Těsně po 11. září 2001 zavládl v americké společnosti šok — šlo o útok na samotnou podstatu americké civilizace, útok na pevninském území Spojených států, k němuž nikdy předtím nedošlo.

V jistém smyslu lze říct, že oním dnem nadobro skončilo dvacáté století a nastaly nové, nejisté časy. Tak ostatně zněly dobové komentáře i obavy obyčejných lidí. Historie ukázala, že komentátoři i sýčkové měli pravdu. Bezstarostnost devadesátých let, za nichž Amerika — a dlužno říct, že spolu s ní celá euroamerická civilizace — rostla nevídaným ekonomickým a technologickým tempem, byla najednou pryč. Místo ní přišly války, nejprve v Afghánistánu a Iráku, posléze po celém Blízkém východě, zvýšená aktivita teroristických buněk v různých evropských státech a všeobecný pocit ohrožení a obav z budoucnosti.

Přitom původní myšlenka přelomových, apokalyptických událostí v americké kultuře je zcela opačná — má při nich dojít ke zlomu v dějinách, odhalení pravdy o povaze tohoto světa a nastolení vlády spravedlnosti. K takovému zlomu došlo v myslích Američanů jen dvanáct let před 11. zářím, po pádu Berlínské zdi, respektive následně díky rozpadu východního bloku komunistických satelitů SSSR a posléze Sovětského svazu jako takového. Právě z tohoto dějinného aktu pramenila ona bezstarostnost: demokratický svět najednou neměl sobě rovného oponenta a geopolitická bipolarita se změnila v nadvládu jediné supervelmoci, jejíž hodnoty, soudili Američané, jsou spravedlivé a univerzální, dají se tedy bez námitek uplatnit všude.

 

Příliš velké trauma

Literární díla, v nichž by 11. září hrálo důležitou roli, se na knihkupeckých pultech začala objevovat až po poměrně dlouhé odmlce. Jako by trauma bylo příliš velké a Američanům se nechtělo vyvolávat duchy nedávné minulosti a sypat sůl do jen chvíli zacelených ran. Rok po útocích vyšla jen rozsáhlá básnická skladba Galwaye Kinnella nazvaná Po pádu věží, sám autor ovšem přiznal, že se dílo nerodilo lehce a obrysy začalo dostávat až po půl roce. U románových zpracování trvala odmlka v USA léta, a pokud už nějaké dílo s tematikou 11. září vyšlo, dočkalo se okrajového zájmu kritiky i čtenářů. Lépe na tom byli Francouzi, k prvnímu výročí útoků totiž ve Francii vyšly hned tři romány. Nejlepší z nich je asi Windows on the World od známého provokatéra Frédérica Beigbedera, jenž protentokrát nechal stranou satirický tón a v díle, jehož jednotlivé kapitoly jsou vlastně záznamem časového období mezi nárazem prvního letadla a pádem druhé věže, vyjádřil trochu překvapivě Americe sympatie.

Zlom nastal roku 2004, kdy vyšel komiks Arta Spiegelmana, známého tvůrce Mause a nositele Pulitzerovy ceny, jenž zažil 11. září na vlastní kůži, neboť bydlel jen pár set metrů od místa útoků. Ve stínu neexistujících věží tvoří deset grafických příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky, a má místy velmi politický, antibushovský nádech, což ostatně není pro tvorbu amerických prozaiků nijak výjimečné.

Na románové zpracování museli Američané čekat ještě další rok: v říjnu 2005 vyšel druhý román Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko, v němž jsou události 11. září nahlíženy očima desetiletého autistického chlapce.

Teprve poté začala vycházet díla, na která všichni roky čekali. Don DeLillo vydal Padajícího muže, přičemž předchozí román Cosmopolis, jenž vyšel roku 2003, umístil do srpna roku 2000 a 11. září se vyhnul. John Updike napsal román Terorista, jehož protagonistou je postarší středoškolský učitel, který jednomu ze svých žáků rozmluví teroristický útok na Lincolnův tunel. Thomas Pynchon se k tématu vyjádřil v románu Bleeding Edge. A mohli bychom pokračovat: románů o 11. září, „9/11 novels“, případně „post-9/11 novels“, začaly vycházet desítky. Jak se předtím všeobecně mlčelo, najednou se literatura bez 11. září neobešla.

