Autorka tohoto textu se bohužel k Šindelkovu fanklubu nemůže počítat. I proto bude následující kritika částečně věnována objasnění tohoto rozporu. Zároveň je třeba zmínit, že Mapa Anny není o nic horší než například oceňovaná kniha Zůstaňte s námi, a nepředstavuje tedy nijaké kvalitativní vybočení z autorovy tvorby. Naopak — Mapa Anny je šindelkovská, domnívám se, přesně tak, jak čtenáři očekávali. A Marek Šindelka jim toho dopřál.

sindelka

Dekorativismus

Šindelka se nijak netají odporem k velkým příběhům, což vysvětluje například v jednom rozhovoru (viz Právo, 18. září 2014): „Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem. Nenacházím žádnou ústřední linii současnosti, nedokážu o žádném jevu říct: Ano, tohle je duch doby. Všechno se rozsypalo do střepů. Žijeme taky takové povídky, drobné příběhy, které se vzájemně dostávají do různých vztahů a skládají do všelijakých struktur.“ Jenže pozor, to, že autor něco nevidí, neznamená, že to neexistuje. Klišé o roztříštěnosti, těkavosti či tekutosti našich dnů je mimořádně houževnaté a takřka zlidovělo. Jenže neschopnost vidět projevy naší „nesmírně složité doby“ z odstupu, v časových souvislostech a kauzalitách lze mimo jiné považovat za fatální narativní negramotnost, kterou by se zvláště intelektuál (je-li jím spisovatel ještě dnes) asi spíše chlubit neměl. Představa, že řemeslo či umění vyprávět je dobré tak pro Hollywood, sice není trestná, přesto je podivuhodné, že taková literatura funguje ke spokojenosti všech: autora, čtenářů i odborných porot.

Text zbavený velkého příběhu nemusí být realizován zrovna v povídce, ale u Marka Šindelky tomu tak je. Mapu Anny konstruuje jako povídkovou knihu. Nicméně tyto povídky mají ambici samy sebe přesáhnout. Každá řekněme naráží nějakým detailem či postupně odkrytou vazbou na hlavní postavu Anny, pokud se Anna neobjeví rovnou osobně. Výsledná síť mezipovídkových průniků se ale zdaleka netýká jen Anny a svou nadužívaností vyznívá značně manýristicky: jako jakási struktura (jak by řekl autor), či spíše jako pavoučí diagram začínajícího scenáristy, který je nadšen lehkostí, s níž lze tyto efekty vysoustružit: jestliže v první kapitole věnuje přítel své těhotné milované mořskou ulitu, tak ji má za nějaký ten pátek její již dospělý syn na krku, když na jakési párty sbalí naši Annu. Podobně se několikrát zjeví rubínová náušnice ryšavé a rujné moderátorky, sponka nebo ztracený chrtík. Detaily tu vytyčují obrazce s artistní lehkostí, že ty povídky nakonec vypadají spíš jako kapitoly. Nepřiznaná ambice text roztáhla do spíše novelistického celku. K čemu tento nadužívaný dekorativní efekt ale přesně slouží, není jasné — dokazuje mudřeckou pravdu, že „všechno souvisí se vším“? Nebo autorovy kombinatorické schopnosti? Je právě toto důvod, že čtenář může text pokládat za „propracovaný“? Nebo je v tom skryta popkulturní obliba všemožných citací a parafrází? Tipuji, že od všeho trochu.

 

To dnešní bezčasí

Časoprostor Mapy Anny je umístěn do lehce atraktivnější přítomnosti (bohatí, zajímaví a sexy — skoro jako v nějakém kostýmním seriálu). Rozhodně tato kniha není komplikována upachtěnou minulostí. Například byl-li zmíněn pár s mušlí, tak ve vztahu k Anně museli svou exotickou dovolenou prožít zkraje devadesátých let. Ovšem nejedou se vyjeveně ve staré škodovce napěchované konzervami podívat na ten opravdický Západ — co chudí příbuzní ze zemí RVHP —, ale jejich cestování připomíná spíše dnešní standard pro středně zámožné: letadlo, parfém v duty free shopu a sebevědomé ofrky (anglicky pochopitelně) na recepci v hotelu, když všechno není pinktlich dle katalogu. Nejinak podivně ahistoricky je líčen život Anniny matky a babičky. Dělá to trochu dojem, že reálie pro cokoli je autor schopen načerpat hlavně z reklam nebo vystajlovaných seriálů, kde zestárne leda nějaký trend: „Čtyři vyžilí chlapci poctivě napodobovali hudební styl, který byl celosvětově v módě někdy před čtvrt stoletím.“

