26/11/2021 | portrét |

Mistr tvořivého soucitu

„Je dvojí soucit,“ zamýšlí se Stefan Zweig v úvodu románu Netrpělivost srdce z roku 1939. První, ten obvyklý a běžný, považuje za zbabělý a sentimentální… A pak je ten druhý, „který jediný má smysl — ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj“. Zweig by v neděli oslavil 140. narozeniny.

Když se díváme na společnou fotografii Stefana a Lotte, krásného páru (třebaže mezi nimi byl rozdíl sedmadvaceti let) plného lásky i nezpochybnitelné síly, je neuvěřitelné, že vznikla nedlouho před 23. únorem roku 1942, dnem, kdy společně spáchali sebevraždu. Nebyla to však žádná Liebestod (jako v případě Kleista a Henrietty Vogelové), ale Ekeltod, či spíše Ausekeltod (pakliže má němčina výraz pro „smrt ze zhnusení“). Leckomu se sebevražda právě v případě Stefana Zweiga může jevit poněkud inkongruentní, dokonce i vzhledem k situaci, v jaké se nacházel, ale mám za to — byť je to pouhá domněnka —, že u Zweiga nešlo jen o zhnusení válkou, nacismem nebo pogromy na Židy, ale i tím, co nazval „americká nuda“.

V posledním dopise píše, že je vyčerpaný dlouhým putováním a že začít nový život po šedesátce vyžaduje mnoho sil, a proto je lepší skončit to vše se vztyčenou hlavou. Neznevažuji autenticitu tohoto listu, ale silně pochybuji, že by z těchto důvodů k sebevraždě přizval i svou ženu. Arciže je možné, že Lotte se zabila až po něm (?!).

Intelektuál rozkročený mezi rakouským světem včerejška a zemí budoucnosti byl sice jakýmsi synonymem nadnárodní literatury, ale už od rozjuchaných dvacátých let se na Ameriku díval s podezřením. Spojené státy, respektive „americký životní styl“ vinil z toho, že po první světové válce, kdy tzv. amerikanismus vtrhl s plnou silou do Evropy, je svět stále monotónnější. V eseji publikovaném roku 1925 v Neue Freie Presse píše o opravdovém nebezpečí homomorfisace kultury, o americké nudě: „… nuda nikoli jako ta dřívější evropská nuda, nuda pohody, nuda posedávání u piva, nuda hraní domina a klidného pokouření, tedy nuda sice lenivá, ale přece jen nikoli nebezpečně plýtvající časem — [americká nuda] je však nuda spěšná, agresivní a nervózní, napájí se chvatnou vášnivostí, chce se otupit sportem a senzacemi.“ Evropu považuje za poslední baštu individualismu. Na život si sáhne v exilu ve městě Petropolis v brazilském státě Rio de Janeiro — o rok dříve, v newyorském hotelu rozepíše své opus magnum Svět včerejška. Vzpomínky Evropana, které dokončí v listopadu 1941 v Brazílii. Psaní v „zemi budoucnosti“ mu dovolí odstup či jej k odstupu přinutí. Je to však jiný „odstup“, jiná personelní angažovanost, než jakou čtenáři znají z jeho předchozího díla.

Tři životy Stefana Zweiga

„Moje tři životy“ byl jeden z názvů, které Zweig zvažoval pro Svět včerejška (dalšími byly „Evropa byla můj život“ nebo „Naše generace“). Ten první začal ve Vídni v úterý 28. listopadu 1881. Vídeň byla v letech před první světovou válkou víceméně mnohonárodnostním rájem, srdcem monarchie, nad níž začínalo slunce zapadat (habsburský císař Karel V. se zkrátka mýlil). Jakási neuchopitelná elegie zachvacovala všechny: novoromantik Ferdinand von Saar píše: „… i když jsi krásnější, i když jsi větší než dřív, přece již nejsi mou Vídní.“ Mladý Zweig nachází pro své umělecké aspirace oporu v díle Blud a sny v Gradivě Wilhelma Jensena od průkopníka psychoanalýzy Sigmunda Freuda. První světovou válku údajně považuje za „povyražení z přemíry energie“, a ačkoliv je naturelem globetrotter, dává přednost mase národů říše Františka Josefa I. před svými kámoši za hranicemi. Inu, teprve se hledá…

Nejproduktivnější období jeho tvorby je spojeno s druhým životem, který prožil se svou první ženou v Salcburku. Tehdy vznikají nejen jeho životopisné romány o osobnostech, které ho fascinovaly (Erasmus Rotterdamský, Marie Antoinetta, Honoré de Balzac), ale především skvělá sbírka Amok (1922, zatím poslední české vydání je z r. 2000), nazvaná podle úvodní novely — tímto tehdy téměř neznámým indonéským výrazem pro slepý běs obohatil evropské jazyky. Svoji patrně nejslavnější novelu — Šachovou novelu — napsal až v roce 1940, dnes je tento podivuhodný příběh vydáván i jako osmá novela sbírky Amok. Pro tyto „novely vášně“, jak je Zweig nazval v roce 1922, jsou příznačná náhodná setkání, chorobné touhy duše a nuda cestování, což možná dnes nevyzní tak atraktivně, nicméně troufám si predikovat, že čtenáře to nepustí ani v této — tu uspěchané a hned zase mátožné — době.

