Malá noční žranice se stejně jako předchozí autorovy knihy odehrává v současném Brně a je s nimi volně propojena i některými postavami. Líčí osudy stárnoucího vdovce, který se nedokáže smířit s životní situací svých dětí: syna, který navzdory střednímu věku nepracuje a tvrdošíjně odmítá dospět, a dcery žijící s ambiciózním, avšak neschopným kariéristou. Jejich vzájemné soužití v jednom domě proto přináší řadu konfliktních situací a nedorozumění. Šimáčkova próza není na první pohled založena na výrazných dějových zvratech, ale jakoby mimochodem popisuje banální rodinná dramata a traumata. Pro jednotlivé aktéry je však jejich intenzita téměř osudová. Ironická, až groteskní forma monologu „nedůvěryhodných“ vypravěčů, kteří líčí příběh ze svého omezeného hlediska, nechává ale nakonec na čtenáři, aby si sám domyslel a seskládal skutečný sled událostí. (z anotace)


pan šedý

Okamžitě vyrážím směrem k síti. Zbytečně. Moje poslední bleskové zrychlení v zápase. Soupeřův míček narazil po nezdařeném returnu na pásku a dopadl na jeho polovinu. Vítězství! Na okamžik zvednu hlavu nahoru.

Zvláštní zvyk většiny hráčů po vyhraném boji. Jako bychom nahoře chtěli vidět něco, čemu vděčíme za svůj úspěch. Jistěže nahoře nic takového není — je tam řada zářivek. Za svoje vítězství nevděčím nebi, prozřetelnosti, osudu, štěstí ani zářivkám na stropě. Vděčím za ně jen sám sobě — své píli, své vůli, své bojovnosti a hodinám tvrdého tréninku. Za to půlstoletí, které jsem na světě, jsem si už zvykl, že nedostávám nic zadarmo, proto taky nemusím být nikomu za nic vděčný. Nikomu, jen sám sobě. Gentlemansky pozdravím soupeře — o deset let mladšího správce kolejních budov. No, to byl výprask, že ano? Ale nic si z toho nedělejte, zlepšovat se můžete jen s kvalit­nějším soupeřem. Takže jste vlastně dostal ten nejlepší trénink, zdarma.

Na kyselé obličeje zdrceného mladíka nereaguji a jdu do sprchy. Holím se jako vždy velmi důkladně a pečlivě, sprchuji se horkou vodou a samozřejmě si umyju vlasy. Fén jsem si přinesl z domu. Důkladná koupel patří k rituálu po každém tenisovém zápase. Nedostávám nic zadarmo a zadarmo nedostávám samozřejmě ani horkou vodu nebo elektrický proud. Tedy doma ji nedostávám zadarmo, tady v tenisové hale ji samozřejmě zadarmo mám. Trenýrky, nátělník, košili, kalhoty, ponožky, boty. Teď ještě uvázat kravatu. Kde jste sakra? Na neomalené pokřikování poraženého soupeře nereaguji, v klidu si uvážu uzel, obleču sako a kabát, poskládám ručník a tenisové oblečení a teprve pak vyrážím. Vycházím s čistou hlavou a v dobré náladě, takže se na svého soupeře upřímně a vstřícně usměju. Na shledanou — příští neděli ve tři? Nečekám na odpověď a rychle nasednu do vozu Toyota Auris. Statisticky se sice jedná o jeden z nejméně kradených modelů v Evropě, ale přesto — v České republice je každých čtyřicet minut odcizeno jedno vozidlo, denně to dělá pětatřicet aut, za měsíc průměrně tisíc padesát vozidel. Odemknu zámek řadicí páky, pak zámek na volantu a oba položím před sedadlo spolujezdce. Sám nedostávám nic zadarmo — a proto taky nic zadarmo dávat nemíním, aspoň zlodějům rozhodně ne. Jede se domů.

