Literární kritika jako fackovací panák

Dlouho jsem váhal, jestli reagovat na text Evy Klíčové „Kritika v osamění“ (Host 1/2020) pojednávající o První bilanci. Článek se věnuje pravidelné prosincové diskusi o české literatuře uplynulých dvanácti měsíců, kterou pořádá Ústav pro českou literaturu AV ČR. Tu jsem loni organizoval a moderoval. K reakci mě nakonec přivádí především potřeba upozornit na to, jak Eva Klíčová pomocí účelově nastavené perspektivy hodnocení První bilance, nesené náležitou rétorikou a taktickým výběrem informací, vyrobila z události (tj. toho, co se stalo) „důkaz“ (to, co je) o krizi současné české literární kritiky.

Jako přímý účastník a strůjce První bilance 2019, který má možnost srovnávat, vnímám text Evy Klíčové, navzdory chabému mimikry „komentované reflexe“, jako nepřiznaný pokus prosadit z jejího pohledu žádoucí literárněkritické předpoklady a diskvalifikovat předpoklady nežádoucí, tedy jako manipulativní přesvědčování čtenářů o „správnosti“ autorčina pohledu na věc a jí preferovaných hodnot, a to zejména těch čtenářů, kteří na bilanci nebyli a srovnávat nemohou, a tudíž se bez možnosti volby stávají rukojmími názorové sugesce Evy Klíčové. Příznačné, ale nijak překvapivé je, že se Klíčová dopouští téhož řečového jednání, jaké s patřičným morálním odsudkem sama diagnostikuje u účastníků diskuse.

Když pozoruji, jak z jediného příležitostného a poměrně otevřeného vystoupení několika vzájemně nijak nespřízněných literárních kritiků, které bylo záměrně koncipováno se značnou otevřeností, bez anketních tabulek, bez jakýchkoli připravených, doma na papíře sesumírovaných tezí, tedy tak, aby byl, při vší riskantnosti podniku, dopřán dostatečný prostor živé diskusi a aby bylo možné sledovat, jaká témata vyplynou a jaká literární díla budou vyvolána při neopakovatelném (znovu neuskutečnitelném) setkání čtyř odlišných kritických osobností, jejichž názorů si jako ten, kdo je s prosbou o účast v pořadu oslovil, vážím — tedy když pozoruji, že se z takto zkusmé, jednorázové diskuse vyvozují v Hostu dalekosáhlé, paušalizující závěry o krizi a „pustině“ současné literární kritiky — vedle Evy Klíčové tak činí, příznačně pouhým konstatováním v perexu, i Miroslav Balaštík v textu „Krize důvěry: Kritika versus čtenáři“ (Host 2/2020) —, pak je mi to přinejmenším podezřelé. Nejsem jistě sám, kdo si položil otázku, proč tato zkusmá, nově koncipovaná, ve své podobě nevyzkoušená diskuse vyvolala tak štvavou, nepříčetnou a manipulativní reakci, jakou předvedla Eva Klíčová. Jako o poznání méně podezřelá se mi situace začíná jevit, když důvody hysterické reakce hledám mimo vlastní obsah diskuse, tedy v oblasti literárněkritických předpokladů, kritérií, čtenářských očekávání a hodnotových preferencí Evy Klíčové, které jsme se zjevně dotkli na citlivých místech.

Diskutující Markéta Kittlová a moderátor První bilance 2019 Martin Lukáš, foto: Petr Nagy

Diskutující Markéta Kittlová a moderátor První bilance 2019 Martin Lukáš, foto: Petr Nagy

