03/06/2020 | portrét | Jakub Pavlovský

Mám ráda obyčejná gesta

Kniha Hornické vdovy představuje autentické příběhy hornických vdov na pozadí historických proměn vnímání hornictví v Československu a České republice. Kniha, která je nominovaná na letošní Magnesii Literu za publicistiku, se snaží poodkrýt fenomén hornictví a relativizovat mnohaletá klišé s ním spojená. Rozhovor s autorkou a nakladatelkou Kamilou Hladkou.

Tušíte, jak je možné, že podobné příběhy dosud nikoho nezajímaly?

Netuším. V regionech, kde probíhala nebo ještě probíhá těžba, je na problematiku obvykle nahlíženo mužskýma očima, protože hornictví je především mužská záležitost. Ženských si občas krátce všimli v případě důlního neštěstí, kdy přišly o manžela. Přitom ženy na dolech vždy pracovaly a taky horník nějakou tu ženu zpravidla měl. Není neobvyklé, že kolem něčeho chodíme denně, díváme se tomu do tváře, ale vlastně to vůbec nevidíme, takové to „pod svícnem je největší tma“. A pro okolní republiku je hornictví dlouho zejména špína a problémy s něčím nepotřebným, přežitým. Spíš mě překvapuje, že tyhle příběhy nezajímaly už dávno mě. V tom, co lidé obyčejně považují za ošklivé, vidím často něco krásného, aniž bych to nějak hledala. Prvoplánově hezké věci mě už dávno nebaví.

Kamila Hladká při rozhovoru, foto: osobní archiv

Proč je potom v knize zastoupeno pouze osm žen?

Původně jsem měla v plánu zahrnout víc respondentek a zároveň pro mě byla od začátku zásadní co nejširší věková škála. V určitou chvíli jsem měla pocit, že takhle jsme kompletní a že bychom se začaly opakovat, vyčerpávat. 

Každé ženě věnujete několik málo stránek. Nedalo se jít víc do hloubky?

Určitě dalo. A myslím, že v případě projektu, kterému se teď věnuju, to bude docela naopak. Člověk ale musí zohlednit sociální skupinu, aniž by chtěl některé věci primárně pojmenovávat. Nahrála jsem desítky hodin rozhovorů a všechny je přepsala. Chtěla jsem přinést výpovědi silné a působivé, ne plácání nebo bulvár. Nemyslím, že hloubka příběhu je přímo úměrná jeho rozsahu.

Dobová fotografie z pohřbu jednoho z horníků, foto: osobní archiv

Do jaké míry jste zachovala autenticitu jejich výpovědí?

To je vlastně docela těžká otázka. I když jsem vystudovala literaturu a znám teoretické metody pro různé literární druhy a žánry, žádnou příručku o dokumentu jsem nestudovala. Dávno se mnohem víc řídím citem, intuicí a někdy i rozumem. V textech nezaznělo jediné slovo, které by hornické vdovy neřekly. Jazyk jsem lehce upravila do spisovné češtiny, u jedné ženy víc. Se syntaxí jsem záměrně pracovala velmi opatrně, nechtěla jsem ji příliš zkrášlovat. Právě původnost výpovědi, okamžiku jsem dala nad literární plynulost textu. Hodně jsem to diskutovala s redaktorkou Zuzanou Zemanovou, se kterou spolupracujeme deset let, a ona mě v tom podpořila. Pak ovšem přichází na řadu další věc, a to je struktura příběhů. Pouze jeden je zaznamenán tak, jak rozhovor proběhl. Ostatní jsem skládala. Při rozhovorech se hodně přeskakovalo, k tématům jsme se vracely, setkání se opakovala, něco se rozpovídalo. Nezvolila jsem obvyklou formu rozhovoru otázka—odpověď, snažila jsem se z těch příběhů co nejvíc vystoupit a rozdělila je pouze zvýrazněnými mezititulky. Umožnilo nám to přinést něco jako „umělecký dokument“. Mám ráda detail, obyčejná gesta všedního dne. Těch byly naše rozhovory plné a snažila jsem se je do příběhů dostat. I v dokumentární literatuře hraje významnou roli osobnost autora, takže něco jako čistá autenticita, myslím, neexistuje. Snažila jsem se tu realitu nezkrášlovat, nevylepšovat a ženským nenadržovat. Zároveň asi každý vidí, že se z toho poměrně rychle stalo mé bytostné téma.

Kniha Hornické vdovy má velký potenciál na zviditelnění tématu. Chystáte v tomto ohledu něco dalšího?

V některých těch setkáních vlastně stále pokračuju. To asi taky není úplně jako z učebnice žurnalistiky, ale žádnou další ambici v tomto směru nemám. Rádi bychom s Martinem Jemelkou, autorem přemluvy k Hornickým vdovám a jedním z nejlepších historiků dělnictva u nás, nově vydali knížku o dělnických koloniích na Ostravsku. Snad se to podaří. 

Ve svém nakladatelství Dcera sestry jste vydala čtyři knihy, z nichž jedna už získala nominaci na Magnesii Literu. Co plánujete dál?

Mám spoustu nápadů, ale ono to nezávislé vydávání je spíš drahá zábava. Na realizaci většiny svých nápadů nemám mentální ani finanční potenciál. Když si chce člověk vše ohlídat, spolupracovat se schopnými lidmi a slušně jim zaplatit, je to v mnoha ohledech docela náročné. A taky ještě potřebuju někde vydělat na chleba. Aktuálně mám v hlavě a více nebo méně i na papíře přibližně patnáct témat zcela odlišného charakteru, z nichž některá se narodí a některá ne. Nerada bych je jmenovala. Autorsky připravuju knihu Sestry o řeholních sestrách u nás.

Na webu nakladatelství uvádíte, že vydáváte knihy s inteligentním přesahem pro ženy a muže, co milují ženy. Vaše knihy tedy nejsou pro muže, kteří milují muže?

Myslíte, že láska a náklonnost jsou záležitostí sexuální orientace? Já bych řekla, že ne. Troufám si tvrdit, že všichni mí neheterosexuální přátelé mě mají velmi rádi, někteří mě snad i milují. A nejen mě, ale i spoustu jiných žen. A muže, kteří nemají rádi ženy tak nějak obecně, by mé knížky asi neoslovily. A taky je ta hláška přece PR.