Ve světě se stal ztělesněním německého „poválečného svědomí“. V Německu je již v 50. letech představoval spolu se členy Skupiny 47. Toto uskupení v době otřepávání se z druhé světové války upozornilo na zásadní roli literatury ve společnosti a životě každého člověka. V poválečné atmosféře šlo o odvážné gesto, reakci na výroky typu „psát básně po Osvětimi je barbarské“ (T. W. Adorno).

Toto myšlenkové prostředí třicátníka Grasse výrazně formovalo. V roce 1958 na setkání Skupiny 47 přečetl první kapitolu z rukopisu Plechového bubínku a nakladatelé se málem poprali o to, kdo z nich knihu vydá. Dostal Cenu Skupiny 47, pět tisíc marek navrch, a kniha se záhy stala bestsellerem. Podle některých kritiků Grass už lepší román nenapsal. Svým pozoruhodným vyprávěním, líčeným z perspektivy zakrslého podivína Oskara Matzeratha, se etabloval jako mistrný vypravěč, stylově překvapil kombinací děsivosti a humoru a především nadhledem. Plechový bubínek reprezentoval Německo i za hranicemi a bylo jasné, že zpracovávání prožitku druhé světové války bude běh na dlouhou trať a neobejde se bez intenzivního „bubnování“ a „loupání cibule“.

V současné době to v Německu není zvykem, v dnešní tekuté pluralistické společnosti je obtížné se vůči něčemu vymezovat — tak trochu vůči všemu a ničemu zároveň. Grass ale patřil ke generaci spisovatelů a kritiků-intelektuálů jako Heinrich Böll, Wolfgang Weyrauch, Walter Jens, Wolfgang Hildesheimer nebo Marcel Reich-Ranicki, kteří v poválečné době byli zvyklí názor na cokoli říkat veřejně a hlasitě. Dnes z těchto velikánů žijí už jen Martin Walser nebo Hans Magnus Enzensberger. Ostatní jsou už jen jména na hřbetech knih.

Günter Grass, foto: Wikipedia Commons

Günter Grass, foto: Wikipedia Commons

Grass brzy představoval úspěšného prozaika, ale také soustředěného pozorovatele světového dění, který říká nahlas a veřejně to, co ostatní zatím nedovedou zformulovat nebo o tom jen šeptají. Svým vymezováním vytvářel terén pro druhé: někteří němečtí intelektuálové měli názor teprve poté, co jej vyslovil Grass. Neváhal se spojit s konkrétní politickou stranou. Böll bývá spojován s CDU a podobně kontroverzní vztah měl Grass se sociálně-demokratickou SPD. Grass se tak ve velkém zasadil o to, aby se pacifista vyznávající „Ostpolitik“, Willy Brandt, stal kancléřem. Jenže jeho politický étos a tvrdohlavost byly jen těžko slučitelné s politikou v praxi, proto se s většinou svých politických přátel rozhádal. Byl mimo jiné velkým kritikem znovusjednocení Německa, což je patrné především v jeho románu Širé pole z roku 1995.

Zpracovávání viny a oběti nejen německého národa jako celku, ale i jednotlivců mu ale dál vrtalo hlavou. Především v posledních letech jeho názory působily takřka až fanaticky vyostřené, jako by chtěl šokovat za každou cenu. Roku 2006 šokoval vyjádřením k karikaturám Mohameda otázkou: Z čeho pramení arogance Západu určovat, co se udělat musí a co ne? Ve stejném roce Grass, německá morální ikona, ve svých osmdesáti letech německou veřejnost překvapil přiznáním k členství v SS, které učinil v románu Při loupání cibule. Sympatické bylo, že popsal, co jej k tomu vedlo: útěk z maloměšťáctví, byť špatným směrem. Proslýchalo se, že chtěl hlavně udělat rozruch a zvýšit prodejnost knihy, nebo také že s tím tak dlouho otálel, aby dostal Nobelovu cenu. Pravda může být zcela banální: tušil, že jednoho dne v Göttingenu vznikne archiv Güntera Grasse a některý z doktorandů nepěknou pravdu o jeho dospívání vynese na světlo boží. A tak šel s kůží na trh.

Jednou z posledních takových rozbušek byla jeho báseň „Co je zapotřebí říci“, publikovaná roku 2012 v Süddeutsche Zeitung. Grass v ní Izrael obvinil z toho, že jadernými zbraněmi ohrožuje světový mír a plánuje útok na Írán. Báseň vyvolala velký rozruch, s Grassem sice souhlasili mnozí židovští intelektuálové, každopádně v Izraeli se stal persona non grata.

Jonathan Steele ve svém nekrologu pro Guardian napsal, že z velké části právě díky Grassovi se Německo po válce stalo „normální“ zemí. Německý nobelista prý měl dar ukazovat, že nic není černobílé. V rozhovoru Steelovi v roce 2003 mimo jiné tvrdil, že každá země se musí zabývat svojí minulostí, i Velká Británie — svými činy v době kolonizace či postojem k válce v Iráku. Podle týdeníku Welt se 13. dubna 2015 uzavřelo dílo člověka, který chtěl být více než jen spisovatelem: chtěl být „hlasem, zrcadlem dějin jedné země“. Jochen Hieber ve Frankfurten Allgemeine Zeitung zase poukázal na to, že smrtí Güntera Grasse se uzavřel jeden velký lidský příběh — rozporuplný tolik jako dějiny Německa posledních sta let. Grass podle Hiebera ve všem svém snažení — vzletech i pádech — zůstal poctivý vůči sobě i svému krédu, což není rozhodně málo.

Irene Helmesová v Süddeutsche Zeitung zmiňuje, že Grass byl sice tvrdohlavý, ale byl to člověk dialogu, který věřil v to, že neexistuje jen jedna pravda a skutečnost, ale je jich vícero a jejich hledání je naším posláním. Podle Helmesové se rád „míchal“ do věcí, často nediplomaticky a drze, ale vždy podnětně a na dřeň, což mnozí ocenili až s odstupem. Ulrich Rüdenauer v týdeníku Zeit také podtrhuje Grassovo vášnivé zalíbení v polemikách, dále pak nenávist vůči literárním kritikům a všemu sekundárnímu. Nesnášel, když se chodilo kolem horké kaše a nehovořilo se o jádru pudla, ale spíše o žabomyších půtkách, které se na téma nabalily. V tomto byl nekompromisní a tvrdý, „ze staré školy“, takže na mnohé působil jako člověk z jiného století, angažovaný literární „dinosaurus“.

Grassův göttingenský nakladatel Gerhard Steidl brzy do tisku pošle lyricko-prozaický experiment, na kterém s Grassem poslední týdny redakčně pracovali. Nese název O konečnosti — lepší název si pro svoji poslední knihu Grass nemohl vybrat.