Ten je v Linhartových mikrotextech natolik dominantní, že brzy začne zoufale nudit, protože se z něj stává manýra. Právě v tom je nevýhoda výboru z díla autora, jehož literární postup je příliš stereotypní. A nepomůže ani tematická různorodost, která se rozpíná od záznamů z jeho života přes imaginace až po kritiku společnosti.

linhart

V Linhartově případě by nebyl žádný problém poukázat především na texty, které jsou banální (a že je jich ve výboru dostatek!); řada z nich by se dala označit za nonsensové, ale spíše v nelichotivém slova smyslu; v jiných případech autora podezírám, že už zmíněný princip paradoxu pouze nahrazuje jeho neschopnost pointovat. U některých textů nejde ani tak o míru literární či umělecké úrovně, jako spíše o osobní vkus. Tam, kde vulgárně přitvrdí, je hranice mezi účelností a exhibicí vedena vnitřní normou čtenáře, a je proto značně subjektivní. Příkladem může být úryvek z „Razítka“: „Ty si jenom jedna — jedna bohyně. Ty si přece Kálí, máš šest rukou, se kterými se škrabeš v šesti prdelích. A z šesti prdelí na mě kálíš, což obnáší víc hoven, než bych dokázal spolykat. Od tebe to ovšem snesu, protože tě tento, no tento, potento —.“ Jde o zábavnou hru s češtinou? Nebo o trapnou, až nechutnou dětinskost? Je to jen jeden aspekt, který však lze vztáhnout celkově na poměr čtenářů k Linhartovu psaní jako takovému — buď je zaujme, nebo odradí.

Tak, jak se dají snadno pojmenovat slabé stránky Linhartovy tvorby, není obtížné hledat ani její umělecké kvality, byť nepřevažují. Jazyk je v těchto textech nejen nástrojem sdělení a popisu, ale také prostředkem pro hru. Linhart básník se v Šíleném Tristovi objevuje ale spíše okrajově, pohledy na oblohu a do noci v sobě přitom nesou kus lyriky (například „Postavení v soumraku“). O poznání častěji se tu zjeví Linhart ironik. Evidentně je to jeho bytostná poloha, protože mu svědčí, když se vysmívá byrokracii, médiím nebo politice. Ale používá ji také jako vtipný glosátor běžných věcí. Dokáže pobavit černým humorem: „Osmdesátiletá paní zde zemřela s tak půvabným a milým výrazem ve tváři, že personál ji okamžitě vyhlásil za Miss Exitus“ („Krása ve smrti“). Spíše výjimečně hru se slovy a jejich konotacemi zvrátí do hlubšího zaujetí: „Vlastně mohu říct, že žiji naplno. Ale naplnila jsem skutečně svůj dosavadní život?“ („Dobrá příležitost k sebereflexi“).

Patrik Linhart je zajímavá osobnost, rozhodně přitažlivější performer než literát. Zvolit si minimální plochu pro prózu je značně ošidné, což stvrdily i texty v Šíleném Tristovi. Autor je jednoznačně nejsilnější v roli ironického kritika, který se nebojí seknout a zesměšnit. Jeho umělecké vyjádření je však daleko slabší. Na tak malém prostoru jsou jeho možnosti omezené, protože nemá šanci rozvinout děj, takže zůstává jen u statických scén. Takové útržky (sto devadesát textů na přibližně sto deseti stranách) jen stěží vytvoří nějaký větší koherentní celek, imaginativní svět, který není souborem glos, banalit a bizarností. Pokud se čtenář naladí na Linhartův styl a ovládne chuť po klasickém příběhu, alespoň se pobaví.


Patrik Linhart: Šílený Trist, Novela bohemica, Praha 2014