20/05/2021 | komentář |

Na mňa sa moja milá nespoléhaj

Milostný dopis jedné vinárně. Umírněný hanopis na gentrifikaci. Vzpomínka na „normál“. Črta z roku 2019 básnířky Alžběty Stančákové.

Pár chvil po tom, co se zapíšu do studia psychologie ve městě, které skoro neznám, usednu do nejbližší vinárny. Ještě se ani nenapiju a už mi tu kdosi vykládá, jak v poledne na protějším chodníku jezevčík pokousal buldoka. Začnu proto chodit do šenku pro nové zprávy pravidelně a zanedlouho mi tam nabídnou práci — poliju si samou radostí svetr z ovčí vlny.

A tak stanu za výčepem jako šenkýřka. Sice jsem radši sedávala se štamgasty na pohodlných tonetkách, ovšem nebýt práce, nedozvím se, že je víno do píp často vedeno hadičkou ze špatného demižonu, takže ačkoliv barva odpovídá, odrůda nikoliv. Děje se tak nejspíš roky.

Nejhlučnějším hostem je vysloužilý operní pěvec, který se věčně hádá se svou o dost let mladší družkou. Nechává doma osmiletou dceru s chřipkou, aby si mohla dopřát několik sklenek (asi) merlota. Já pro ni smolím za pultem angličtinu pro třetí třídu základní školy a ohřívám jí víno v mikrovlnce, prý aby na ni taky něco nevlezlo, vysvětluje a přisouvá k sobě přímotop tak prudce, až ho vyrve ze zásuvky. Když se zmíním o tom, že se ve vinárně ztrácejí flašky a že tu někdo zjevně krade, vyskočí operní pěvec ze židle a zanotuje árii z Fausta.

V rohu se občas zjeví muž, který, než aby smrděl doma s manželkou, chodí navečer do společnosti. Má dva roky nádor na prostatě a nemůže si moc sedat. Stojí proto a vykládá, že kdyby se jeho ženě před čtyřiceti lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji. 

U prostředního stolu denně debužíruje dost vysoký šedesátník s matně černými vlasy. Často za ním dochází jeho přítel Makedonec. On sám je napůl Chorvat a napůl Černohorec. Přestože se jmenuje Predo, oslovují ho místní jako Freddyho. („Freddy, my nemáme rádi, když k nám sem jezdí cizinci, ale ty nám nevadíš, ty jsi pracoval.“) Predo se do Československa přestěhoval kvůli ženě dávno před rozpadem Jugoslávie ze západního Německa, kde hrával basketbalovou ligu. Pro jeho neskutečnou štědrost („Proč jste mi neřekli, že se vám rozbil přímotop, mám jich doma celou prdel! A toho propan-butanu taky!“) mu budiž odpuštěno jeho soustavné močení do umyvadla, kterým se navíc nahlas vychloubá, zatímco my trneme, kdy ho ostatní začnou napodobovat. Predo sedí a vykládá, že muž nesmí ženě nadbíhat, že nevěra je přirozená, že svou ženu miluje a že ji ten den myl („Žena mi je nemocná“), ale že je beztak lepší držet se tak nějak zpátky. Každý večer mu vždy před devátou zazvoní mobil a on šeptá: „Miláčku, ano, neboj, už jedu za tebou.“ Nechá velké dýško („Na, kup si kabát“) a zmizí do noci.

Asi dvacetiletý mladík s věčně naraženou kšiltovkou chodí už předem notně navátý, sedí a vykřikuje, že jestli mi někdo ublíží, půjde ho zmlátit, ujišťuje se, zda nemám hlad a zda mi nemůže přinést polévku s celestýnskými nudlemi, kterou ten den vařil pro celou svoji rodinu. Měla jsem z něj strach a odmítla mu nalít. Bylo mi to líto hned, jak jsem za ním zamkla mříž a začala počítat tržbu — přes jeho chlastem poznamenaný obličej bylo těžké rozeznat jeho dobrotu.

Jednou přijdou na zaučení dva chlapci. Ten mladší z nich, špinavý blonďák, vypráví, že pochází z velmi bohaté rodiny a že po matce, Patricii Kelly z Kelly Family, zdědí miliony, jenže dokud je nezdědí, musí s námi brigádničit. Posloucháme Falca a po směně táhneme ještě dál. Podle očekávání nemá na zaplacení a já ho musím založit. Když se dozví, co studuju, odvětí, že on taky, a když se ho zeptám na jména učitelů, odvětí, že si pamatuje jen ty, se kterými spal. Před hospodou mě poprosí, ať už jdu domů, že musí počkat na svého osobního řidiče. Ráno se podívám na Instagram té zpěvačky a zjistím, že se její synové skutečně vzdáleně podobají právě tomuto chlapci.

A pak jednou přijdu na směnu s drobným zpožděním. Predo prý už „trikrát plakal“, sděluje mi holka, od které přebírám kasu, dorazí za ním přátelé bez Makedonce, společně vzadu z umyvadla pošňupou koks, nechají velké dýško („Na, kup si letadlo“) a ve čtvrt na deset odtáhnou taxíkem někam pryč.

Dva dny nato přijde zpráva, že vinárna končí. Kdosi přeplatil nájem a na ulici, v místě, kde jezevčík pokousal buldoka, se válí pár vyřazených tonetek a láhve s propan-butanem.

Natočím si poslední dvě flašky (asi) rosé a (asi) merlota, koupím si mandlovou paštiku a vyrazím na vlak. Jeden den je, jak by řekl Predo, „sve u redu“, a za týden to jsem já, kdo v jiné putyce „fúká“ koks s cizími a neví, kde má vinárnu.