Třetí život Stefana Zweiga začíná a končí v exilu, nejprve britském a nakonec americkém. Tehdy píše román Netrpělivost srdce a paměti Svět včerejška.

Vídeň forever

I když Zweig strávil nejdelší část svého života v Salcburku (kdyby však neustále sledoval stopky jako finský běžec Paavo Nurmi, možná by se ukázalo, že nejvíc času strávil na cestách), to nejdůležitější z jeho díla pro sebe uchvátila Vídeň. Čtení ve Vzpomínkách Evropana mě, mimo jiných knih, přivedlo k názoru, že až budu svůj stipendijní měsíc trávit ve Vídni, budu coby Čech neustále pucován, jakmile jen promluvím. Prokázalo se to hned první večer, v hospodě Alte Bäckerei mě maník asi pětadvacetiletý zpražil směsicí angličtiny a rakouské němčiny: „Vy Češi jste nás opustili!“ Samozřejmě jsem opáčil: „Kdy? Vždyť po mistrovství světa v hokeji v čtyřicátým sedmým jsme vám poslali celý vlak potravin například.“ Maník byl neúprosný: „V roce 1918. Nechali jste nás úplně samotný beze všeho, jen ten posranej Schönbrunn nám zůstal.“ Takže to v nich pořád hlodá, pomyslel jsem si. A Zweig na toto téma ve Světě včerejška napsal:

Sousední státy naopak už nechtěly s tímto Rakouskem zůstat v hospodářském svazku, částečně proto, že je považovaly za příliš chudé, částečně z obavy před návratem Habsburků; připojení k Německu naproti tomu spojenci zakázali, aby neposílili poražené Německo. Tak bylo rozhodnuto: republika Deutsch-Österreich musí zůstat zachována. Zemi, která nechtěla existovat — unikum v dějinách! — přikázali: „Tady budeš!“

Pro úplnost však musím říct, že ani tento mladičký pamětníček, ani nikdo jiný ve Vídni mi to neměl skutečně za zlé. Stále nás přece mnohé spojuje — o tom se lze přesvědčit dokonce i v místním museu Arsenal. A bylo zde i cosi jiného, co se vztahuje k jedné úžasné, nepomíjející vzpomínce Stefana Zweiga: korunovační portrét Karla I., na němž je smutný, elegantní muž s knírkem hledící kamsi za diváka. Vznešený, ušlechtilý a předem poražený císař, který už vidí břehy Madeiry… Zweig ve svých vzpomínkách zachycuje okamžik, kdy jako puzzle budovaná monarchie skončila definitivně, nezvratně… na malém nádraží v rakouském Feldkirchu. A třebas je řeč o situaci ve Feldkirchu, Zweig má stále na mysli Vídeň, Vídeň knihomolů a jara v Prátru:

Tu jsem za oknem vagonu poznal vzpřímeného císaře Karla, posledního císaře rakouského, a jeho černě oděnou manželku, císařovnu Zitu. Strnul jsem: poslední císař Rakouska, dědic habsburské dynastie, která vládla zemi sedm set let, opouští svou říši! Ačkoli odmítl formální abdikaci, republika mu dovolila — nebo ho spíše donutila — odcestovat se všemi poctami. Nyní zde stál ten vysoký, vážný muž u okna a naposledy hleděl na hory, domy a lidi své země. Byl to historický okamžik, který jsem zde prožíval — a dvojnásob otřesný pro toho, kdo vyrostl v tradici císařské říše, kdo jako první píseň ve škole zpíval tu o císaři, kdo později ve vojenské službě tomuto muži, jenž tu v civilních šatech vážně a zamyšleně hleděl, přísahal „poslušnost na zemi, na vodě a ve vzduchu“.

Jistě v tom bude nějaký háček, ale není-li snad toto ten tvořivý soucit?

Poznámka k jedné útlé knížce

Pro bohemisty a patrně i germanisty je to prý notoricky známá záležitost, nicméně já jsem o tom slyšel poprvé a rád se o to podělím s hrstkou nezasvěcenců s věcí podobně neobeznámených. Stefan Zweig vydal dvanáctistránkovou studii Otokar Březina (č. 1912), útlou, leč plnou euforie: „Je tu slyšet orfický tón. Tyto sny hovoří o temnotě pralesů, toulají se od chladných, krystalických zón pólů až po spalující poledne tropů, bouřlivých moří bolestivých extasí a nových harmonií.“ Březinovo dílo přirovnává ke knihám velkých mystiků — prostě pecka, duše má se chvěje! Pak se to však zakalí prostým konstatováním: „Na cizích listech, jako mrtvola, leží před námi verše, nijaká domněnka nemůže jim vdechnouti život. Mrtvo jest pro nás dílo někoho, jenž žije za naší doby, v naší blízkosti — tři hodiny cesty. Tragické vězení řeči!“

Moje řeč, Stefane, moje řeč. Hergot!