Námitky proti pojmu „národní charakter“

Proti pojmu „národní charakter“ existuje skutečně celá řada námitek, které vědce odrazují, aby se otázkami národního charakteru vůbec zabývali. Připadají jim spíše neplodné a neseriózní. S těmito námitkami se tedy musíme vypořádat nejdřív, až pak můžeme předkládat nějaký konstruktivní popis typů rozdílů, které lze očekávat mezi evropskými národy.

Jako hlavní námitka se uvádí argument, že rozdíl mezi komunitami nespočívá v rozdílu mezi lidmi, ale v rozdílu mezi podmínkami, ve kterých tito lidé žijí; jinak řečeno: že je třeba zabývat se rozdíly vyplývajícími z historického vývoje či ze současných podmínek a že působení těchto faktorů dostačuje k vysvětlení všech rozdílů v chování, aniž bychom se museli dovolávat rozdílů v charakteru daných jednotlivců. Tento argument v zásadě vybízí, abychom uplatňovali princip Occamovy břitvy, který zapovídá zavádění většího počtu entit, než je nezbytně nutné. Tam, kde existují pozorovatelné rozdíly v podmínkách, bychom se tedy měli opírat o ně, a nikoliv o rozdíly v charakteru, které jsou od těchto podmínek odvozené a které oproti podmínkám pozorovat nelze.

Tento argument je možné zčásti vyvrátit experimentálními daty, jako jsou například výsledky Lewinových pokusů (nepublikovaný materiál), které ukazují, že existují velké rozdíly mezi tím, jak Němci a Američané reagují v experimentálních podmínkách na neúspěch. Američané si nezdar vyloží jako výzvu, aby vynaložili ještě větší úsilí, Němce tentýž neúspěch odradí. Na to však mohou zastánci vlivu okolností oproti charakteru namítnout, že experimentální podmínky ve skutečnosti nejsou pro obě skupiny stejné; že stimulační hodnota jakékoliv okolnosti závisí na tom, jak ostře se tato okolnost rýsuje na širším pozadí dalších okolností působících v životě daného subjektu a že tento kontrast nemůže být u obou skupin stejný.

Je dokonce možné tvrdit, že jelikož u jednotlivců s různým kulturním zázemím nikdy nenastávají tytéž okolnosti, je tím pádem zbytečné takové abstrakce jako národní charakter vůbec zavádět. Tento argument se však podle mého názoru hroutí, jakmile poukážeme na skutečnost, že zdůrazňováním okolností spíše než charakteru bychom ignorovali známá fakta o učení. Snad nejlépe doložená generalizace na poli psychologie je ta, podle níž behaviorální charakteristiky jakéhokoliv savce a zejména člověka jsou v kteroukoliv danou chvíli závislé na předchozích zkušenostech a předchozím jednání daného jedince. Pokud tedy předpokládáme, že je nezbytné vzít do úvahy nejen okolnosti, ale i charakter, pak se nedopouštíme zmnožování entit za hranice nezbytnosti — o důležitosti naučeného charakteru víme z jiných typů dat a tento poznatek nás nutí zavádět i onu dodatečnou „entitu“.

Jakmile odstraníme první překážku, která badatelům obvykle brání přijmout myšlenku „národního charakteru“, vyvstává překážka druhá. I badatelé, kteří uznávají, že charakter nelze opomenout, často pochybují, že by v rámci tak rozsáhlého vzorku lidských bytostí, jaký představuje například národ, šlo vysledovat nějakou uniformitu či pravidelnost. Potvrďme hned, že uniformita se zde evidentně nevyskytuje, a přikročme k otázce, jaké druhy pravidelností můžeme očekávat.

