Hanna Krall je učitelkou generace Mariusze Szczygieła, Wojciecha Tochmana a dalších. Její asi nejznámější knihou je rozhovor z Markem Edelmanem, jedním z velitelů povstání ve varšavském ghettu, Stihnout to před Pánem Bohem. Zůstává věrna víceméně židovským tématům a šoa. Přitom Srdcový král je knihou, jejíž osud už sám vydá na knihu. Autorku si jako ghost writera zjednala žena z Izraele, jež přežila šoa. Bylo to v době, kdy v socialistickém Polsku nemohla publikovat. Přeživší chtěla, aby vznikla kniha, která ohromí svět a jíž se okamžitě chopí Hollywood; dokonce už věděla, kdo bude hrát hlavní roli — Liz Taylorová. A hlavně to měla být kniha tlustá, pořádný román. Knihu Hanna Krall napsala, ale zadavatelka s ní nebyla spokojena. Hlavně proto, že byla tak tenká, úsporná co do výrazu, chtělo by to i více citů. Kosa narazila na kámen. Hanna Krall byla přesvědčena, že slovy se má naopak šetřit, že už samotná fakta a to, čím její hrdinka prošla, mluví samo za sebe. Zadavatelka, jež měla být formální autorkou, knihu odložila. Osmnáct let rukopis ležel, až Hanna Krall přišla s návrhem, že napíše knihu vlastní, pod svým jménem.

Kniha je psána jako kaleidoskop situací, který volně sleduje časovou linii. Izolda Regensbergová — takto se hrdinka jmenuje — dokázala přežít válku pod cizím jménem. A přežila způsobem, který vykazuje rysy zázraku; mnohokrát se dostala z beznadějných situací (ve varšavském ghettu nebo ve známém vězení Pawiak). Ale co hlavně: jde o příběh velké lásky. Hrdinka putuje třetí říší, aby našla a zachránila svého muže, kterého odvezli do Mauthausenu. Všechno propadá zmaru, velké dějiny ničí vše napravo i nalevo, ale Izolda žije. Setkává se se svým manželem, jenomže pokud jejich vztah vydržel ve zlých dobách, v těch dobrých se rozpadá. Neunesl potíže rovin.

Knihu charakterizuje úspornost výrazu. Jde o řetězení scén, často jakoby ostře nasvícených a v nejbližším možném okamžiku opuštěných. Hlavním časem vyprávění je čas přítomný. Občas však předbíhá do budoucnosti, jinde se zase vrací zpět. Právě tato úspornost, osekání tragiky a patosu na dřeň, bylo na knize Hanny Krall ceněno nejvíce. Hanna Krall šla proti patosu, ale v důsledku i proti vyprávění. Její metoda „brzda—plyn“ a „z mosta do prosta“ je jistě v mnohém originální, ale čtenářsky ne úplně přívětivá. Hledáme nějaký hlubší smysl, než že se to autorka snažila udělat zajímavě a úsporně. Občas se tu ztrácíte, scénám chybějí kontexty, spojitost, často nevíte, jak spolu jednotlivé události souvisejí. Časově? Příčinně? Nebo nijak? Připadáte si jako při jízdě v autě, jemuž se zadřel píst… a pak ještě jeden.

Je mi to líto, knižní rozhovor s Markem Edelmanem považuji za skvostnou literární publicistiku, ale v Srdcovém králi jsem se nenašel. Slovní minimalismus a destrukce vyprávění samy o sobě hodnoty ještě nejsou. Pokud autorka předložila paní Regensbergové tento text, důvodům její nespokojenosti rozumím.


Hanna Krall: Srdcový král, přeložila Helena Stachová, Absynt, Žilina 2018