Nadreálná bible, jíž není nic svaté
Kniha, která na první pohled připomíná parte nebo náhrobní kámen, vyloženě nezve k hladovému listování. Přečtete-li si však, kdo je jejím autorem, je pravděpodobné, že s ní strávíte mnoho večerů. Autorský počin v podobě jakéhosi surrealistického deníku prolnutého s románem a řadou dalších literárních forem, který má ambici stát se českou surrealistickou biblí nového tisíciletí, je dílem filmového režiséra, výtvarníka a animátora Jana Švankmajera. Cesty spasení nejsou konejšivě kratochvilným čtením na dlouhé večery. Ten titul vás zasáhne jako málokterý jiný.
Máte-li rádi Švankmajerovy filmy, jeho animace či objekty-fetiše, stejně jako jeho literární scénáře, taktilní básně a vůbec celý jeho osobitý svět, pak vás tento čtyřsetstránkový opus nepochybně potěší. Najdete v něm všechno, na co si pomyslíte, znásobené druhou a ještě vyšší mocninou, a v takové míře vnitřního osvobození a imaginace, která u nás není každodenně k vidění.
Nečekejte sofistikovaný proud uměleckého monologu, který by se vás snažil uhranout velikostí autorovy osobnosti. Tam, kde už to trochu vypadá vážně, číhá za rohem ironie, sarkasmus a humor (nejen ten občerstvující, blasfemický), kterému — a právem — není vůbec nic svaté. A tam, kde se Švankmajer dobírá nějaké vnitřní harmonie, jíž se snaží dát literární nebo výtvarný výraz, spadnete spolu s ním do tak velké propasti smutku a beznaděje, z nichž se budete křísit možná ještě napřesrok. Témata, která ohledává a pitvá do posledního atomu, to jsou jeho i naše všední problémy a dramata. V nekonečné řadě tu vedle sebe defilují a prostupují otázky náboženské, filozofické, kulturní, estetické, politické, ekonomické a kdoví ještě jaké. Setkávají se tu, ve snech i bdělých představách, osobnosti, které byste na jedné stránce, a dokonce v jednom příběhu asi nečekali, Breton, Freud či Claude Lévi-Strauss, nadto v situacích, které sám umělec nazval urologicko-sexuologickými.
Píše-li ve své „románové dystopii“ o své ženě a přátelích, objevuje se tu život na hony vzdálený tomu, co si o světoznámých tvůrcích možná myslíte. Meda Mládková je jeho manželkou vyhozena z ateliéru, Lenin je tu sbírkou brouků, on sám popisuje své zážitky z 54. bienále výtvarného umění v Benátkách. Neodmyslitelnou součástí knihy je obrazová příloha a celé typografické zpracování i to, že do knihy se při jejích sto třiceti třech kapitolách a dodatcích nedostal obsah, takže ji můžete číst buď stránku po stránce, anebo se vrhnout na kteroukoli její část. Textem prostupují mimo jiné různé tělesné pochody, hlavně však ty sexuální a vyměšovací. Již zmíněný antropolog a etnolog Lévi-Strauss se potřebuje nutně vyčurat. V mnoha podobách je na tom stejně i sám autor, „hledá zoufale záchod, aby se vymočil“. Do nutného lidského konání pak vstupují úvahy, na které by dokázal reagovat snad Jan Patočka nebo Václav Černý a samozřejmě ti nejlepší z kunsthistoriků, teatrologů a filmových znalců. Člověk se chce zároveň poohlédnout po snáři nebo fundované psychiatrické literatuře, aby si alespoň některé příběhy v hrubých rysech rozklíčoval.
Jestli jste si mysleli, že máte hluboký duševní život a nenudíte se, možná budete po přečtení Cesty spasení překvapeni. Věci a vztahy jsou vytknuty ze svého bezpečí a neměnných trajektorií (od něčeho k něčemu, od někoho k někomu), rozházeny chaoticky vedle sebe a promíchány, aby se nakonec ukázalo, že tento zdánlivý chaos je vlastně řád a řád je chaos, v němž se umírá.
Švankmajerův knižní opus vás na každé stránce rozebere na prvočinitele a sáhne si hluboko do vašeho duševního rezervoáru. Poskládat se dohromady ale budete muset sami. Je na vás, kde k tomu vezmete odvahu, energii a klíč.
Jan Švankmajer: Cesty spasení, Dybbuk, Praha 2018