 

Padající muž, foto: Richard Drew

Padající muž, foto: Richard Drew

Standardní téma

V posledních letech je však patrný jistý zlom, podobně jako u vzpomínkových ceremoniálů, které se v dotyčný den konají. Dříve emocionálně vypjatá akce, při níž se otevíraly nedávné rány, se pomalu proměňuje v petrifikovaný politický manifest, v jakousi demonstraci síly amerických hodnot. To je pochopitelné: před deseti lety se všichni dokázali s 11. zářím přímo identifikovat, neboť jej velmi pravděpodobně prožili před televizní obrazovkou. S generací mladých, kteří nedávno byli ještě dětmi, se tato jednota sdíleného zážitku bortí. Datum, které stejně jako třeba den vraždy prezidenta Kennedyho či japonský útok na Pearl Harbor určovalo celou jednu generaci, se pomalu stává jednou z řady dějinných událostí. Neznamená konec dějin, jak se původně čekalo, spíš další milník. Apokalyptická očekávání, která se před lety naplnila v událostech 11. září, tedy budou v americké společnosti odteď znovu vzrůstat a realizují se v budoucnu v nějakém dalším dějinném, pravděpodobně opět násilném aktu.

Co se literatury o 11. září týče, až na výjimky se zatím neobjevila díla, která by narušovala jednotný společenský diskurz, totiž všeobecně přijímané pravidlo, že hlavními hrdiny těchto příběhů jsou lidé, jimž 11. září zásadně ovlivnilo život — ať už jde o přímé oběti teroristických útoků v obou věžích Světového obchodního střediska (a v menší míře ve Washingtonu či v uneseném letadle letu číslo 93), o ty, kteří přežili, či o pozůstalé, potažmo všechny ostatní Američany.

Teroristé se v těchto dílech vyskytují vždy jako zástupci druhé strany s lidským rozumem nepochopitelnou, negativistickou motivací. Někdy — možná nechtěně, jako v případě Updikova románu — jde takřka o karikatury. V zásadě jedinými výjimkami jsou jedna z vedlejších postav Padajícího muže, totiž člen Attova komanda, a sám vůdce teroristické skupiny z povídky „Poslední dny Mohameda Atty“ britského prozaika Martina Amise. Amis i DeLillo „své“ teroristy popisují střízlivě a se snahou vyhnout se při hodnocení jejich činů jakémukoli morálnímu odsudku, respektují jejich důvody ke spáchání tak strašné akce. Ostatně, jak napsala Susan Sontagová v článku pro časopis The New Yorker hned na konci září roku 2001, „ať už se dá o útočnících, kteří stáli za úterním masakrem, říci cokoliv, rozhodně to nebyli zbabělci“. Kuráž připisovat odvahu, což je jinak výsostně pozitivní vlastnost, někomu jinému než americkým hrdinům je možná tím nejviditelnějším porušením tvůrčí autocenzury, která jinak u spisovatelů vládne. Samotná Sontagová se nicméně za svůj názor musela následně hned několikrát veřejně omluvit…

Ústřední postavení tématu 11. září bude v americké literatuře zřejmě postupně slábnout, i když stejně jako jiné dějinné události nikdy docela nezmizí. Vzpomeňme v této souvislosti na nekonečný proud literárních i filmových zpracování tematiky útoku na Pearl Harbor a především vraždy JFK, ovšem také díla amerických autorů japonského původu a jejich hořkou zkušenost s internací jejich národnostní menšiny v amerických táborech i poválečnou perzekucí, třeba vynikající román Johna Okady No-No Boy. Zároveň je docela jisté, že význam této události pro americké dějiny v budoucnu umenší jiné datum. Nezbývá než doufat, že nepůjde o něco tak drastického, jako bylo 11. září 2001.