08/05/2021 | portrét |

Morgenstern. Hvězda zítřka

Ve čtvrtek to bylo přesně 150 let ode dne, kdy se v Mnichově narodil Christian Morgenstern, básník a myslitel, jenž se za svého života dočkal pramalého uznání — co také při svém jménu mohl čekat. A přitom dnes o něm ví každý jen trošililinku přičinlivější středoškolák a je uznávanou ikonou nonsensové poesie.

Především té její linie, jež má náramný komický potenciál. Dlužno ovšem dodat, že sám Morgenstern si této, dodnes živé, části své tvorby nijak zvlášť necenil. Dával přednost své filosofické prose — a v tomto punktu je jeho literární osud podobný osudu Arthura Conana Doyla, jehož historické romány jako White Company, který sám považoval za své opus magnum, nepřijali čtenáři ani kritici.

Šibeniční filosof

Přestože čtenářsky nejvděčnější je jeho „šibeniční humor“, Morgensternova poetika vyrůstá z pečlivého rozkladu jazyka, calambourů a jejím přirozeným filosofickým milieu je především Schopenhauerův pesimismus. Později se — patrně pod vlivem své nemoci (měl tuberkulosu, které nakonec podlehl) — přiklonil k antroposofismu Rudolfa Steinera. Když Morgenstern v roce 1914 zemřel, byl dle svého přání uložen v urně v zahradě Steinerovy švýcarské villy Atheneum.

Morgenstern se od časného mládí potýkal se zdravotními problémy a jeho odpovědí na osobní problémy bylo — slovy básníka Zbyňka Havlíčka — „tvořivé zoufalství“. Jazyk, který tak dovedně formoval a deformoval a redeformoval, se mu vždy odměnil humorem — můžeme se jen domnívat, zda to bylo vždy jeho záměrem. Jásot nad slovem může někdy autora svést na scestí, z něhož není návratu. To se naštěstí Morgensternovi nestalo.

Tak či onak pro nás není podstatné, co autor zamýšlel, ale co z toho vzešlo: Cervantes chtěl zesměšnit pokleslé rytířské romány svých současníků a místo toho vytvořil nesmrtelné dílo, právě tak komické jako tragické. Děcka z kabaretu Voltaire, dadaisté, s oblibou recitovala Morgensternovy básně. Morgenstern sám ovšem neměl buřičské ambice („nešlap, nelámej“, jak zpívá Hanka Zagorová), naopak byl esthet, ovšemže dekadentní ražby, což dokládá jeho výrok: „Podivné je vždy krásné.“

Předchůdci — současníci — následníci

V kontextu dobové poesie působí Morgenstern trochu jako zjevení, ale při troše sčetlosti můžeme najít několik jeho předchůdců. V německém prostředí je to černohumorný satirik Georg Christoph Lichtenberg (1742—1799) — český čtenář může znát výbor Večery při svíčce (1958), zvláště pamětihodný je několikastránkový výčet výrazů pro etyliky; v prostředí francouzském Xavier Forneret (1809—1884), pozapomenutý frenetik, autor enigmatických aforismů jako „Půlnoc odbíjí jinak než ostatní hodiny“ nebo „Poštovní schránka… na hřbitově“. Básníky, kteří si však na jazyk vzali kladivo (přinejmenším tedy lingvistické kladívko), najdeme v Anglii: Edward Lear (1812—1888) a Lewis Carroll (1832—1898).

Josef Hiršal ve svém silnomyslném doslovu v morgensternovskému výboru Beránek měsíc (1965, Hiršal do této knihy vybral sympatetický výtvarný doprovod z díla německého dadaisty aj. Paula Kleea) uvádí představitele rozmanitých směrů, které inspiroval Morgensternův experiment s jazykem. Nebudu je zde opakovat, pouze stručně připomenu jméno Velemira Chlebnikova (1885—1922) a jeho zaumný jazyk, který byl koncipován — frugálně řečeno — jako řeč poesie kat exochen, a Ernsta Jandla (1925—2000). Tento rakouský básník plnokrevně rozvíjí Morgensternovu poetiku. Řada jeho básní — podobně jako Morgensternových — je nepřeložitelná do jiných jazyků. Nasazení, s jakým čítával vlastní básně, zavdalo dokonce příčinu ke spekulacím, zda knižní vydání nebude jen prázdnou skořápkou jeho poesie. Kromě experimentů jazykových, využívání slovních hříček a novotvarů (ne však v takové míře jako právě Morgenstern) pracuje s visuální podobou básně a zabývá se hovorovou řečí a řečí gastarbeiterů. Někteří soudí, že Jandl dokonal rozpad slova, to však stěží mohlo být jeho cílem. Jandl je především experimentátor, a nikoli — stejně jako Morgenstern — programový rebel. Největším rozbíječem slova zůstávají Raoul Hausman (1886—1971) a další dadaisté, pokus lettristů je více neškodným návratem k něčemu již proláklému než pokusem odvážným.

Zajímavé je, že Jandl byl rovněž dlouhou dobu opomíjen — oficiálního sukcesu dosáhl až na konci šedesátých let 20. století.