Kritika na sebe může vzít pět podob. (1) Kritik může poukázat na subkulturní odlišnosti, na rozdíly mezi pohlavími, mezi sociálními třídami či mezi profesními skupinami existujícími v rámci dané
komunity. (2) Může poukázat na mimořádnou heterogenitu a spletitost kulturních norem, jaké jsou pozorovatelné ve společnostech typu „tavícího kotlíku“. (3) Může poukázat na existenci nějaké nahodilé odchylky, na jedince, který prodělal „náhodnou“ traumatickou zkušenost, která není u ostatních jedinců v jeho sociálním prostředí běžná. (4) Může poukázat na jevy spojené s kulturní změnou a zejména na ty typy diferenciace, které nastávají v případě, kdy jedna část společnosti zaostává v tempu změny za jinou částí. (5) A konečně může poukázat na arbitrární povahu národních hranic.

Všechny tyto námitky spolu úzce souvisí a odpovědi na všechny se v posledku odvíjejí od dvou postulátů: za prvé, že jednotlivec představuje, ať už z fyziologického či psychologického hlediska, jednu organizovanou entitu, jejíž všechny „části“ či „aspekty“ se mohou vzájemně modifikovat a interagují mezi sebou; a za druhé, že stejným způsobem je organizována i komunita.

Gregory Bateson, foto: California Museum

Když se podíváme na sociální diferenciaci v nějaké stabilní komunitě — například na pohlavní diferenciaci u novoguinejského kmene —, zjistíme, že nestačí popsat zvykový systém či charakterovou strukturu jednoho pohlaví jako odlišnou od pohlaví druhého. Podstatné totiž je, že zvykový systém jednoho pohlaví zapadá jako ozubené kolečko do zvykového systému druhého pohlaví. Mezi oběma pohlavími můžeme například vysledovat takové komplementární vzorce, jako je přihlížení—exhibicionismus, dominance—submise a péče—závislost či nějaké jejich kombinace. Nikdy však nenajdeme vzájemnou lhostejnost.

Tento obecný závěr můžeme, jak věřím, s klidem aplikovat na všechny případy stabilní diferenciace mezi skupinami žijícími ve vzájemném styku. Bohužel, u západních národů toho o diferenciaci zvyků mezi třídami, pohlavími, profesními skupinami atd. víme jenom velmi málo. Podle mého názoru je nemyslitelné, aby nějaké dvě skupiny mohly existovat bok po boku v jedné komunitě, aniž by mezi charakteristikami jedné skupiny a charakteristikami skupiny druhé existoval smysluplný vztah. Něco takového by bylo v rozporu s postulátem, že komunita představuje organizovanou jednotku. Proto budeme předpokládat, že výše uvedená generalizace platí ve všech případech stabilní sociální diferenciace.

Dále: vše, co víme o mechanismech utváření charakteru — hlavně o procesech projekce, reaktivní formace, kompenzace a podobně —, nás vede k závěru, že ony výše uvedené bipolární vzorce budou v daném jedinci působit sjednoceně: pokud víme, že nějaký jednotlivec je veden k otevřeným projevům jedné poloviny těchto vzorců, např. k dominantnímu chování, pak můžeme s jistotou (byť ne přesným jazykem) předvídat, že v jeho osobnosti jsou současně zaseta semínka i druhé poloviny — submise. Na jedince musíme totiž pohlížet tak, že je veden či formován k dominanci—submisi, nikoliv pouze k dominanci, nebo pouze k submisi. Odsud vyplývá, že zabýváme-li se stabilní diferenciací v rámci dané komunity, jsme oprávněni připisovat všem členům dané komunity společný charakter, ovšem pod podmínkou, že tento společný charakter popisujeme z hlediska různých témat, která se ve vztahu mezi diferencovanými částmi téže komunity projevují.

Obdobnou úvahou se necháme vést i při reakci na druhou kritickou námitku, která poukazuje na krajní heterogenitu vznikající v moderních komunitách typu „tavícího kotlíku“. Představme si, že bychom se měli pokusit rozebrat všechna témata vztahu mezi jedinci a skupinami třeba v takové komunitě, jakou je New York City — pokud by nás už dávno před dokončením takové analýzy neodvezli do blázince, dospěli bychom k téměř nekonečně komplexnímu obrázku společného charakteru. Ten by rozhodně obsahoval větší množství jemných rozdílů, než kolik je lidská duše schopna pojmout. V tomto bodě se pak badatelé (ale i zkoumaní jednotlivci) ocitají před nutností zvolit zkratku: heterogenitu samu bude třeba považovat za charakteristiku tohoto druhu společně sdíleného prostředí. Když pak přikročíme k hledání společných témat chování, zaznamenáme velmi jasné tendence glorifikovat heterogenitu jako takovou (jako v písni „Ballad for Americans“ od Robinsona a Latouche) a sklony vnímat svět jakožto utvářený nekonečným množstvím nespojitých nahodilostí (jako Ripleyho projekt podivuhodných faktů „Believe It or Not“).

