My prostě sci-fi nepíšeme!
„Můj román není sci-fi plné cestování desetinásobkem rychlosti světla v antigravitačních botách, ale prostor pro extrapolaci možné budoucnosti, skutečných lidských problémů dneška,“ prohlásil oceňovaný britský romanopisec Ian McEwan k příležitosti vydání svého nového románu Machines Like Me. Znovu tak otevřel problematiku vnímání populárních žánrů etablovanými autory mainstreamu, které je zatíženo mnoha předsudky, nepochopeními, ale někdy také čistě osobní antipatií.
Jen abychom si to ujasnili, McEwanův román vypráví o světě, kde Alan Turing vynalezl internet, JFK nebyl zavražděn a Margaret Thatcherová jako premiérka nezvládla začátek války o Falklandy. Na tomto pozadí se pak řeší problematika rozdílu mezi umělým mozkem robota a člověkem a stírání hranic mezi oběma entitami. Pokud tohle není sci-fi, tak zrovna teď někde v koutě pláčou napříč médii Philip K. Dick (Blade Runner), Masamune Širó (Ghost in the Shell) nebo i Alex Garland (Ex Machina), protože se jim právě zhroutil svět. Děkujeme, Iane, doufám, že jsi na sebe pyšný! A radši si škrtni z kontaktů Kazua Ishigura (Neopouštěj mě).
Představa, že sci-fi je jen nezávazné blbnutí s udělátky od sonického šroubováku po nějakou tu Hvězdu smrti, ale rozhodně ne něco závažného, co by zkoumalo opravdové lidské problémy a výzvy dneška, je absurdní. Přesto se stále vrací. Definicí science fiction je spousta, ovšem neznám takovou, která by mluvila o pouhé zábavě. Můžeme ji definovat skrze práci s vědeckými poznatky a jevy, které nejsou ještě v době sepsání daného díla reálně známé, potvrzené či existující… nebo se můžeme spolehnout na Ondřeje Neffa a jeho tvrzení, že sci-fi je umění, kde je něco jinak.
Pochopitelně, většina sci-fi produkce bude zábava. Často dokonce zábava průměrná. Ale o tom se nemá přece smysl bavit a používat to jako důkaz v nějakém selektivním důkazním řízení, co je a co není sci-fi. To bychom pak mohli říct, že nefantastickou literaturu definují harlekýnky a thrillery, protože těch bude vždycky více než třeba… Pokání. Je to stará poučka, ale stále platná: jakákoliv sféra umělecké činnosti by měla být hodnocena jako celek s vědomím výjimečných děl, nikoliv pouze na základě své spotřební verze.
U sci-fi (ale i žánrů obecně) je však situace stále opačná. Ta nejlepší díla jsou buď ze žánru vyjímána, případně s ním nejsou spojována, nebo jsou hlasitě adorována jako ta, která zrovna teď, v přímém přenosu mění paradigma a konečně přibližují ten mrzký žánr velké literatuře nebo kinematografii.
Což, jak se často ukáže, tvrdí především ti, kteří žánr moc nesledují. Typický příklad? V poslední době populární Problém tří těles od čínského autora Liou Cch’-sina. Osobně mám s tímhle románem (a jeho pokračováními) především ideologický problém, ale uznávám, že je čtivý, má příjemně velkolepé měřítko a nadhazuje pár zajímavých otázek — jak technických, tak etických. Jenže to samé dělala určitá sci-fi díla už minimálně několik desetiletí (a milý Liou Cch’-sin navíc píše jako Balzac… dvě stě let po něm). Jako důkazní materiál doporučuji třeba seznam děl tzv. new space opery. Jenže ta dotyční nečetli, často proto, že těmhle knihám chybí vhodný ďáblův advokát.
Ale to je nošení dříví do lesa. Opakovat, že ve sci-fi jsou díla jako 2001: Vesmírná odysea, Duna, Neuromancer, Hyperion, Solaris, Levá ruka tmy a spousta dalších, je úkon už únavný. Přesto je třeba ho vykonávat zas a znova.
Je to jistě součást nastavení společnosti a dlouhodobých procesů, které probíhají v našem myšlení; předsudků, jejichž působení a existenci si kolikrát ani neuvědomujeme. V reakci na McEwanovo prohlášení se například hledala odpověď v reakci spisovatelů devatenáctého století na nástup gotického románu. V našem prostředí bychom se mohli zamýšlet nad propagací sci-fi komunistickým režimem — na jednu stranu šlo o vyzdvihování vědeckosti, na stranu druhou o tvrdé sepětí s propagandou, a ve výsledku tudíž o celkově nižší uměleckou kvalitu a vytěsnění děl podvratných do undergroundu nebo alespoň na okraj literárního provozu.
A pak je tu samozřejmě ono zlaté tele realismu. K tomu se několikrát vyjádřila Ursula K. Le Guinová, jedna z nejrespektovanějších amerických autorek posledního století — a čirou náhodou velmistryně sci-fi. V češtině minulý měsíc vyšla sbírka jejích esejů, kde je jedním z opakujících se témat spor fantastiky a realismu, reprezentovaný osobností kritika Edmunda Wilsona. Le Guinová ale jde hlouběji a zkouší popsat základy puritánského uvažování současné Ameriky (potažmo vlivem globalizace západní civilizace), zaměřené na jasně spočitatelný zisk — hmotný nebo společenský. Četba McEwana vám asi složenky nezaplatí, ale může vás ve společnosti posunout jako někoho s „vkusem“. Protože to je solidní kus literatury, odkojený perverzními potomky osvícenství a zvrhlé adorace realismu jako něčeho, co popisuje pouze věci, na které si můžeme sáhnout, způsobu uvažování, z něhož je chirurgicky odstraněna fantazie vnímaná jako tmářství. Mimochodem, velmi zajímavé jsou v tomto ohledu její postřehy o disciplíně, která je podle ní v naší společnosti spojená s restrikcemi fantazie, nikoliv s jejím usměrněním.
Jenže sci-fi takto pochopitelně nefunguje. I ona, jen jiným způsobem, dokáže donutit své publikum vystoupit z komfortní zóny, myslet jinak (nebo alespoň myslet, ať nejsme nároční).
Problém možná nakonec je ale i v tom, že McEwan prostě dospěl do stadia, kdy je z něj sice skvělý vypravěč, ale také starý, dospělý suchar. Srovnejte si jeho vystupování a proslovy třeba právě s Le Guinovou nebo Neilem Gaimanem. To jsou děti, které vyrostly, ale nezapomněly, že hrát si a cítit z toho radost, není nic špatného. Je možné se bavit i u vážných věcí a témat — ne nutně všude trousit vtipy, ale prostě neztratit vtip, abychom si hráli se slovíčky. Zrovna McEwan, autor například krásně ironických špionážních románů Nevinný či Mlsoun, by to měl chápat a necukat se.
Napsal sci-fi. Pokud odvedl dobrou práci, nemá se za co stydět. Pokud to odflákl, tak mu vymezení se vůči žánru nepomůže. Ale pokud bude tvrdit, že bílá je černá, tak bude jen pro smích.