Minerální partyzán

Zakladatel respektovaného nakladatelství Torst se rozhodl bojkotovat nadcházející udílení cen Magnesia Litera. Hlavní sponzor soutěže totiž prý svým mlčením k úspěchu xenofobní skupiny Ortel schvaluje nenávist a fašistické postoje. Co přesně bojkot znamená?

V hudební soutěži Český slavík se na vítězných stupních umístila kromě normalizačních a transformačních stálic i otevřeně xenofobní skupina Ortel s nijak neskrývanou neonacistickou minulostí. Žádná z celebrit přítomných na slavnostním ceremoniálu ani nekníkla, mlčela pořadatelská agentura Musica Bohemica. Nevyjádřil se ani hlavní sponzor celé soutěže, společnost Karlovarské minerální vody, a. s., která přitom před dvěma roky ze soutěže vytlačila horrorcoreového rapera Řezníka: propagoval totiž ve svých klipech násilí a nenávist.

Tak by se dala shrnout celá kauza, která už stačila vzbudit několik horečnatých reakcí. Facebook nekupuje mattonku a k jejímu logu přimalovává svastiku, Jan Chvojka z ČSSD podal stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, jelikož podle něj nemá Tomáš Ortel (vlastním jménem Hnídek) se svou kapelou na obrazovkách co pohledávat.

Bojkotovat Karlovarské minerální vody se rozhodl i nakladatel Viktor Stoilov s nakladatelstvím Torst. Hlavní sponzor Slavíka nestáčí do PET láhví jen Mattoni, ale také Magnesii, pod jejíž hlavičkou a finanční záštitou se v Česku uděluje asi jediná literární cena s nějakou mediální pozorností — Magnesia Litera. Stoilovova logika je následující: Karlovarským minerálkám zřejmě nevadí neonacismus a xenofobie — jinak by zasáhly stejně jako v případě Řezníka —, a proto se nemůže jako nakladatel účastnit jimi sponzorované soutěže, aniž by si pochroumal morální svědomí. „Já tam přece nemůžu letos přihlásit například knihu Chaima Cigana a dělat jako že nic,“ říká Stoilov.

Na ostatní nakladatele šéf Torstu nenaléhá, aby se k bojkotu připojili. Co jim ale zbývá, jestli nechtějí být ve světle Stoilovovy logiky za kolaboranty?

Nechme pro teď stranou, že Viktora Stoilova jeho pistolnické gesto vlastně nic nestálo, bojkot patrně vyhlásil nezištně a ve chvíli spravedlivého občanského rozhořčení. Nechme stranou i to, že nikoho moc nevzrušuje kulturní problém, za nějž nese producent balených vod opravdu zodpovědnost — pomalý rozklad Lázní Kyselka. Nechme stranou trapné a vlastně v lecčems tradiční mlčení popové honorace. Většina nakladatelů vyčká oficiálního vyjádření představitelů Karlovarských minerálek, které bezesporu výborně těsnícím PR slizem zamázne pukliny v české bakelitové popkultuře, a možná ještě někdo ke Karlovým Varům vystřelí etický projektil. Vše zřejmě skončí tradičně, tak jak to začalo. Několika silnými údery, které rozčeří mediální hladinu a některá nitra, aby se následně uklidnila a obrátila pozornost k jiné zátočině české nádrže.

Je to škoda a propásnutá šance. Namísto siláckého mávání bojkotem se nabízela možnost koordinace a promyšlené politické akce. Například jednání s Občanským sdružením Litera, jehož výsledkem mohla být kromě jasného politického stanoviska i silná diskuse a institucionální reflexe, jak samotné ceny, tak možná i zdejší literatury, která by (snad) sevření konkrétního společenského a historického kontextu tentokrát už žádnou zaumnou či akademickou kličkou neunikla. Když fungovala kooperace nakladatelů u boje za DPH a rozpočet Ministerstva kultury, tak proč by to nemělo jít i v tomto případě?

Pokud by se ale náhodou hladina nádržky nezklidnila a k bojkotu se přidali všichni pro českou literaturu důležití nakladatelé, Magnesia Litera by se s největší pravděpodobností proměnila v absurdní marginálii, nebo úplně zanikla — a s ní i už teď minimální viditelnost současné literatury a její schopnost vytvářet společné, veřejné místo. Dotaženo ad absurdum: cenou za morální čistotu Viktora Stoilova je konec literatury, respektive její vytlačení z veřejného prostoru.

Celá věc má ale ještě jednu, vážnější rovinu. Nebavíme se jen o jedné tupé kapele a šlamastyce jedné korporace. Pro Ortel hlasovalo přes dvacet sedm tisíc posluchačů, pro představu celé jedno průměrně velké okresní město. Nebo téměř takový počet lidí, které vzrušuje Magnesia Litera. Skoro rok si v názorových rubrikách časopisů, komentářových sekcích internetových portálů a na sociálních sítích čteme o polarizaci, radikalizaci, fašizaci, „hnědnutí“ české společnosti. S provinilým zalíbením se mazlíme s termíny jako „společenská krize“ nebo „studená občanská válka“. Nuceně se smějeme Obludáriu. Pokud nám vadí, kam míří rétorické zbrojní závody, ke xenofobii, zapšklosti a v krajních případech neonacistickým resentimentům, pak by dávalo smysl tento trend brzdit, minimalizovat třecí plochy a vytvářet prostor pro debatu a vzájemné pochopení. Viktor Stoilov dělá opak, s mattonkou odhazuje i hudební fanoušky. Literatura není pro posluchače Ortelu.

Jak píše Jan Motal o případu obvinění Martina Konvičky z podněcování nenávisti: exemplární tresty a silná gesta jsou k ničemu. Paradoxně spíš posilují představu dotčených o vlastním mučednictví, utvrzují v přesvědčení o vlastních pravdách, které se mocní v obavách snaží umlčet nebo aspoň ponížit zápornou nálepkou. Nakonec i vlastní morální nadřazeností ospravedlněné gesto může být utvrzením se o vlastní pravdě. Jestli si situace něco žádá, pak to není bojkot a kýčovitě teatrální odmítnutí, ale spíše citlivost, vůle naslouchat a trpělivost argumentovat. A to ne formou literární, nýbrž politickou.

Netvrdím, že se v případě Ortelu nemá dělat nic, naopak. Ale nelze u toho — jakkoli mám pro rozhořčení Viktora Stoilova pochopení — myslet primárně na knížky a image nakladatelství.