simacek

pan otec

Odkládal jsem to, jak jen to šlo. Skoro půl roku jsem nenašel dost odhodlání, abych prostě dětem oznámil, že odcházím. Dál už to odkládat nejde, do domu s pečovatelskou službou totiž nastupuji už zítra ráno. Jistě, můj synek by se teď chtěl na hoďku natáhnout, jak prohlásil. Nejraději bych mu jednu vrazil. Já k tomuto okamžiku už tolik dní sbírám síly, několikrát jsem si přeříkal svou abdikační řeč, a on se zeptá: Teďkááá? Pitomec. Jo, teďka, okamžitě dolů. Sedám si za stůl a čekám, až se přišourá Sylva s Michalem. Sednout! Podívají se na sebe, ale oba si sednou. Chvíli nevím, jak začít… Možná to budete cítit nějak podobně jako já, že posledních pár let… Pan syn si uprostřed mé věty odkašle a přihlásí se jako ve škole. Kafíč­ko, ne? Že bysme si dali aspoň kafíčko? Zabořím hlavu do dlaní, nejraději bych se vypařil stropem. Sylva bez řečí vstane a odchází do kuchyně, kde postaví na kávu. Zadívám se na syna a přemýšlím, co a kdy jsem vlastně pokazil. Nevím, co se mu honí hlavou, ale  můj nepochybně zoufalý pohled si vyložil jako pobídku k nezávaznému žvanění. Plácá o tom, jak se poprvé v životě vezl zadarmo taxíkem a že se ukázalo, že řidič je fanoušek Johnnyho Cashe, a že je podle něj úplně zbytečný plnit  bramborovej  knedlík  škvarkama,  když  je  k  němu  zelí a kačena. Hele, já teda nevím, cos měl tak důležitýho na práci v neděli odpoledne, pokračuje synek, a já už to nevydržím a skočím mu do řeči. Musel jsem se balit, chápeš? Balit, jo? A co? V tom okamžiku už Sylva přinesla kávu a zeptala se úplně stejně. Co balit, tati? Potřeboval jsem si sbalit věci, zítra odjíždím. Rozhodl jsem se, že odejdu do domu s pečovatelskou službou, a nastoupit tam mám zítra. To je důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit. Takže teď to víte. Budu potřebovat, abys mi pomohl s taškama, říkám Michalovi, Sylva mně ráno zavolá taxi… Do urychlené zprávy o mém zítřejším odjezdu se ozve bušení na dveře.

Co je sakra! Pane inženýre, jste doma? To je ten buran. Pane inženýre, Sylva není doma. Je u vás? Pane inženýre?

 

A proč jako? zeptal se můj syn. Co proč? Proč bys jako někam chodil? Do domova důchodců nebo kam, upřesnil otázku Michal. Přesně tuhle otázku jsem měl pochopitelně čekat. Ubalíš mi cigaretu? Dyť ty přece nekouříš. Jistěže nekouřím, přestal jsem v roce 1986, ale teď mě prostě nenapadlo, co jiného bych řekl. Nemohl jsem přece říct nahlas: Milý synku, už mám života v tomhle domě plné zuby. A víš, pročpak ho mám plné zuby? Protože každý den, když se na tebe podívám, a každý den, když se podívám na tvou sestru, tak mi tenhle pohled připomíná, že jsem zřejmě podělal úplně všechno, co se podělat dalo. Drahý chlapče, nevím, jak se povedlo, žes nějakou setrvačností odmaturoval, ale povedlo se to. A dál už se nepovedlo zhola nic, studoval jsi psychologii jeden semestr, sociální práci dva semestry, pedagogiku jeden semestr a kulturní management tři semestry. Jestli jsi teda nelhal, nějak se mi zpětně nechce věřit, žes vydržel studovat nějaký obor skoro rok a půl. V každém případě se mi nepodařilo dokopat tě ani k titulu bakaláře. Ne že by titul bakaláře byl už někdy někomu k něčemu dobrý, ale na tom teď nesejde. Tvoje studia se mi aspoň celkem dařilo finančně utáhnout. Ale poté, cos slavnostně ukončil své působení na tom posledním oboru a sdělil mi, že už se nebudeš dál bavit s těma, jak ty říkáš, kokotama, kteří tam učí, jako ses koneckonců nechtěl bavit ani s kokotama, kteří vyučovali všechny předchozí obory, udělal jsem chybu, která nás málem stála střechu nad hlavou. Podpořil jsem tě v podnikání a nastrkal několik stovek tisíc do tvé CD půjčovny, pak jsem musel zaplatit dalších skoro sto tisíc za právníka, aby urovnal tvou sérii soudních sporů s několika institucemi zastupujícími vydavatele, výkonné umělce, autory a já nevím koho ještě.

