John Steinbeck vskutku vypěstoval hrozny hněvu. Od jeho smrti v roce 1968 se táhnou rozličné soudní i mimosoudní spory o jeho dědictví, zahrnující duchovní práva a výtěžky z prodejů. Minulý týden vyvrcholil možná ten největší: Steinbeckově nevlastní dceři, Waverly Scott Kaffagaové, losangeleský soud přiřkl náhradu škody ve výši třinácti milionů dolarů (přes 270 milionů korun).

Když John Steinbeck umíral, odkázal téměř všechno své třetí manželce Elaine. Dvěma synům z předchozích manželství, Thomasovi a Johnu Steinbeckovi IV., odkázal po padesáti tisících. Od té doby se různé části rodiny přou o nároky na Steinbeckovo dílo, především o filmová práva.

Nejaktuálnější pře se týkala chystaných filmových adaptací Na východ od rájeHroznů hněvu. Práva k prvnímu filmu nakoupila společnost Universal Pictures a šuškalo se, že si v něm zahraje Jennifer Lawrence, Hrozny hněvu zase připravoval Stephen Spielberg. Ani jeden snímek se nedostal do produkční fáze.

Podle právníků Waverly Scott Kaffagaové, dcery Elaine, se do přípravy filmů vměšovala manželka jednoho ze synů, Thomase (zemřel před rokem), Gail Steinbecková: chodila po studiích a prohlašovala, že jako dědicové práv mohou blokovat natáčení. Steinbeckova dědička a její produkční firma proto příbuznou zažalovaly — a vyhrály.


Drákula se, jako v posledních sto letech už v desítkách případů, vrátí. Tentokrát se s ním vrátí i jeho tvůrce Bram Stoker. A to navíc s rodinným posvěcením.

Stokerův praprasynovec Dacre Stoker připravuje společně se spisovatelem J. D. Barkerem na základě rukopisných poznámek svého slavného praprastrýce román Dracul (Drákul). Bude se odehrávat v roce 1868 a mladý Bram v něm narazí na monstra, jež se později stanou literární předlohou pro jeho román. Drákul má spatřit světlo světa příští rok, už teď ale vzbuzuje živý nakladatelský i filmový zájem. Práva k filmové adaptaci už koupila společnost Paramount a oživit Drákula má režisér Andy Muschietti, autor aktuální adaptace románu To od Stephena Kinga.

Dacre Stoker stačil už dříve napsat pokračování Drákuly a podle něj v původním rukopisu slavného hororu chybí přes sto stran. Našlo se prý jen sedmnáct, které vydala vdova Florence Stokerová jako povídku pod názvem „Drákulův host“. Jednalo se zřejmě o stránky ze začátku, protože anonymní hrdina povídky, velmi podobný Jonathanu Harkerovi z románu, putuje přes Mnichov do Transylvánie.

Autoři nového Drákula zbylé stránky nenašli. Namísto toho pořádně studovali původní vydání, Stokerovy deníky a poznámky a ze všeho se snažili rekonstruovat chybějící část Drákuly. Mimo to bude ale nový román o dospívání Brama Stokera a jeho cestě k napsání příběhu toho možná nejslavnějšího upíra.


Literární publicistika má stejně jako každá jiná svá klišé a ustálené obraty. Jednou z už notně rozvrzaných metafor je opis psaní coby „zrod knihy“. Novinářský automatismus teď ale ožívá (sic!) s novým impulsem.

Pokud bychom metaforu dotáhli, tak spisovatelé byli a povětšinou jsou osamělé rodičky. Sem tam dostanou profesní radu od obvodního redaktora, v jejich úzkosti, samotě a nervozitě si ale musí poradit sami. Nakladatelský — stejně jako porodnický — byznys začíná, až když je rukopisný plod na cestě.

Kolem těhotných vždycky kroužily porodní báby, duly, které nabízely i jinou podporu než lavor s teplou vodou. Prováděly ženu procesem těhotenství, uklidňovaly a radily — dokud je nevyhnal systém moderní medicíny. Dnes se duly do procesu vracejí, a ne jen do toho porodního. Začínají působit všude tam, kde úzkost vyvolanou moderní společností netiší specializované instituce. Existují proto duly smrti, potratu nebo rozvodu.

A podle britského deníku The Guardian teď jsou i spisovatelské duly. Na rozdíl od agentů a redaktorů se prezentují spíš jako koučky a kouči, kteří spisovatele během psaní budou podporovat, uklidňovat a pomohou vybrat pro rukopis tu nejlepší péči toho nejlepšího nakladatelského zařízení. Některé dokonce zajistí i sazbu a navrhnou obálku.

To poslední může ale vyjít i na čtyři sta dolarů (přes osm tisíc korun) a ostatní služby dul jsou v porovnání například s profesionálními korektory a editory také vysoké. Nabízí se proto hypotéza, že celé dulování je jen promyšlený marketingový tah, jak prodávat tradiční služby dráž.

Ať už to je pravda či ne, shrnuje článek, knižní duly jsou na vzestupu — a samy si to chválí, i když to pro ty stávající znamená konkurenci a možné stlačení cen. „Myslím, že až příliš často předpokládáme, že každou těžkou nebo velkou věc v životě musíme udělat sami, aby výsledek byl náš a jenom náš. To je nebezpečný předpoklad, a čím častěji dovolíme, aby nám někdo pomohl, tím víc toho dokážeme bez trvalých následků,“ uzavírá jedna z knižních dul.