Na úzkost návštěvou kadeřnice
Arlington Park, šestá próza spisovatelky Rachel Cuskové, je zahájena podmanivým popisem ospalého anglického deštivého dne: nad městečkem se převalují „mraky jako temné katedrály, mraky jako stroje, mraky jako černé květy“. Úvodních pět stran stačí, chcete-li si uchovat iluzi stylového a motivického příbuzenství tohoto románu s Paní Dallowayovou Virginie Woolfové, jak o Arlington Parku referují některé zahraniční recenze.
Z průhledných intertextových odkazů lze záhy vylovit ještě aluzi na Kafkovu Proměnu, čímž se sofistikovanost textu poněkud vyčerpává. Následuje překvapivě jednorozměrný záznam každodennosti, jak ji prožívá několik žen mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ty sice rozděluje přiznaný socio-ekonomický status, avšak spojuje unikavý, přesto drtivý pocit frustrace z běhu světa, především pak z reality manželství a výchovy dětí (což je skrze autorčinu perspektivu v podstatě totéž).
Zobrazování maloměsta a jeho ošuntělých, přesto výjimečných obyvatel je konstantní literární téma, a je-li uchopeno polarizující perspektivou genderu, stává se dvojnásob vděčným. Arlington Park má umnou kompozici: evokativní úvod, čtyři rozhárané minipříběhy, rozjasňující intermezzo předznamenávající katarzi („Přestalo pršet. Park byl v novém odpoledním světle celý mokrý, jako by se právě narodil.“ s. 143), čtyři útěšlivé minipříběhy. Dějové fragmenty jsou propojeny zlehka, skrze náladu a volně prostupující figury. Je to milé, čisté, zvolenou techniku pečlivě dodržující – šablona je tedy zvládnuta, ovšem sdělení nikde.
Pozorovací talent, kdy lze během aranžování květin na jídelním stole či při pravidelné zdravotní vycházce zachytit záblesk existenciality, totiž autorce chybí. Namísto údajně hořké komiky Cusková nereflexivně opakuje bezpečné poučky pro efektivní ospravedlňování vlastní lhostejnosti; úloha zodpovědných manželek a matek je přece dostatečným břemenem, skrze něž si ženy trpělivě a dobrovolně nechávají devastovat osobnost, takže proč si dále zaplevelovat mysl problémy jiných.
Neskrývané výmluvy, nepochopitelně prezentované jako výsledek ženské emancipace, jsou dále kombinovány s radami jako z příruček osobního růstu. Text je tak prošpikován prohlášeními typu: „Ti azylanti a oběti zemětřesení a unesené děti a ty zatracené miliony hladovějících mě tak zaměstnali, že si zapomínám užít vlastní život.“ (s. 111) Nebo: „Nic přece není dokonalé. Nic! Kdyby měl člověk hledat dokonalost, mohl by se jako červotoč prohlodat celým světem. Šlo o to, stanovit si vlastní úkol. Pracovat s tím, co má člověk k dispozici, a pokusit se to zlepšit.“ (s. 234) Co znamená užít si život či stanovit si cíl projasněno pochopitelně není, ani náznakem. Uvědomělá sebevyjádření (v první citaci) se symptomaticky prolínají s osvobozující vágností (v druhé citaci, podmět já nahrazen podmětem člověk). Své touhy a názory ženy-postavy románu univerzalizují, aniž by zaznamenaly, jak podezřele hladce a nekomplikovaně korespondují jejich neurózy s tvrdými problémy lidí nižších sociálních skupin. Přitom neutápět se v neřešeném zoufalství nad tím, jak mi ostatní nerozumějí, ale občas se zamyslet, jak jim nerozumím já, je, myslím, základní intelektový předpoklad pro podobně koncipovaný text.
Arlington Park je jako prodloužená verze mainstreamového časopisu pro ženy: lze se rozněžnit i potěšit neštěstím druhých, zasnít i zasmát se nad úvahami o svádění nevinných mladíků, inspirovat se módními výstřelky i vyvarovat se těch nepatřičných a spokojeně se pak vrátit ke svým denním rutinám. Parafrázuji, pokud je tu něco špatně, je to špatně docela obyčejně. Tím hůř.
Rachel Cusková: Arlington Park. Paseka, Praha 2015