Modrá Afrika a červená Amerika
Při zmínce o Africe směřují spolehlivě připravené mentální zkratky k imigrantům a v Americe kují od 11. září pikle všichni teroristé, kteří právě potají nečíhají na našich hranicích. Debut americké autorky s africkými kořeny a pseudonymem NoViolet Bulawayo vypráví subtilnější příběh, byť v řinčivých kulisách. Nakonec však ulpívá v jiném druhu plochosti.
Román Chtělo by to nový jména je vystavěn na srovnání dvou rozdílných kultur. Po počáteční dezorientaci místní i personální je jasné, že se ocitáme v nejmenované africké zemi zmítané etnickými problémy. Projevují se především v bezprizorném způsobu života dětí – protagonistky Miláčka a jejích kamarádů Bastarda, Bůhvího, Stiny, Sbho a těhotné Chipo. V lecčems se tu připomene putování dětského gangu v Prezydentu krokadýlů Warrena Millera. Život skupinky dětí z afrického slumu Ráj se točí především kolem her a loupežných výprav do zámožných „bílých“ čtvrtí na sladké, ačkoli zácpu působící kvajávy. Bída provizorních životních podmínek, kulturních specifik i politické situace se nenásilně vynořuje na pozadí vláčného dětského ubíjení času, hladu, čekání na změnu a her.
Do vysněné Ameriky odjíždí Miláček přesně v půli knihy, právě když se čtenář začíná v africkém životě hrdinky zabydlovat. Důraz na distanc americké reality od reality africké je jednoznačný: „Tady je Amerika, tady nic z těch afrických sraček neuvidíš, ty jedna krávo.“ (s. 108) Atributy místní reality jsou jednoznačné – nákupní střediska, pornografie, dostředivost televizní obrazovky, obezita, školáci s pistolemi, sebevraždy kvůli šikaně, nezletilí za volantem. Položíme-li je vedle atributů afrického života, které představují rasové střety, AIDS, negramotnost, zneužívání dětí, hlad, zvůle politického diktátu nebo popravy, dostáváme dokonalou mozaiku pro jinou mentální zkratku, než jsou imigranti a teroristé. Ačkoli Bulawayo potenciál šokovat využívá, nakonec vše usazuje do zmrtvujícího rámce. Nenajdeme zde přímé popisy násilí, to se vždy odehrává někde za rohem. V textu se pak mihnou jen projíždějící policejní auta, je nutné přizpůsobit tempo těhotné jedenáctileté kamarádce, průběh popravy odbojáře je námětem dětské hry a chlapci nesoucímu do školy pistoli vypadne na vrátnici z aktovky.
S rychlou ztrátou iluzí o vysněném životě v Americe dochází ke stejně rychlému uvykání na její výdobytky. Jak slábne pouto s konkrétními lidmi za oceánem, tak sílí pocit vykořeněnosti.
Epizody ze života v obou zemích nakonec ústí ve vyslovení tíživé rozpolcenosti emigranta. Pro čtenáře ze země, která má s emigrací bohatou zkušenost a má o tom také vlastní bohatou literaturu, však není téma až tak působivé. Autorka je přesvědčivá v užití afrických a amerických reálií, ale přesto je patrné, že pro vyprávění je určující perspektiva jako vystřižená z americké reality její knihy. Nejvíce se to projevuje v několika zobecňujících intermezzech, kde pod kolektivní, bezejmenné „oni“ autorka vměstnává vše, co se nevešlo do prožitků dětské hrdinky, o tíživé situaci nejen afrických imigrantů. Jinde si protagonistka stěžuje na ošemetný americký zvyk: „V jednom kuse mluví stylem, jako by Afrika byla jedna země, i když jsem mu říkala, že to je kontinent, na kterým je padesát a něco zemí...“ (s. 182)
Ačkoli není Afričan jako Afričan, je africká bolest každopádně působivá, jak potvrdilo množství cen a nominací. Také z těchto důvodů mi ocenění připomínají spíše případ Lam Pham Thi, byť v prestižnějším hávu. V České republice bude kniha vhodnou čítankou k dennímu tisku pro ty, kteří chtějí být v obraze a mají rádi vše v jednom dobře upraveném balíčku. A pro ostatní zbude stylistická obratnost, pár silnějších momentů, exotická problematika afrického života první stovky stran. Postupně sílící americká adresnost je natolik výlučná, že obecným a bezejmenným pocitem vykořeněnosti může rozleptat čtenářství, nikoli však pokousat duši. Na stejné téma existují i lepší knihy, byť bez afrických obrázků, např. Den co den Terézie Mory.
NoViolet Bulawayo: Chtělo by to nový jména, přeložila Markéta Musilová, Odeon, Praha 2015