Kdybych býval měl aspoň zbytky rozumu, neinvestoval bych další peníze do projektu, který jsem bláhově přivítal, protože tě vytrhl z předcházející půlroční deprese a ostentativního jízlivého negativismu. Asi mi vážně muselo přeskočit, když jsem pomáhal zařizovat obchod, ve kterém jsi prodával propojovací hi-fi kabely vyrobené v Holandsku z pravého stříbra. Takový nesmysl, kolik lidí v Brně by si asi šlo koupit kousek drátku, kterým propojí CD přehrávač a zesilovač, když je ten drát bude stát asi tolik co slušné ojeté auto. Pokud si pamatuju, nepřišel si ho koupit nikdo. A mně to došlo skoro až po roce. Pak jsem ti málem financoval další podnikatelský záměr, totiž chov včel. Jen na poslední chvíli jsem naštěstí objevil, že tvůj náhlý zájem o včely má nanejvýš podezřelý původ. Někde v knihovně jsi vyhrabal propagandistickou sovětskou knihu Deník Kolji Sinicyna, vydanou v roce 1951. Její autor v ní líčí život sovětského pionýra, kterému se chov včel stal životním posláním a pomohl mu najít si místo ve společnosti, nakonec ten pionýr snad dostal vyznamenání od Stalina nebo co. Dodneška nemám nejmenší tušení, jestli to byl vážně míněný záměr, nebo provokace, nějaký pro mě obtížně pochopitelný pokus o vtip. Opravdu nevím, jestli sis vážně myslel, že bys mohl na naši zahradu postavit včelín. Tehdy jsem tě měl prostě nechat vyšetřit na psychiatrii, ale já jsem ti místo toho začal shánět stálé zaměstnání. Vlezl jsem do zadku několika bývalým známým a spolužákům, prolil jsem několik žíznivých hrdel značkovým alkoholem, abych se nechal skoro ode všech poslat do háje. Nakonec se mi povedlo udělat z tebe knihovníka v knihovně katedry společenských věd na Vysokém učení technickém. Děkan mě tehdy ujistil, že na takovém místě se blbec snadno ztratí a že do této knihovny nikdo ze studentů nejspíš ani nikdy nechodí. Místo sice mizerně placené, ale jinak k nezaplacení. Mohl jsi sedět s nohama na stole a pobírat aspoň základní mzdu, ale ty ses nechal vyrazit ve zkušební době; pokud jsem tvého vedoucího pochopil, bylo to hlavně proto, žes odmítal v knihovně respektovat zákaz kouření a oslovoval jsi ho pičo, přestože tě zdvořile žádal o oslovení pane magistře. Dobře, práce ti zjevně nesedla, ale skoro půl roku jsi odmítal přiznat, že tě vyrazili, a místo toho jsi každý den odcházel na procházky. Ráno o půl deváté sis nazul pohorky, pochodoval kamsi podél přehrady k hradu Veveří, tam jsi seděl hodinu pod stromem nebo v hospodě a pak šel zpátky domů. Nějak sis spočítal, že ti tahle procházka vyjde přibližně na osm hodin, a dařilo se ti dlouhé měsíce udržovat mě v domnění, že chodíš do práce. No, a vlastně nic z toho ti nemůžu vyčítat, je prostě jasné, že jsem jako rodič zklamal. To všechno jsou moje prohry a důkazy toho, že jsem nezvládl to jediné, co jsem měl po smrti tvé matky prioritně zvládnout: udělat z tebe někoho alespoň částečně schopného samostatné existence. Mám syna, kterému je pětatřicet let, který v životě nikdy nic pořádného nedělal a nejspíš už ani dělat nebude. Měl jsem zpozornět, když jsi měl ještě v patnácti letech imaginárního přítele. Imaginární přátele mívají děti většinou dřív, než začnou chodit do základní školy. Prý se jim to nemá zakazovat ani je přesvědčovat, že si vymýšlejí. Nevím, jestli to platí i pro středoškoláky. Já jsem poslouchal za dveřmi tvoje rozhovory s Ignácem v době, kdy jiní otcové poslouchali za dveřmi chichotání zcela reálných přítelkyň svých synů. A nejhorší na tom zřejmě je, že tě podezřívám, že máš imaginárního přítele ještě dnes. Ano, nejspíš to tak bude, mému synovi je pětatřicet let, v životě nikdy nic pořádného nedělal a má imaginárního přítele.

Nahlas jsem neřekl nic, ale zřejmě jsem se neubránil tichému vzdechu. Z temného rozjímání mě probral synek. Tady máš to cigáro. Cože? Já přece nekouřím. Jo, ale chtěls, abych ti ubalil cigáro. To že jsem chtěl? Asi ne, přece víš, že nekouřím. Víš, co říkal Ian Curtis, ne? Nemůžeš bejt v mý partě, když nekouříš. Kdo? Ian Curtis — Joy Division. Můj syn zřejmě ani na okamžik nezapochyboval o tom, že přesně vím, kdo je Ian Curtis — Joy Division. No, a proč to říkal? Co já vím? Prostě to říkal, ve filmu Control. Aha, no ale já asi nepotřebuju být v tvé partě, co je to za hloupost? No přesně. Přesně takhle to bylo. Ian Curtis řekl holce — nemůžeš bejt v mý partě, když nekouříš. A ona mu řekla — nechci bejt v tvý partě. A on řekl, ani já ne. Aha… Můj syn si zapálil, jako by úplně zapomněl, že to v mém bytě nemá dovoleno. Nějak jsi furt neřekl, co vlastně chceš dělat v tom domově důchodců. Podle mě je to teda úplná blbost. Nekuř mi tady, sakra. A v té chvíli se ozvala i Sylva. Prosím tě, tati, já tomu nerozumím. Proč bys chtěl jít do domova důchodců?

