Můj život nebude nudný a jednotvárný
Začátkem roku člověk rekapituluje, hodnotí a přemýšlí o svých dalších krocích. Nevyhnulo se to ani mně. Kromě toho jsem však při srovnávání věcí na stolech procházel i staré zajímavé knihy, které mám kolem sebe nejen při práci v Národní knihovně.
Milovati své povolání
Není nutné, abych nadále skrýval své plány do budoucna. Mimo jiné bych rád vedl vlastní nakladatelství. Ano, takový krok se nemusí zdát jako vysloveně moudrý, zvlášť v dnešní době. Když jsem se o tom někomu soukromě zmínil, mnohokrát jsem byl od podobného nápadu odrazován. Vždy se mi však nakonec potvrdí, že stojí za to knihy vydávat. Stalo se tak například, když jsem narazil na knihu Chvála nakladatelského povolání, kterou v roce 1929 k desátému výročí nakladatelství Aventinum napsal a vydal pro své přátele dr. Otakar Štorch-Marien. Vydávat knihy začal ve svých 22 letech.
„Před deseti lety jsem byl ostýchavým jinochem se srdcem plným žárného a dychtivého nadšení pro věci krásné a ušlechtilé. Začínaje tehdy svou nakladatelskou dráhu nevěděl jsem mnohé, jedno však bezpečně: že můj život nebude nudný a jednotvárný. Přicházel jsem do styku s těmi, o nichž jsem dosud jen čítal a debatoval, jejichž knihy jsem znal ještě z nedávných tenkráte let gymnasijních. Polehoučku se mně otevíral svět, uzavřený většině lidí, ať již právem či neprávem obestíraný nimbem a aureolou. Stával jsem jeho přímým účastníkem,“ píše ve dvanáctistránkové brožurce a dodává, že „největším životním štěstím je milovati své povolání“.
V letech 1919 až 1931 stihl vydal řadu knih, mezi nimi rovněž sebrané spisy bratří Čapků, Jiřího Karáska ze Lvovic, Josefa Svatopluka Machara či Josefa Karla Šlejhara. Knížečka Chvála nakladatelského povolání vyšla s frontispisem s jeho portrétem od Jana Zrzavého ve čtyřech stech číslovaných a podepsaných výtiscích.
Láska ke svobodě a pravdě
Přímo s nakladatelskou činností souvisí další kniha, kterou je Areopagitika aneb řeč o svobodě tisku od anglického básníka, politika a intelektuála Johna Miltona. Dílo vzniklo v roce 1644 jako reakce na zavedenou cenzuru a dodnes se díky svému ráznému obsahu řadí k vlivným zdrojům obhajoby svobody slova a projevu.
Jediné české vydání vyšlo v pražském nakladatelství Ing. Rudolfa Mikuty v roce 1946 v překladu Josefa Mildeho. Je doplněné nekrátkým doslovem „Miltonova Areopagitika po 300 letech“, který napsal předseda Labouristické strany a profesor Harold J. Laski dva roky předtím.
„Johna Miltona známe především jako básníka, jehož duchovní epos Ztracený ráj z roku 1667 je pro českou literaturu zvlášť významný, protože Josef Jungmann v počátcích obrozené češtiny na překladu tohoto rozsáhlého díla ukázal, že český jazyk je už tak vyspělý, že může vystihnout všechny krásy Miltonovy básně, jazykově neobyčejně složité. Stalo se tak v roce 1804,“ píše v předmluvě překladatel. „Setká-li se čtenář v Areopagitice s větami, které bude pokládat za příliš složité, bohatě za to bude odměněn hloubkou a vznešeností myšlenek a láskou ke svobodě a pravdě,“ doplňuje.
Obklopená květinami
O tom, že je vydávání knih vznešená věc, svědčí i krásná edice notoricky známé Pěny dní od francouzského prozaika, trumpetisty a provokatéra Borise Viana. Většina čtenářů pravděpodobně zná surreálnou, melancholickou grotesku z klasické edice Lidových novin, poprvé však vyšla v překladu Svatopluka Horečky v Odeonu.
Právě toto dílo je příkladem kvalitního nakladatelského řemesla. Několika rozkládacími a oboustrannými ilustracemi jej doplnil a vazbu včetně pouzdra navrhl Václav Sivko. První české vydání z roku 1967 je vzácné právě svým umělecky vyvedeným pouzdrem, které se dodnes v dobrém stavu zachovalo pouze v několika případech.
Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s 1. Podzemním antikvariátem.