Literatura má pořád stejnou moc

Mezi vystupující na Měsíci autorského čtení se zařadila i česká spisovatelka Tereza Boučková. Prozaička a publicistka proslavená zejména románem Rok kohouta četla z povídkové sbírky Šíleně smutné povídky.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Setkání se čtenáři je vždycky příjemné, protože na ně chodí ti, kteří mají knížky rádi a většinou mají rádi i autora, kterého si jdou poslechnout. I když už jsem zažila i opak — pár lidí mi přišlo dát na čtení kapky. Ale to se stalo jen jednou. Autorské čtení je další dimenze literatury. Je fajn být účastna reakcí, které mé psaní vyvolá. Ale že bych se při samotném tvůrčím aktu orientovala podle reakcí publika, to nedělám. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Myslím, že živý kontakt se spisovatelem čtenáře těší. O literatuře to ale nevypovídá nic víc než to, že vždycky bude existovat určité procento lidí, kteří se bez knížky neobejdou.

Tereza Boučková, foto: Martin Vítek

Tereza Boučková, foto: Martin Vítek

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? No, já sice moc dobře vím, co je to tvůrčí krize, ale že by byli literatura a spisovatelé ve společenské krizi, o tom nic nevím, respektive si to nemyslím. Literatura má pořád stejnou moc, ale jen na někoho. A tak to bylo vždycky. Její roli bych rozhodně nepodceňovala, ale ani nepřeceňovala. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Já bych se do nějaké definice určitě nepouštěla. Nemám v lásce takové teoretizování. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Hodně se psaním trápím, když mi nejde. A když se „odšpuntuju“ a píšu, tak se zase docela raduju. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Na Ukrajině jsem nikdy nebyla. Ale v místě, kde bydlím, kamarádím s ukrajinskou rodinou, která tu už pár let žije. Jsou to bezvadní lidi. Co se týká současné ukrajinské literatury, můžu se pochlubit jen „jedním zářezem“.