Jiří Šimáček, zdroj: Host

Jiří Šimáček, zdroj: Host

pan šedý

Člověk by se třeba i rád podělil o radost z vybojovaného úspěchu. S manželkou — pochopitelně. To by ovšem musela být doma, že? Není. Takže jí bohužel nepřiblížím průběh hry, jak jsem původně zamýšlel. Místo toho tu sedím už několik hodin sám a marně se snažím zabránit rytmickému klepání své spodní čelisti do horních zubů. Před okamžikem se mi navíc ve stejném rytmu rozklepala i levá noha. Bohužel mě sužuje tento drobný motorický zlozvyk. Postihl mne přibližně před čtyřiceti lety — téměř ve stejný okamžik, kdy se mi podařilo definitivně zvítězit nad jiným zlozvykem — kousáním nehtů.

Dnes už nejspíš nic kloudného neudělám. Kdykoli začnu nechtěně poklepávat nohou, naruší to moje soustředění. Ani člověk tak trpělivý a tolerantní, jako jsem já, není prostě úplně obrněný proti rušivým vlivům okolí a snášet donekonečna náladovost starého pána je už místy nad moje síly. Na to, abych si mohl dovolit prosedět celý večer a nechal svůj nervový systém pomalu zpracovávat protivné manýry svého tchána, jsem bohužel příliš zaměstnaný člověk. Vedle náročné výuky na dvou vysokých školách musím také publikovat a k tomu potřebuji klid na práci. Je mi padesát, jsem tedy ve věku, kdy by se již slušelo dosáhnout profesury, že? Prozatím jsem jí nedosáhl a vím naprosto přesně, čemu za to mohu dávat vinu — vysilující šikaně, které jsem v tomto domě vystaven.

Manželka, konečně! Dovol, abych ti připomněl, že vysilují­cí šikaně… Ne, jinak. Rád bych připomněl, že platím v podstatě všechna vydání spojená s provozem… Skočila mi do řeči, no prosím, tak vlastní žena mi skáče do řeči. Prosím?

Otec zítra odjíždí do domu s pečovatelskou službou. Chtěl si vzít na cestu taxi, ale já myslím, že by bylo vhodné, abys ho odvezl ty. Přeci nebude platit taxi až do Rajhradu, když máme auto. Klepání nohy okamžitě ustalo, jemně mi povolilo šíjové svalstvo a po zádech se náhle šíří příjemné teplo. Je to pravda? Neměl bych si na tu myšlenku zvykat, protože za pár hodin nebo zítra mi manželka klidně může oznámit, že je všechno jinak, že si to její otec rozmyslel nebo že si to nerozmyslel, protože to ani nikdy neměl v úmyslu… Tak odvezeš ho? Můžu mu říct, že ho odvezeš?

Vím, že tohle není sen, ale stejně se trochu bojím tomu uvěřit. Vážně chce odjet? Navždy? Opravdu se stanu pánem svého domu? Platím sice už roky elektřinu i plyn i opravy, ale pořád jsem tu vlastně jen hostem, a najednou, už zítra… Je to pravda? Můj dům, můj hrad, můj dům v Masarykově čtvrti, třípatrový, bez hypotéky, dole moje pracovna a možná ještě přijímací pokoj, v patře ložnice moje a mé ženy a nahoře… Nahoře zatím ještě bydlí bratr mé sestry. Nekňuba, ale ten by se snad měl už brzy odstěhovat… Tak co? Odvezeš tátu?

