12/01/2016 | recenze | Aleš Merenus

Moc věčně živá

Dvě uši dvě svatby. Tak zněl původní titul v pořadí druhé Kunderovy hry, která však do širšího kulturního povědomí nakonec vstoupila pod názvem Ptákovina a jejíž knižní vydání se jako zázrakem nedávno objevilo na knihkupeckých pultech.

Čtenář tak po téměř padesáti letech od jejího napsání konečně dostává do ruky text hry, která ve své době představovala jedno z posledních vzepětí svobodného ducha těsně před spuštěním normalizační opony. Hry, o níž Sergej Machonin na konci šedesátých let napsal, že se podobá kostlivci, „jehož zuby se smějí v rozšklebeném smíchu“. Má však tato černá, absurdní komedie stále ještě potřebný náboj živého díla, nebo za půlstoletí sama zmutovala do podoby bezmasé mrtvoly, jejíž škleb už nikoho neprovokuje a vlastně ani nezajímá?

 

Pozor, jde sem dozor!

O Milanu Kunderovi je známo, že striktně bdí nad svým dílem a nesmlouvavě určuje, co z jeho textů smí být vydáváno, překládáno, adaptováno či inscenováno. Je tak ukázkovým příkladem po léta důsledně prováděné následné cenzury, jejímž prostřednictvím se snaží vytyčit hranice svého díla. Díla, v němž nemá místo všechno, co kdy napsal a vydal, ale pouze to, co podle jeho mínění obstálo. Na indexu se tak ocitla celá jeho poezie i dramatická prvotina Majitelé klíčů, jejichž nové vydání Kundera už léta neplánuje. Naproti tomu k Ptákovině má autor přátelštější postoj, ale i tak ji, aspoň donedávna, považoval spíš za črtu než za plnohodnotné umělecké dílo. To je rovněž důvod, proč ji od roku 1970, kdy musela být z politických důvodů stažena z českých jevišť, nepovoloval na divadle uvádět. A pod zámkem ji držel i po sametovém převratu. Tento nesmlouvavý inscenační zákaz pocítil v roce 1990 na vlastní kůži režisér Jan Schmid, který již nazkoušenou hru musel na poslední chvíli stáhnout z repertoáru Ypsilonky. Nepomohly ani prosby. Kunderův telegram z Francie zněl jasně: „Ptákovinu nepovoluji!“ Další diskuse byla marná. První uvolnění přišlo až v roce 2008, kdy drama svěřil do rukou Ladislava Smočka a posvětil jeho uvedení v Činoherním klubu. A co víc, celý text drobně upravené hry byl přetištěn v divadelním programu. Kdo by něco takového čekal?

Další „zázrak“, o němž Kundera píše v předmluvě, se pak udál před několika měsíci. „V archivu Divadla Na zábradlí právě našli dosud neznámou nahrávku představení Ptákoviny z roku 1969, představení prý překvapujícího a okouzlujícího. Jitka v tom vidí pokyn z nebes, která si přejí, abych tu hru vydal knižně, s čímž nikdy nepočítala ani ona ani já.“ Nebesa se otevřela a Ptákovina konečně spatřila světlo světa i v knižní podobě. Ale není to jen mnoho povyku pro nic?

kundera

V zajetí moci sexu

Ptákovina je do detailu vybroušená satirická komedie o hledání pravdy ve světě, kde vládne přetvářka, špiclování a kariérismus a kde se politická moc projevuje ve své totální, pudové podobě. Autor se v textu vysmívá stádnímu chování, karikuje praktiky tajné policie, posmívá se politickým funkcionářům a s gustem zesměšňuje poměry na maloměstě. Repliky postav jsou zjevnou parodií dobových frází, jejichž ostře ironické vyznění podtrhuje kosočtverec s kolmou čárou uprostřed, před nímž se většina situací hry odehrává. Drama tak ovládá téma moci a sexu, které zde stojí v nerozlučitelném, absolutně perverzním svazku. „A moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému,“ pronáší jedna z postav v předposledním obraze hry a odhaluje tak myšlenkový kořen dramatu a také základní mechanismus, na němž stojí inverzně převrácený hodnotový systém celé hry. Pahodnoty, servilita, kariérismus… to zní poměrně současně.

V centru dramatického děje stojí dvě postavy, z nichž každá reprezentuje jiné pojetí moci — Ředitel, znuděný Don Juan moderní doby, který si moc vychutnává jako gurmán, a Předseda, zakomplexovaný omezenec, jenž moc pouze tupě naplňuje. Ředitel vládne v místní základní škole, kde zavedl tuhý dril založený na dobře fungujícím systému verbálního i fyzického ponižovaní, kdežto Předseda, mentálně závislý na své dominantní matce, zase ovládá celé město skrz síť tajných informátorů, kteří obyvatele špiclují i v jejich soukromí. Zní to vážně, skoro jako nějaká dystopie o Velkém bratrovi. Jenomže místo temné tragédie o nesvobodném světě hra nabízí něco radikálně jiného — černou komedii, v níž majitelé moci celou dobu vlastně stojí v nedbalkách. Ředitel sice členy učitelského sboru šikanuje, ale krutost a nesmlouvavost pouze předstírá a při první příležitosti svou systémem vnucenou masku odloží. Předseda pak sice nechává odposlouchávat kdekoho, ale k ničemu mu to není platné. Všichni totiž vědí, že jsou sledováni, a své jednání tomu dávno přizpůsobili. Mnohem varovnější než samotné chování mocných je tak chování všech ostatních. Chování společnosti, která ohnula hřbet a adaptovala se na vyšinuté podmínky, v nichž je lež a manipulace povýšena na společenskou normu. Je tohle v českém prostředí již mrtvé téma?

 

Generační výpověď?

O tom, jak moc Ptákovina dokáže mluvit k současnosti, hodně napověděla i diskuse po divadelní premiéře v Činoherním klubu. Reakce na inscenaci i hru, kterou Smoček „vytáhl z Kunderova trezoru“, byly dost rozporuplné. Věkově starší recenzenti, kteří většinou Ptákovinu viděli ještě na konci šedesátých let, text ocenili jako stále aktuální, kdežto mladší generace kritiků by hru nejraději „poslala do důchodu“. Podle prvních je tak hra stále živá politická satira, která přesně diagnostikuje psychologické a sexuální aspekty moci, kdežto podle druhých je spíš vyhaslým anachronismem. Hra tak, zdá se, funguje ve dvou recepčních patrech — pro jedny je studnicí stále živého humoru, kdežto podle jiných je jen připomínkou dávných časů. Ale je vůbec možné, aby téměř půlstoletí staré dílo působilo jako nové? A není vlastně Ptákovina generační výpovědí, jejíž síla už dávno odezněla?

V esejistických textech se Kundera často odvolává na tradici evropského románu. Rád se hlásí k vypravěčskému dědictví Cervantesovu či Kafkovu. Naopak k tradici evropského dramatu se vlastně nevyjadřuje, ale spíš se snaží vyvolat dojem, že ho divadlo ani moc neinteresuje. Ptákovina však dokazuje, že ani na poli dramatu Kundera nestojí mimo proud. Autor si zde pohrává hned s několika dramatickými žánry, když první polovinu hry staví jako politickou satiru s rysy modelového dramatu, kdežto druhá část připomíná komedii intrik či divadelní frašku, v níž je rozehrán střet mezi dvěma archetypy tohoto žánru: věčným svůdcem a věčným paroháčem. Přitom se nedá říct, že by vrcholná díla těchto komediálních typů na českých jevištích odumřela. Spíš naopak. Poučka, že kvalitní dílo přežije svou dobu, je tak přece stále platná. Nebo je to jenom prázdná fráze bez obsahu?

Ptákovina, podobně jako celé Kunderovo dílo, je především literatura. To jsem si plně uvědomil jak při jejím čtení, tak i v hledišti Činoherního klubu. Její stavba je detailně promyšlená a dialogy vybroušeně nabroušené. Je napěchovaná ironicky převrácenými myšlenkami různých filozofů a otevřenými i skrytými aluzemi na řadu literárních děl. Je svižně a vtipně napsaná, jak je pro Kunderu typické. Naopak na divadle, v konzervativně pojaté režii, která si na autorovo přání nemůže dovolit drama nějak radikálně nově interpretovat, dílo spíš živoří. Zvlášť když se od doby jejího napsání výrazně proměnila divadelní poetika, způsob herectví i divácká očekávání. Příliš mnoho slov, říkali recenzenti o Smočkově inscenaci, v níž si režisér nemohl dovolit z textu vypustit ani větu. Přitom bez škrtů, aktualizačních posunů a nového divadelního klíče, který by ji zbavil závislosti na slovní akci, hra i na divadle zůstává především literaturou. Nové knižní vydání tak Ptákovině jakožto literárnímu dílu vlévá nový život do žil, kdežto na divadle zatím spíš jen přežívá. Ale kdo ví, co autor jednou dovolí, když na jeviště pustil i Směšné interpretace?


Milan Kundera: Ptákovina, Atlantis, Brno 2015