Tentokrát však na srpen ’68 nebudeme nahlížet z perspektivy těch, které v noci probudil lomoz projíždějících tanků, ale lidí, kteří na nich přijeli. A to doslova, hlavní hrdina totiž slouží v armádě Maďarské lidové republiky, ba co víc, coby tlumočník se účastní všech hlavních jednání, která v konečném důsledku povedou k srpnové okupaci.

Nejedná se o první autorovo dílo, v němž je na určité téma nahlíženo z pozice „těch druhých“, kteří jsou většinou vnímáni negativně, často jako uzurpátoři. Kupříkladu v románu Turecké zrcadlo (Větrné mlýny, 2016) byl vypravěčem Osman žijící v šestnáctém století v Uhrách. Tentokrát se však autor, jak se nechal slyšet v rozhovoru s překladatelkou Simonou Kolmanovou pro Literární noviny, inspiroval vlastními zážitky z dětství.

Nejednomu maďarskému vojákovi se okupovat Československo příliš nechce, proč také, když většina z nich má v živé paměti potlačení maďarské „kontrarevoluce“ v roce 1956. Proti uvolňování režimu v podstatě nic nemají, naopak sami poslouchají západní hudbu a při jízdě v armádních speciálech si pouštějí „zakázané rádio“. Nebohý hlavní hrdina, kterému nikdo neřekne jinak než nadporučík, však komunistické doktríně bezmezně důvěřuje, a je tak nucen zjednávat pořádek a bránit svým kolegům v podkládání pedálů v autě dílem Karla Marxe. Navíc má k příjezdu do slovenského města Levice, jež bylo jeho jednotkou obsazeno, také osobní důvod, bydlí tam totiž jeho dívka Julika, která o přítomnost svého milého nadporučíka stojí asi stejně jako tamější maďarská menšina o příjezd vojsk.

Ve vyprávění se projevuje mírná opožděnost hlavního hrdiny, čtenář je většinou dva kroky před ním, což na jedné straně napomáhá k celkové grotesknosti díla, vypravěč tím však zároveň pokouší naši trpělivost. Neméně leze na nervy členům svého pluku, kteří mu svůj postoj dávají jasně najevo. Nadporučíka to však v žádném případě nepřesvědčí, aby pochyboval o své důležitosti a nepostradatelnosti, v čemž jej utvrzuje především fakt, že coby tlumočník do ruštiny nechybí na žádném významném oficiálním i méně oficiálním setkání, které by mu mohl leckterý člověk deroucí se do přízně funkcionářů závidět. Koneckonců kdo z nich by nechtěl nahlédnout do soukromí nejvyšších představitelů východního bloku, a strávit tak například společné chvilky na záchodě s Vasilem Biľakem či se oddat lovu divočáků s Jánosem Kádárem?

Titul, v němž ožívají dávní vládci rudého impéria a kde se stírá rozdíl mezi živými vojáky a plastovými figurkami, stejně jako mezi humorem a tragikou, kde János Kádár působí jako neškodný děda a vypravěči to myslí spíš oportunisticky než politicky, je prostě dalším humorně hořkým ohlédnutím za dobou, kdy jsme ztratili naději na dalších dvacet let.


Viktor Horváth: Můj tank, přeložila Simona Kolmanová, Větrné mlýny, Brno 2018