Tohle musí být sen. V domě nebude nikdo, kdo by mě mohl obtěžovat, vyrušovat z práce, ponižovat, dávat mi najevo, že jsem se přistěhoval do „jeho domu“. Předně bych měl zvažovat, jak se změní celkový modus vivendi. Totiž kromě toho, že budu mít svůj dům, se jistě velmi rychle stanu profesorem; do roka, přinejhorším do dvou let, bude v tomto domě žít univerzitní profesor. Jistě povedu katedru; vedení katedry by se mělo stát samozřejmostí nejpozději v okamžiku, kdy dosáhnu profesury, není možné, aby katedru donekonečna vedli líní mluvkové bez publikační činnosti. Profesor Šedý dosud nežil příliš společensky, neměl valnou potřebu nějakého bratříčkování s kolegy, ale to se zřejmě časem změní. V prvním podlaží svého domu zřejmě vybuduji cosi jako rozšířenou pracovnu spojenou se salonem. V hale ponechám dostatek prostoru, aby na stěnách vynikla moje sbírka vedut. Uprostřed místnosti bude dostatečně velký stůl, židle pro běžnou páteční společnost, asi tak deset či dvanáct židlí. Přímo za halou bude pracovna, pokud by mě snad v průběhu debaty napadlo něco si v pracovně poznačit. Nechám manželku, aby hostům dolila čaj, a na okamžik se omluvím, poznačím si myšlenku a potom se klidně vrátím mezi společnost. Hosté si budou špitat o tom, že zřejmě již brzo získám Řád čestné legie, protože členové Academie Française již několik let sledují četné citace a ohlasy, kterých se dostalo překladu mé práce Changement de paradigme dans la réflexion sur le rôle de la gestion. Ale já toto téma rychle odbudu, protože leccos již bylo vykonáno, ale podstatné jsou úkoly, které ještě stojí přede mnou. Nečekám na pocty, pracuji pilně, abych dokončil několikasvazkovou monografii o základních posunech paradigmatu a myšlení v managementu, v níž průlomovým způsobem redefinuji management jako oblast duchovního rozvoje znalostních pracovníků. Jestli se chystají ocenit mé starší práce, budiž, ale já jsem nyní už plně pohroužen do nových úkolů. Ale snad není nutné, abychom stále hovořili jen o mé práci. Dámy to zřejmě již bezmála nudí. A dámy se smějí, protože je to nenudí, naopak jsou velmi dychtivé dozvědět se víc. Jistěže to dámy nenudí! A jedna z dam cituje doslova z práce pana profesora ve francouzštině a další dáma se zajímá o tuto malou fotografii z tenisového turnaje místní univerzity… Kde ji proboha našla, aha, byla zastrčená v knihovně. Ale do knihovny prosím ne, nechci být nezdvořilý, ale jsem raději, pokud si návštěvy samy neberou věci z knihovny. Společnost na okamžik doufala, že se snad podaří nahlédnout do některého rukopisu, bylo by velmi lichotivé, pokud by mohli zneužít pohostinnosti pana profesora a seznámit se s některými myšlenkami dříve, než budou publikované. Ale já už bych pro dnešní večer raději změnil téma, všiml jsem si, že společnost zaujala tato sbírka vedut. Tedy rád bych upozornil alespoň na některé fascinující pohledy na Brno, například tento je dílem F. X. Sandmanna a toto je akvarel Rudolfa Alta z roku 1850… Já myslím, že byste měli vyjet někdy po osmé, určitě před devátou, aby byl otec na místě do deseti. Cože? Aha, jistě. Promiň, jistě. Jen jsem se zamyslel. Jistě, já ho přeci odvezu. Řekl jsem snad, že ho odvezu. A teď bych si dal heřmánkový čaj. A večeři nechceš? Aha, já jsem nevečeřel, že? Tak, možná bych něco malého… Poslouchej, myslíš, že bych si teď mohl dát do pracovny ten Pohled na Brno? Víš, který myslím, ten v tom rámu, co je dole v pokoji. No, já nevím. Proč myslíš, že nevíš? Teď, když tvůj otec bude pryč, byla by škoda, aby se na to jen tak prášilo. Taky by bylo rozumné, aby ty veduty byly na očích. Já jsem si říkal, že pokud mi zbude čas, asi bych měl v té sbírce udělat trochu pořádek. No já nevím, odpověděla manželka, zapnula rychlovarnou konvici a do šálku dala sáček s heřmánkovým čajem.

 

Vydává nakladatelství Host.


Jiří Šimáček (1967) vystudoval dějiny umění na Masarykově univerzitě, několik let žil převážně v Marseille, kde se vydával za Rusa nebo za Němce. Živil se jako hlídač parkoviště a jako příležitostný savateur v podvodných ilegálních zápasech. Některé zážitky z té doby zpracoval v kriminovele Zjevení svaté Terezie z Lisieux, odehrávající se v prostředí zlodějů aut, jež později posloužila jako základ hry Deník krále, kterou uvedlo Městské divadlo v Brně. V posledních letech se věnuje próze. Jeho předchozí knihy Snaživky (2009) a Charakter (2012) byly nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého.