22/02/2021 | recenze | Aleš Merenus

Modelový příběh sestavený z dokumentů

Próza jako historické memento, tentokrát Slovenského státu. Recenze kniha Denisy Fulmekové Doktor Mráz.

Denisa Fulmeková: Doktor Mráz
Prostor, Praha 2020

Téma okupace a protektorátu je v české literatuře značně frekventované již od konce druhé světové války. V padesátých letech byl válečný konflikt představován v ideologickém sevření socialistického realismu jakožto boj komunistů s fašistickým a potažmo kapitalistickým zlem. V šedesátých letech naopak velká historická pásma nahradila komornější vyprávění zaměřená na intimní prožitky jedinců, kteří se ocitli v soukolí velkých dějin. Po roce 1989 zase válečný narativ prošel hodnotovou proměnou, když sudetští Němci přestali hrát roli výhradně záporných hrdinů, a naopak se začala problematizovat role Čechů při jejich poválečném vyhnání. Druhá světová válka je tak stále jednou ze stěžejních epických látek, na níž se vyjevuje náš vztah k minulosti a skrze niž se modeluje i současná národní identita. A o tom, jak to vypadá u našich sousedů na Slovensku, kde se vyrovnávají s dědictvím takzvaného Slovenského státu, zase vypovídá kniha Denisy Fulmekové s portrétem Jozefa Tisa na obálce nazvaná Doktor Mráz.

Příběh rodiny právníka Mráze Fulmeková vypráví ve dvou paralelně se odvíjejících liniích, které se navzájem funkčně doplňují. První linii čtenáři zprostředkovává objektivní vypravěč, jenž nezúčastněně popisuje probíhající události, a druhou tvoří záznam vyprávění pětadevadesátileté Mrázovy dcery, která vzpomíná na své dětství a na válečnou dobu, jež pro ni i celou rodinu znamenala zásadní zlom. Její otec byl velmi oblíbený a vyhledávaný advokát s dobře zavedenou praxí. Ovšem advokát židovského původu, což zásadně určilo jeho životní osudy. A to i přesto, že židovského vyznání se dávno zřekl, nechal se pokřtít, vzal si za ženu katoličku a těsně před válkou si nechal změnit jméno z Martona na Mráze. Hlavním ohrožením celé Mrázovy rodiny se totiž stal velmi ctižádostivý doktor Rárbocký, velitel místní Hlinkovy grady, jenž pochopil, že s nástupem Hitlera přichází jeho chvíle. Rárbocký proti Mrázovi rozpoutá kampaň v místních novinách a píše na něj do Bratislavy jednu stížnost za druhou. I přes usilovnou snahu však Mráze úplně nezlikviduje, protože tomu pomohou někteří jeho bývalí přátelé a paradoxně i Rárbockého odpůrce přímo z Hlinkovy strany, jenž na konci války Mrázově rodině pomůže za peníze utéct, a vyhnout se tak deportaci.

Próza Denisy Fulmekové se odehrává ve fiktivních Himberanech a její děj, jak stojí v závěrečné poznámce, „je smyšlený, ale zčásti jsou v textu zakomponované autentické dopisy, zápisy, žádosti a podobné písemnosti“. Autorka v knize pracuje s dnes velmi oblíbenou metodou propojování historie a fabulace, která umožňuje interpretovat skutečné historické události prostřednictvím fikčních příběhů, jež následně ovlivňují naše pojetí minulosti. Nakolik je její příspěvek k „dějinám“ Slovenského státu významný, posoudit nedokážu. Kniha však působí poměrně autenticky, i když její postavy nejsou nějak detailněji psychologicky propracovány. A i když je centrální konflikt mezi oběma doktory představen spíše schematicky, stejně ze stránek knihy dýchá napětí, strach a nenávist doby, kdy se k moci a majetku dostali lidé, kteří svou kariéru a úspěch postavili na neštěstí druhých.

Doktor Mráz je román, jenž podává svědectví o člověku v nelehké době a který je připomínkou, že ve skutečnosti stačí jen málo, aby se většinová společnost začala chovat nehumánně. Kdo by si nechtěl zkusit arizovat a přijít k majetku lidí, kterým byla odebrána lidská důstojnost? Kdo by nepodlehl pokušení? To jsou otázky, které z románu implicitně vyvstávají, ale na něž nedává žádnou odpověď. Kniha vypráví pouze modelový příběh sestavený z dokumentů, jehož hrdinové sice nezůstanou v paměti, ale jejichž osud nám připomene něco podstatného z naší minulosti.