jestli mě tam někdo nečeká. Vypadá to, že mám štěstí, nikdo nečekal. Že by za mnou Hospodář neposlal hlídače? Zasloužím si takovou důvěru?

Město, které jsem dosud znala jen z veduty vystavěné ze sibiřských ledových kostek. Ale nebudu mít šanci poznat ho blíž. Někde se jen na pár dní ubytuju a musím zas pokračovat. Musím vzít na vědomí, že Praha je jen přestupní stanice. A najednou nevím, o čem to mluvím. Co když taky já jsem jenom přestupní stanice? Tak dost, na to teď nemám čas.

Lidi se na rozdíl od lišek pohybují v houfech, ve smečkách. Motám se mezi nimi, vrážím do nich, jsem odstrkována a zas přistrkována a musím si zvyknout na jejich pach. Akademici se mě snažili toho pachu ušetřit, postříkali se tím, čemu se rusky říká duchi. Ale Hospodář mě nešetřil, smrděl jak ta bečka hnoje. To byl vladařský puch. Jak budu teď páchnout já? A vědí vůbec lidi, co to je být lidmi, když jsou pořád jenom mezi lidmi? Tak dost. Na to teď taky není čas.

Hospodář mě vybavil vším, co potřebuju pro život mezi lidmi, s tím by neměl být problém. Pro začátek se podívám po nějakém hotelu nebo penzionu.

 

Vychází v nakladatelství Druhé město.