Josef Hiršal z přirozených důvodů (nemohl o tom vědět) neuvádí skupinu jiných Morgensternových souputníků — skupinu OBERIU. Je možné, že oberiuté, uzavření ve stalinistické isolaci, o Morgensternovi ani nevěděli, nicméně jejich nejznámější člen Daniil Charms uvádí ve výčtu svých oblíbených autorů Leara a Carrolla — a také spisovatele Gustava Meyrinka, jenž byl jedním z majitelů bankovního domu Meyer & Morgenstern, tím druhým byl synovec Christiana Morgensterna Jan. Ale od Jana přes autora Golema k Daňovi Charmsů je přece jen dlouhá cesta… Jisté je, že šibeniční humor (u Morgensterna patrně vybuzený smrtelnou nemocí, u oberiutů smrtelným komunismem) a nonsensové hříčky Morgensterna i oberiuty spojují, nadto i za tvorbou těchto ruských básníků bylo silné filosofické zázemí (více o této věci viz antologie Ten, který vyšel z domu, 2003).

Morgenstern v každém z nás

Čtyři Morgensternovy sbírky groteskní lyriky — Šibeniční písně, Palmström, Palma KunkelŠlasi — jsou dodnes a zjevně vždy budou thesaurem nedozírné hodnoty. Je docela možné, že Lear, Carroll a Morgenstern otevřeli stavidla jazykové odvahy a humoru takového ražení, že, slovy komika Chevyho Chase, „bude třeba zasáhu plastického chirurga, aby nám odpáral úsměv z ksichtu“.

Pandánem fantaskní flory a fauny vytvořené Morgensternem je Borgesova Fantastická zoologie (česky 1999) a na Morgensterna a Borgese zase vědomě navazuje například básník Radek Fridrich, příkladně ve sbírkách Erzherz (2002) nebo Žibřid (2006). V anglofonním prostředí to jsou — neočekávaně, a proto je zde nemohu neuvést — John Lennon (jehož sbírka nonsensových povídek a hříček Písání vyšla v roce 1996 v kongeniálním českém překladu Petra Kopeta) a Woody Allen, jenž si ve své „fantastické zvířeně“ (sbírka Bez peří, 1996) vysnil třeba lvolva, zvíře s tělem lva a hlavou lva, ale docela jiného, nebo želželvu (zamrzí, že překladatel použil Hiršalův výraz z Beránka měsíce), zvíře s tělem želvy a hlavou mzdové účetní… Ale morgensternovský humor je téměř v každém rozhovoru na ulici nebo se záludně objeví jako tiskařský šotek. Tak v obtýdeníku Tvar vyšlo v medailonku Jiřího Kratochvila Uprostřed noci zpět místo Uprostřed noci zpěv — jak morgensternovské! Nedávno mi kamarád z ledvické elektrárny vyprávěl o mistrovi, kterého už deprimuje každoranní zdravení „Dobrý den“, a tak vymýšlí rozmanité obměny kulantních odpovědí jako „Taky!“ nebo „Děkuju!“.

Noční rybí zpěv

Jsou autoři, kteří, neslušně řečeno, serou na čtenáře, a pak jsou tací, kteří mají u zádě své potenciální překladatele. James Joyce se o to pokusil již v Odysseovi a dokonal to v knize Finnegans Wake (česky vyšel jen fragment Anna Livia Plurabella). Josef Hiršal — dle mého amateurského mínění nejúspěšnější z českých překladatelů Morgensterna — na konci výboru Beránek měsíc píše o svých potížích nad překladem, mnoho básní — podobně jako básní Ernsta Jandla — zkrátka nelze přeložit.

Výjimkou je samozřejmě slavná báseň „Noční rybí zpěv“, kterou dokáže vyložit i batole neznalé jakéhokoliv jazyka. A pokud jde o zpěv, překvapilo mě, kolik českých interpretů se rozhodlo Morgensterna zhudebnit. I když… možná to není tak překvapivé. Ze seznamu sestaveného Janem Nejedlým namátkou vybírám (vše v překladu Josefa Hiršala): básně „Bezejmenná“, „Košilela“ a „Veliké lalulá“ od Stromboli, „Podvlíkačky“ a „Půlnoční myš“ od The Plastic People of the Universe, „Problém“ od Totálního nasazení, „Krkavec Rall“ od Visacího zámku, „Rok aneb Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců“ od Skrytého půvabu byrokracie. Doplňuji ještě „Zpověď červa“ od teplické kapely Tvar a „Koleno“ zhudebněné básníkem Martinem Davidem.

Sto padesát let a ještě víc

Tolik — a myslím, že nejen za sebe — mohu Christianu Morgensternovi popřát k jeho jubileu. Nebojte se, tohle se smí, neboť jak pravil sám oslavenec: „Co se nesmí, nemůže se stát.“ A radostně věnuji Morgensternovi svou báseň, beztak bych ji bez něj nevypotil:

Z ničeho všechno
na světě vzešlo.
Tobě je to jedno?
Tak to by nešlo!

Autor je spisovatel.