30/05/2020 | poezie | Aneta Fidrichová

Litva jako les

V českém prostředí není litevská poezie (a ani literatura obecně) nikterak známá. Což je škoda, neboť i v Pobaltí vznikla a stále vznikají hodnotná díla. Tento dvojdílný článek si klade za cíl tuto neznalost napravit.

Pašeráci knih

Abychom představili litevskou poezii jako celek a přiblížili okolnosti jejího vývoje, vraťme se do druhé poloviny 19. století. Litva byla následkem trojího dělení Polska od konce 18. století součástí carského Ruska. Literatura se v té době sekularizovala, do popředí se dostal národní romantismus a zájem o národní tradice, historii národa a jazyk. Rozvoj kulturního a literárního života však zpomalovala postupná rusifikace a pomyslný hřebíček do rakve v podobě zákazu latinky v letech 1863—1904, který byl uvalen jako trest po druhém proticarském povstání.

Socha pašeráka knih v Kaunasu, foto: vlastní archiv

Podnikavého ducha Litevců tento stav věcí ale nezastavil a dal vzniknout nové „profesi“ — pašerák knih (lit. knygnešys). Základní kámen pašeráctví knih položil katolický kněz Motiejus Valančius, jenž inicioval tisk knih v tzv. Malé Litvě (část Východního Pruska, kde žili Litevci) a jejich následné propašování přes hranice na území Litvy. Paradoxní, ale možná ne tolik překvapivé je, že právě v tomto období a tímto způsobem „po pašerácku“ spatřilo světlo světa vrcholné dílo národního romantismu, a to sbírka Pavasario balsai (Jarní hlasy, 1895) kněze-básníka Maironise (vl. jménem Jonas Mačiulis).

Ve svých básních se snažil vytvořit „dokonalý literární jazyk“ a hojně využíval možností, které litevština nabízí (např. pohyblivý přízvuk), a dále rozvíjel pro litevskou literaturu specifickou metaforu historické Litvy jako lesa, kterou zavedl již Antanas Baranauskas ve své poémě Anykščių šilelis (Anykščiaiský bor). Dodnes je Maironis právem považován za jednoho z největších litevských básníků, k němuž se Litevci rádi vracejí; kupříkladu báseň „Trakų pilis“ (Trakaiský hrad) se dokonce dočkala hudebního ztvárnění vilniuským divadelním souborem Keistuoliai (Podivíni).

Manifest modernismu

Počátek 20. století přinesl do litevského kulturního života svěží vítr — postupné uvolňování poměrů a zrušení zákazu latinky způsobily dynamický rozvoj litevského tisku a literatury, která se vyvíjela dvěma směry. Jedni autoři zůstali věrni vlasteneckým idejím a tradicím litevské literatury, kdežto nová generace, nastoupivší na scénu po revoluci v roce 1905, chtěla aplikovat principy moderních směrů ze Západu.

Pionýry moderny byli Juozapas Herbačiauskas, jehož kniha Erškėčių vainikas (Trnový věnec) je považována za manifest modernismu, a Sofija Čiurlionienė, manželka hudebního skladatele M. K. Čiurlionise a autorka sbírky esejí o modernismu v umění Lietuvoje (V Litvě). Hledání nových cest pokračovalo během první světové války i po ní. Jako první se uchytil symbolismus, v jehož čele stáli představitelé jako Balys Sruoga, Vincas Mykolaitis-Putinas či Jurgis Baltrušaitis.

V roce 1922 vznikla první literární skupina modernistů Keturi vėjai (Čtyři větry). Jejich hlavou byl Kazys Binkis, jenž se během studií v Berlíně zhlédl v tamějším expresionismu. Po návratu do Litvy pořádal pravidelné dýchánky, kde v úzkém kruhu dalších básníků rokovali nad aktuální situací na literárním poli.

Titulní strana manifestu Prorok čtyř větrů, foto: epaveldas.lt

Výstupem jejich diskusí byl manifest Keturių vėjų pranašas (Prorok čtyř větrů), v němž „vyhlásili válku“ staré literatuře, vybízeli k odpoutání se od klasické literatury, která již mladé generaci nemá co nabídnout, stejně tak i od hravého symbolismu či náladového impresionismu. Jednoduše chtěli, aby šla literatura s dobou a odrážela životní styl člověka 20. století. Následně skupina Keturi vėjai, kam vedle již zmíněného Binkise patřili například i básník Juozas Tislava a prozaik Petras Tarulis, vydávala mezi roky 1924—1928 stejnojmenné literární revue.

Koncem 20. let se na scéně objevili neoromantici — nová generace autorů mladé republiky, kteří hořeli vlastenectvím a hlásali, že „budou těmi, kdo vrátí Vilnius Litvě“. (Vilnius v letech 1920—1939 náležel k Polsku, prozatímním hlavním městem Litvy byl Kaunas.) Za svůj literární cíl si kladli propojit modernismus s katolickou tradicí. Hlavními představiteli neoromantismu byli Bernardas Brazdžionis, Antanas Miškinis, básnířka Salomėja Nėris či Jonas Kossu-Aleksandravičius, po válce vystupující pod jménem Jonas Aistis.

Titulní strana pátého čísla Třetí fronty, foto: epaveldas.lt

Ve 30. letech se zformovala další skupina literátů, nesoucí název Trečias frontas (Třetí fronta), a hlásili se k ní autoři jako Kazys Boruta, Petras Cvirka, Antanas Venclova nebo výše zmíněná Salomėja Nėris. Jejich tvorba se ubírala směrem realismu spojeného s expresionismem a futurismem. Kromě literatury ale autory spojovalo i politické, převážně levicové přesvědčení, což se skupině stalo osudným — páté a zároveň poslední číslo časopisu bylo zakázáno, protože se neslo v příliš protistátním, bolševickém duchu. Někteří z autorů se pak stali členy komunistické strany a opěvovali režim, někteří se stáhli do ústraní (a později do exilu).

Po následující dekády čekaly Litvu a její obyvatele tvrdé časy, což se samozřejmě promítlo i do literárního života. O další cestě litevské literatury, která vede až k vytoužené nezávislosti, si povíme v druhé části článku.


Autorka studuje litevskou filologii na Masarykově univerzitě v Brně. V budoucnu by se ráda věnovala překladatelství.