Na úvod se musím zeptat, co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodl dlouhodobě zabývat právě pozdním středověkem a husitstvím?

Jako u mnoha historiků — dětské zážitky, prožitky a zkušenosti. Vyrostl jsem na pražském Žižkově, hrát jsem si chodil téměř každý den „na kopec“, tedy na Vítkov, kde Žižka svedl jednu ze svých slavných bitev. Na cedulích s názvy ulic se skvěly nápisy Roháčova, Rokycanova, Jeronýmova, Biskupcova, Buchovcova, Želivského… To vás zasáhne a ovlivní na celý život. O tom, že půjdu studovat dějepis, jsem vlastně nikdy nepochyboval. Samozřejmě po absolutoriu nebylo snadné, abych se pozdnímu středověku a husitství věnoval hned a v plném rozsahu, propracovával jsem se k oblíbeným tématům pozvolna. Badatelsky jsem se profiloval až v pětatřiceti letech, ale kromě pozdního středověku nadále sleduji třeba problematiku historické paměti a dějiny historiografie.

Dalo by se říct, že velkolepostí navazujete na monografii Žižka a jeho doba historika Josefa Pekaře, která vyšla ve čtyřech svazcích v letech 1927 až 1933. Bylo těžké „neopisovat“ a přijít s novými informacemi a fakty?

Návaznost na Pekařovo dílo o Žižkovi je podstatně složitější. Přečetl jsem jeho čtyřsvazkovou práci od prvního do posledního řádku v necelých dvaceti letech. Dosud mám pečlivě uschované výpisky, které jsem si dělal, protože kniha tehdy nebyla k dostání ani v antikvariátech. Nikdy jsem nesdílel ani kapku levičácké zášti vůči Pekařovi — odsuzovat a pronásledovat někoho za jiný názor považuji za nepřijatelné nejen ve vědě, ale v celém veřejném prostoru. Avšak devadesát let, která uplynula od vydání Pekařovy dodnes v mnoha ohledech inspirativní monografie, představuje ve vědecké práci několik epoch. Od roku 1930 se změnily metody, prohloubily poznatky, vyšlo obrovské, doslova nepřehlédnutelné množství odborných titulů, současní badatelé kladou minulosti jiné otázky než kdysi, takže z Pekaře opravdu není možné „opisovat“, byť některé jeho postřehy a postupy pokládám za průkopnické. Můj Žižka je jiný než Pekařův, ale je také jiný než Žižka Tomkův, Heymannův nebo Šmahelův. Formálně se moje práce liší od Pekařova díla už na první pohled. Vešla se do jednoho jediného svazku. Pro ilustraci dodávám, že hlavní text Pekařova Žižky pokrývá 820 normostran, z nichž jen polovina se bezprostředně zabývá válečníkovým životem. Zbytek (asi 1 400 normostran) zabírá poznámkový aparát. Můj hlavní text má 818 normostran a poznámky činí 234 normostran.

Cítíte teď po dopsání pýchu a zadostiučinění, nebo to berete jako normální práci, která vás baví, a jdete dál?

Rozhodně necítím pýchu či zadostiučinění, ba dokonce ani radost. Když jsem práci 28. května dopsal, dostavil se pouze pocit úlevy. Momentálně jsem psychicky vyčerpaný, jenže odpočinout si nemohu. Řítí se na mě další úkoly a byrokratický i kontrolní moloch Akademie věd je neúprosný. Drtí vás a neposlušné semele. Mně už to ale nehrozí. Od 1. ledna 2020 nebudu nikde v zaměstnaneckém poměru.

Mohl byste shrnout nejzásadnější přínosy, kterými Jan Žižka obohatil tehdejší české země?

Na to se obtížně odpovídá. Nejsme v kůži obyvatel českých zemí 15. století a nikdy ji na sebe nenavlékneme. V každém případě hlavně Žižkovou zásluhou se podařilo husitství vojensky ubránit, čímž vzrostlo i české vojenské a politické sebevědomí. Na nekompromisní způsob, jakým Žižka prosazoval husitský program, však už tehdy existovaly různé názory, od souhlasných až po odmítavé, zaznívající i v husitském prostředí.

A můžeme si něco z jeho života a činů vzít i my v současné době?

Odvahu, statečnost, důslednost, schopnost prosazovat vlastní názor a samozřejmě i snahu jednat — pokud možno — čestně a zásadově. Jak je patrné, Žižku ovlivnila středověká rytířská kultura víc, než si připouštíme.

Znám vás ještě ze střední školy, kdy jsem se s oblibou učil z vašich učebnic. Sledujete podobnou zálibu či naopak nechuť dnešních studentů k dějepisu?

Děkuji za uznání. Taková slova každý autor, natož historik, slyší rád. Pohladí jej po duši, neboť sdělují, že alespoň někdo jeho práci ocenil. Občas chodím přednášet také na střední školy, jejichž celková úroveň v porovnání s mými časy i v porovnání s devadesátými léty očividně poklesla. Není divu, když v podstatě ztratily výběrový charakter. Ale i dnes se na každé škole najde několik málo nadšenců, které dějepis baví. A zajímal by je ještě více, kdyby se vyučoval s entuziasmem, zajímavě a zbavený zbytečných aktualizací. Každá historická doba je přece jiná, má své problémy, své barvy a svou vůni. To vše bychom měli pochopit zevnitř, nikoli z pyšného nadhledu, který už za několik desetiletí bude působit směšně.