11/06/2022 | fejeton |

Malé božské trauma

Zemřel jsem neoficiálně roku 2012. Rozchod se starším géniem, který se mě zmocnil v době nejkřehčího dospívání, jsem skutečně prožíval jako druh smrti. Přišlo mi, že už nemohu žít dál, rozhodně ne s někým ve dvojici.

Stal jsem se podivným, nepoužitelným pro roli případného otce. Nezbývalo mi než si z traumatu učinit náboženství, abych se pevně připoutal k něčemu, co neexistuje, co existuje ve své neexistenci — tak jako matka v traumatu ze ztráty dítěte rozeznala Krista.

Bůh křesťanů mi ale byl protivný. Plně jsem si to uvědomil, když jsem se ze zoufalství nechal zavřít za zdi kolínského kláštera. Dávno už nevěřící, dokonce poblázněný Nietzschem, jsem si při společných modlitbách v duchu odříkával sprostá slova a „tělo Kristovo“ jsem hned po mši vyplivoval do záchodu, abych je pochcal a spláchnul. Kněží odbývali moji nejcennější životní zkušenost jako těžký hřích a že si mám před spaním představovat tělo panny Marie… I proto jsem boha na kříži nyní tak nenáviděl; připadal jsem si ve svých mukách stejně bezvýchodně jako on a ti jeho klášterní travestiti mě ještě k tomu ponoukali k incestu!

Naděje na vzkříšení přišla až ve chvíli, kdy jsem se zaposlouchal do třepotání křídel boha Eróta. Nebyly to hroty nepřátel, co mi působilo bolest; měl jsem zraněné srdce a v něm mi hořel šíp. Nebe se smálo při tom mém zjištění, pustá zem se obalila květy. A zdálo se mi, že dějiny nezačaly vyhnáním z ráje, nýbrž oceánskou hlubinou, z které jsme vyplavali na popud dědičné touhy.

No jo, to zní sice moc hezky, ale jak sloužit bohu, který ke mně pronikal především z básnických knížek? A jehož jméno dnes nesou spíše sexshopy a noční kluby než svatyně a školy jako kdysi? 

Cítil jsem, že nejdřív musím vynalézt ta správná slova k jeho oslavě, že ta přeložená Ferdinandem Stiebitzem mi už nepostačují, a tak jsem se přihlásil na srovnávací literaturu. Pokládal jsem ji za ideální obor pro budoucí spisovatele, student se seznámí s tzv. světovým kánonem a škálou různých interpretací, musí hodně číst a následně být svobodný a drzý.  

Souzněl jsem s Platónem, že základem poznání je Erós, ale netroufl jsem si psát diplomku ve formě dialogu někde v trávě u řeky, jelikož akademická obec přilnula spíš k aristotelskému traktátu. I sáhl jsem zástupně k několika obskurním poststrukturalistickým teoriím, kde se myšlení zatoulalo do nebezpečných hájů lyriky a namísto tezí mutovalo v excesy či zámlky. Až jimi vyzbrojen jsem se odhodlal přečíst za jediný rok co nejvíce knížek a vydat z nich „katalog svých zranění“. Toužil jsem přesvědčivě „otřást literární vědou“. A takto pojatou diplomku završil odstavec s omluvou, že jsem zamilovaný, a — než dál plýtvat řečmi o lásce — musím honem k té nové, ehm, vymyšlené známosti do postele.    

Komise dumala, jestli mě s danou prací vyhodit, nebo mi poblahopřát. Nakonec mi dala jedničku, ale „prosíme, dál už u nás nepokračujte, už jsme otřeseni dost“. 

Dobře mi tak, slovník chvály jsem si objevil; teď mě spíš zajímalo, jak rozfoukat erotickou jiskru do celého těla. Z toho důvodu jsem se přihlásil na autorskou tvorbu na DAMU. Na onu podivnou katedru Ivana Vyskočila, který mě zaujal svým odporem k mimetickému divadlu, proti němuž se zastával introvertů či lidí s traumaty a bloky jako těch nejlepších adeptů na autorské herce. Právě ten, kdo se cítí tímto světem vyloučen, má šanci se k němu nově vztáhnout. 

Když to přeženu, měli jsme hledat sebe samotné. Dělo se tak v laboratorních podmínkách učeben 312 a 313 za dohledu vyskočilovců, sám Vyskočil byl už jen chodící památkou. Bylo dobré mít na to hledání tepláky. A nic příliš nezpochybňovat, protože jednou to pochopíte

Z erotického hlediska jsem žasnul, co všechno lze zakoušet ve vztahu se sebou, leč moje existence navenek měla vést k atmosféře bezpečí a porozumění. Na truc tomu jsem se zabýval otázkou, jak diváka uhranout, aby se chtěl stát taky umělcem. Krkolomně jsem se vracel k prostitučním zdrojům herectví — nazvali mě obscénním provokatérem — a snil jsem o tvorbě nových vztahů, spíše než nových děl.

Pořád se mi třesou ruce, když bych měl podrobněji rozepsat, jak jsme sem někteří přicházeli z touhy rozvíjet své talenty a setkali se s ponižováním, včetně toho za hranou zákona (na které o pár let později upozornila iniciativa „Ne!musíš to vydržet“). Že ale po vás chce zoufalý učitel blow job, nebylo ještě tak hrozné jako násilí legální a systematické, teror jedné pravdy, který dává přednost oportunistům před potížisty, či dokonce klukům před holkami a transgendery, ruku v ruce s kultem osobnosti v případě člověka, který založil svou pověst na odporu k totalitě, na vnitřním dialogu a jehož výhrady už nikdo nebere vážně… Přál bych si být k té škole spravedlivější, ale vždy se mi zatmí mozek křivdou a z jater se vyvalí proud žluči. 

Měl táta pravdu, když mi kdysi rozmlouval studium uměleckých škol? Když vnímal instituce jako místa zkorumpovaná mocí za každého režimu a věřil v ideál svobodného, třebaže prokletého umělce? 

V tomto smyslu odmítám být svobodný. A přece jen se kloním k postoji, že školy mají vést k poznání, tedy i k lásce. Školy jsou úžasná příležitost, jak zatočit s determinismem našeho narození. A kdo se cítí tímto světem vyloučen, měl by mít šanci se k němu nově vztáhnout.

Autor je spisovatel a performer.