Je-li Eva Klíčová takový profesionál, jak to sama ve své „komentované reflexi“ vyžaduje od účastníků První bilance, přičemž neopomíjí horlivě a místy opravdu malicherně dokazovat, že oni jimi nejsou, pak měla jednoduše napsat kritiku První bilance a vyslovit se zpříma, proti čemuž by nebylo možné nic namítat. Ona však svoji kritiku podloudně trousí takříkajíc za pochodu, zatímco loňskou První bilanci představuje. Sugeruje tak čtenáři, který ani ještě neseznal, co se vlastně stalo, že se to stalo špatně, nedostatečně, nekompetentně apod. Dojem, jakým to na nezaujatého čtenáře musí působit, si lze snadno představit: dříve než vůbec může zaujmout jakýkoli postoj, je mu už očkován postoj nesouhlasný. Vtipné na tom pochopitelně je, že tohle, navíc v psaném textu, tedy s možností pěkně si to všechno promyslet, provádí literární kritička, která účastníkům bilance vyčítá, že se dopustili dezinterpretací. Když už se tedy Eva Klíčová rozhodla kopat za sebe a stavět se do pozice arbitra-moralisty literárněkritického pole, měla si především ohlídat, aby se nedopouštěla stejných omylů a strategií, které sama tak vehementně podsouvá a vytýká účastníkům bilance.

Aby nevznikal klamný dojem, rovnou podotýkám, že dopouštím-li se zde v podstatě téhož, co kritizuji u textu Evy Klíčové, tedy že přesvědčuji čtenáře o vlastním názoru na věc, pak je tu přece jen zásadní rozdíl. Dělám to proto, že chci čtenáře přesvědčit o svém stanovisku k věci, aniž zastírám, že dělám právě to. Dělám to nepokrytě, dělám to přímo. Každý tak může vědět, co dělám. A zároveň to dělám pokud možno tak, aby čtenář mohl moji strategii sledovat a udělat si vlastní názor. Jinými slovy nesnažím se pracně a za vědomého zkreslování konstruovat odsudek odlišných názorů sloužící mi k sebepotvrzení názorů vlastních, kamuflovaný nadto jako něco jiného, než čím skutečně je, jak to ve svém textu učinila Eva Klíčová. Ten zásadní rozdíl tedy spočívá ve zjevnosti, respektive zastírání strategie a v záměrné manipulaci za domnělého „referování“ o tom, co se stalo.

Čtyři diskutující účastníci První bilance 2019 i její moderátor vystoupili se svými názory, jakkoli je formulovali nedostatečně a nepřesně, protože je formulovali ad hoc a v přímém přenosu, a pokusili se v živé interakci různých pohledů vyslovovat se k problémům postupně plynoucím z diskuse. Vedle toho Eva Klíčová, pod záminkou, že nabízí „komentovanou reflexi“ o První bilanci 2019, využívá příležitosti tlumočit své názory, které formuluje v přímé závislosti na odsudcích názorů odlišných, jako z udělání vyslovených právě účastníky diskuse. Ano, běží o Klíčovou tolik propírané okolnosti a kontext komunikace, který ve svém hodnocení bilance jaksi zanedbala, byť nám neopomenula vytknout, že jako kritici kontext literární komunikace málo zohledňujeme.

Nad textem Evy Klíčové se vznáší několik domněnek, které předpokládá jako prokázaná fakta a které, zvoleny s ohledem na kýžený účinek, dodávají autorce trvalé argumenty pro další a další výpady proti účastníkům bilance, aniž by přitom musela oprávněnost těchto domněnek prokazovat. Jednou z nich je její skálopevné přesvědčení, že všichni diskutující včetně moderátora jsou „vyznavači literární autonomie“. Čtenářům sugeruje, že jsme si v diskusi navzájem přitakali. Jako bychom se snad předem domluvili, že budeme jinými způsoby říkat stále totéž a navíc zrovna to, co se nebude líbit Evě Klíčové. Tuto domněnku nemůže Klíčová prokázat, a tak ji prezentuje jako hotovou věc. Čtenář, který chce číst její text, respektive sledovat její strategii, je pak v podstatě nucen takovou domněnku přijmout. Ale kdokoli, kdo zalistuje literárněkritickými texty jednotlivých účastníků diskuse a sám se přesvědčí o jejich disparátních názorech či domnělé spolčenosti, může takovou domněnku snadno rozporovat.

Nemá valný smysl reagovat na každý dezinterpretující moment „komentované reflexe“ Evy Klíčové. Postačí uvést, v čem spočívá její dovedná práce s významy. Obvykle vytrhne příslušnou větu nebo výpověď z kontextu a její kontext sama dopíše tak, aby mohla tvrdit, co tvrdit chce, a zároveň účastníky diskuse povýšeně školit a usvědčovat z omylů. A jelikož Klíčová píše „chytlavě“ a svůj text s oblibou prokládá jízlivostmi, čtenář její reflexe, navnaděn a naváděn těmito publicistickými lákadly, rád a snadno uvěří, že tomu skutečně s První bilancí 2019 bylo tak, jak Klíčová píše.

Abych uvedl příklad za všechny: pozoruhodné je už to, jak Klíčová svoji reflexi bilance předznamenává. V perexu píše, že První bilance 2019 oproti předchozím ročníkům proběhla „bez průzkumů [míněna je anketa mezi členy ústavu], bez tezí a bez Pavla Janáčka“, což implikuje nedostatečnost stávající podoby bilance. Předem diskvalifikující tón textu Klíčové pokračuje v prvním odstavci návodnými formulacemi, které mě nenechávají na pochybách o tom, co Klíčová svým textem sledovala: „Z kdysi velkého sálu, v němž se tísnívalo četné publikum, se však akce přesunula do menšího sálku v suterénu — míst byl přesto dostatek.“ Nebo: „Letití čtenáři Hosta možná na dalších stránkách očekávají přepis bilanční diskuse. Zde však nastává první moment nenaplněného očekávání.“ Nezainteresovaný čtenář tyto anticipace odmítavého postoje autorky možná přehlédne, ale smysl, který navozují, je myslím zřejmý: sama skutečnost, že jsme bilanci udělali jinak a jinde než Pavel Janáček, je zde chápána jako nedostatek. Tedy to, že jsme se pokusili bilanci udělat jinak, znamená ještě dříve, než se čtenář může dozvědět jak, že to bylo špatně. Mimochodem to, že První bilance 2019 bude jiná a jak bude v obecných rysech jiná, věděla ode mě Eva Klíčová o dobrých pár týdnů dřív, než se pořad uskutečnil.

Opět platí, co jsem už napsal. Nemám nic proti kritickému pohledu Evy Klíčové na První bilanci 2019, sám jsem s tím, jak dopadla, nebyl zcela spokojen, za což přebírám zodpovědnost, ale vadí mi způsob, jakým svoji kritiku ve svém textu postranně sugeruje, tu překrucováním, tu zamlčováním, tu spekulováním, tu urážením. Opravdu mi chce Eva Klíčová něco vykládat o faulech?

Pojďme dále: Eva Klíčová nám, jak už bylo řečeno, předhazuje, že jsme si dovolili použít různé strategie, jak něco vyjádřit, sama však neudělala nic jiného. Když jsem si teď její text s odstupem času přečetl znovu, jsem v pokušení prohlásit, že nám prakticky vyčítá i to, že jsme si dovolili mít jiné názory než ona. Nezazlívám jí její přístup jen proto, že jako všichni moralisté se zachovala pokrytecky, tj. udělala to, za co druhé kritizovala, ale také proto, že cíleně zkreslila obraz První bilance 2019 pro ty, kteří na ni nepřišli a mohli se tedy o ní dozvědět až z Hosta.

Takže jakého faulu jsem se to dopustil, když jsem bilanci české literatury za rok 2019 zahájil citováním úryvku z recenze na knihu, která vyšla v roce 2019 a, ať se nám to líbí nebo ne, dosáhla natolik širokého ohlasu, že se stala patrně nejdiskutovanější knihou roku 2019? Že jsem si dovolil z recenze citovat pasáž, která se k recenzované knize nevztahuje? Že jsem si z recenze vybral ukázku myšlení jejího autora, literárního kritika Jiřího Trávníčka, a nabídl inkriminovanou pasáž, kterou považuji za ucelenou, názorově definovanou výpověď, třebaže s jejími východisky nesouhlasím, přítomným literárním kritikům nikoli k posouzení nebo odsouzení, ale jako podnět pro zahájení diskuse o kritériích literární kritiky? Proč by vůbec kdokoli nemohl citovat jakoukoli pasáž z jakéhokoli textu, jestliže ví a otevřeně uvádí, proč to dělá, tedy jestliže ji používá vědomě jako podnět, jakkoli třeba provokativní, pro vyvolání diskuse, a nikoli aby někoho jen tak kritizoval nebo dokonce chytal na švestkách?

Jestli tohle byl faul, pak by bylo minimálně spravedlivé sestavit seznam faulů, kterých se ve své reflexi První bilance 2019 dopustila a ke kterým se uchýlila Eva Klíčová, přičemž v jejím případě by bylo záhodno považovat za přitěžující okolnost její autoritativní roli zprostředkovatele, neboť svou diskurzivní moc prokazatelně zneužila. Takže slova o tom, že jsme se jako účastníci otevřené diskuse, o jejíž (ne)úspěšnosti se mohl každý z přítomných přesvědčit, dopouštěli faulů a dezinterpretací, nechť prosím Eva Klíčová vztáhne na sebe. Psát si beze všeho může, co se jí zlíbí, ale bylo by minimálně poctivé, kdyby při tom vykládala své karty, zvlášť chce-li někoho přesvědčovat o své pravdě.

Tím se konečně dostávám k otázce „pravdy“. Připomenu (bude to faul?), co Eva Klíčová prohlásila v rozhovoru pro Tvar (2/2020), kde si shodou okolností postěžovala právě na účelové zastírání skutečnosti: „To je naprosto běžný jev současného veřejného prostoru, kde pravda nikoho moc nezajímá, zatímco se prahne po kontroverzích a ještě více po sebepotvrzování.“ Když pominu, že její slova jako z udělání pasují na její text o První bilanci 2019, zdá se mi naprosto symptomatické, že prstem zde ukazuje ta, která má máslo na hlavě.

Ve své reflexi bilance Klíčová několikrát zdůraznila, že rozhodně neobhajuje časopis Host, Jiřího Trávníčka, Alenu Mornštajnovou či knihy vydané nakladatelstvím Host. K tomuto jejímu tvrzení, na něž si každý čtenář udělá názor sám, si dovolím připomenout ještě jeden zdánlivě nenápadný výrok z citovaného rozhovoru pro Tvar, který mi osvětlil, odkud pramení autorčin alibismus. Proti tvrzení, že sféry zájmů časopisu Host a nakladatelství Host se překrývají, Klíčová v rozhovoru namítá, že Host „není součástí nakladatelství, je to grantový časopis“. Z logiky její výpovědi tedy vyplývá, že rozdílné zdroje financování vylučují vzájemnou, ať jakkoli definovanou, spolupráci stejnojmenného nakladatelství a časopisu. Tak je to prosté. Nu což, „pravda nikoho moc nezajímá“.

Jestli Eva Klíčová svým textem „Kritika v osamění“ něco prokázala, pak v žádném případě to, v čem spočívá problém současné literární kritiky, ale to, jak lze úspěšně přepisovat obraz skutečnosti. Máme dvě možnosti: můžeme si navzájem věcně vysvětlit své názorové pozice a vést diskusi, nebo se můžeme odsuzovat, zesměšňovat, urážet, zkrátka odreagovávat emoce, které se v člověku za nesouhlasu hromadí. Až si přestaneme házet klacky pod nohy, můžeme se konečně začít bavit o tom, co je opravdu důležité, tedy o kritériích a stavu současné české literární kritiky.