 

Masa dost, ale bez krve

To, že tu neexistuje čas, by bylo možné hájit snad tím, že autorovi šlo především o vztahy, jejich niternost v okamžiku citového vzletu či mileneckého škobrtnutí (všechny postavy jsou spárovány či to mezi nimi anonymně jiskří, poměrně často se zde také souloží). Jenže jaké postavy? Hlavní je tu Anna — jaká je její „mapa“? Vypravěč ji v „její“ ústřední kapitole „Mapa Anny“ diktuje stvořitelskou du-formou: „Nenáviděla jsi své dospívání.“ Velmi rychle a stručně, kolem několika drobnokresebných fyzických detailů, se načrtne několik mikrosituací z Annina života. Anna ale stále uniká, její mapa zůstává slepá, zvláště pokud konzervativně chápeme postavu ještě jako něco jiného než soubor tělesných příznaků — viz podkapitoly Vráska, Nízký tlak a tak dále. Jenže Anna není postava, ona je spíše dráždivým impulsem pro nějaký efekt, situaci. Autora zajímá tělesnost: nutno ale podotknout, že spíše ta hezčí, rozhodně se tu nevyskytuje nikdo ošklivý, tlustý, starý nebo nemocný. Anna je ve skutečnosti jen záminkou k rozehrání několika těkavých, ač hluboce citečkoidních partnerských etud. Anna by vlastně mohla klidně být nafukovací a stejně dobře by svou pouť zvládla: Anna a Milan — Anna a Matěj — Anna a architekt — Anna a Ondřej…

 

V souladu se zvyklostmi doby

Bezčasí, tělesnost, výjevy ze života párů zmučených sebou samými a svými pudy. Ne že by to nebyla životná beletristická kombinace, kvůli čemu nad ní ale autor ztrácí moc, je modalita vyprávění. A tou je nabubřelá efektnost a patetičnost, které zároveň postrádají řemeslnou stabilitu. Vzletnost se týká metaforiky, která okupuje říši technologií a vesmíru. Technologie jsou jasné, to jsou ony všudypřítomné Googly, Wikicitáty, mobilní telefony, show, digiříše, obrazovky, displeje… Dále se střetáváme nejen s „vesmíry“, ale dokonce s „paralelními vesmíry“, dekoratér všedně virtuálních dnů Šindelka nás upíná ke „kontinentům ve vlaku, které se proti mé vůli daly do pohybu“, létají tu „tisíce meteoritů“, „chuchvalce galaxií“, odehrává se tu „intergalaktické tokání“, soulože, facky a polibky se počítají v milionech. Kdo by byl schvácen tou velkolepou nesmírností a složitostí, tomu autor zasvěceně naznačí cosi o prazákladě všeho: o „biologii jekotu“, „magii“, „alchymii“, o minerálech putujících v našich tělech, mikroskopických záškubech a pohybech. Naráz jsou tyto kosmicky obrazné efekty s popisem naprostých banalit a titěrností přirozeně nejtrapněji použity v situacích, kdy se souloží. Z celé té předvádivě hyperbolizované sebevážnosti pak zoufale trčí televizně plytké dialogy: „‚Kolik ti je?‘ ‚Třicet jedna.‘ ‚Vypadáš mladší.‘ ‚Já vím.‘“ […] „‚Už je to lepší?‘ Dívka přikývla. ‚Netrap se kvůli němu, nestál za to…‘ ‚Idiot.‘ Andrea přikývla. ‚Jednou bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude rozumět‘.“

Navzdory své literárně progresivní image (ve skutečnosti jde o přežvýkanou postmodernu) ale Šindelka neplní nic jiného, než čemu dobře rozumějí konzumenti klipů, reklamožrouti, sledovači všemožné globálně instantní zábavy a všelijací internetoví vyjukanci. Sytější, sebevědomá, emotivnější, víc sexy, triková, s globálně vesmírně digitálním patosem a lehkou zasmušilostí sebelítostivého sentimentu – taková je čtenářská popkultura generace „Y“, těch, kteří mnohdy zápasí s funkční gramotností a literaturu potřebují chytrou a jako iPhone 6. Jinak si prostě tu šindelkománii vysvětlit nedovedu.


Marek Šindelka: Mapa Anny. Odeon, Praha 2014.