Třetí námitka, totiž případ jednotlivce představujícího odchylku, spadá do téhož referenčního rámce jako diferenciace stabilních skupin. Chlapec, kterému nesvědčí vzdělávací systém anglických soukromých škol, reaguje na tento vzdělávací systém, i kdyby původní kořeny jeho odchylky spočívaly v nějaké „náhodné“ traumatické příhodě. Jím osvojené vzorce chování sice nemusí odpovídat normám, jež se mu škola snaží vštípit, ale přesto jsou osvojeny v reakci právě na tyto normy. Může si (a často tak činí) osvojit vzorce představující přesný opak normy — ale není myslitelné, že by si osvojil vzorce, které se k normě nijak nevztahují. Může se z něj stát „špatný“ Angličan ze soukromé školy, může psychicky onemocnět, ale jeho deviantní charakteristiky budou pořád systémově souviset s normami, kterým vzdoruje. Daný charakter bude možné popsat tak, že se ke standardnímu charakteru žáka anglické soukromé školy vztahuje stejně systematicky, jako se charakter jatmulských domorodců jednoho pohlaví systematicky vztahuje k pohlaví opačnému. Jeho charakter je orientován vztahovými vzorci a vzorci společnosti, ve které žije.

Tentýž referenční rámec platí i pro čtvrtou námitku, která se týká komunit procházejících změnou a kde dochází ke zvláštnímu typu diferenciace, kdy jedna část společnosti zaostává v tempu změny za jinou. Jelikož směr, kterým se daná změna ubírá, bude nutně podmíněn statutem quo ante, budou i nové vzorce systematicky souviset se starými vzorci — neboť jsou reakcí na ně. Pokud se tedy omezíme na kategorie a témata, která náleží k tomuto systematickému vztahu, můžeme u jednotlivců oprávněně očekávat pravidelnost. V některých případech se navíc může stát, že očekávání a zkušenost změny nabudou takového významu, že se samy stanou obecným charakterově determinačním faktorem sui generis tímtéž způsobem, jako „heterogenita“.

Nakonec uvažme případ pohyblivých národních hranic, což byla pátá kritika. Zde samozřejmě nelze očekávat, že by podpis nějakého diplomata pod mezinárodní smlouvou okamžitě ovlivnil charaktery jednotlivců, jejichž národní příslušnost se tímto aktem změnila. Může nastat případ — třeba v situacích, kdy se nějaká preliterární domorodá populace dostane poprvé do styku s Evropany —, kdy dojde k posunu hranice a obě skupiny se pak k sobě navzájem budou nějakou dobu chovat zkoumavě či téměř nahodile, přičemž si obě zachovávají vlastní dosavadní normy a vzájemný styk je zatím nijak neovlivnil. V této době skutečně nepůjde formulovat pro obě skupiny žádné společné charakteristiky. Velmi brzy však zjistíme, že si obě strany začínají vytvářet speciální vzorce chování určené ke kontaktům s druhou stranou. Od tohoto okamžiku se můžeme zaměřit na systematické prvky vztahu mezi oběma skupinami a popisovat jejich společný charakter. Tato společná charakterová struktura bude od této chvíle jen narůstat, dokud se k sobě obě skupiny nebudou vztahovat právě tak, jako se k sobě vztahují dvě sociální třídy či dvě pohlaví v rámci stabilní, diferencované společnosti.

Překlad Pavel Černovský a Marek Kučera

 

Kniha Ekologie mysli vychází v nakladatelství Malvern.