31/03/2020 | recenze |

Návrat do křivolakých uliček

Když se v roce 2018 na pultech knihkupectví objevila prvotina Vojtěcha Matochy s názvem Prašina, bylo jasné, že do českého literárního světa „young adult fiction“ vstoupil bezesporu talentovaný debutant.

To stvrdilo i množství nominací a cen, které kniha po právu získala (namátkou Magnesia Litera, Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a další). Nevyřčenou otázkou v podobných případech však vždy je, zda autor dokáže v dalších dílech udržet nastavenou laťku, nebo ji dokonce překonat. Černý merkurit, který vyšel rok po Prašině, jednoznačně prokázal, že Matocha mezi touto Scyllou a Charybdou úspěšně proplul: není autorem jedné zdařilé knihy a je s ním nutno i nadále počítat.

Do Prašiny, tajemné a temné pražské čtvrti, obydlené podivíny odmítajícími výdobytky moderní technické civilizace a její způsob života, se vracíme přibližně půl roku po skončení událostí prvního dílu. Jirka a En, ústřední teenagerská dvojice příběhu, jsou hned v první kapitole vrženi do malströmu událostí, při kterých jim opět půjde doslova o život a v nichž se budou moci spolehnout jen na sebe samé. Jejich vzájemný vztah ovšem dostává trhliny, vstupuje mezi ně totiž nedůvěra, pramenící z jimi zatím nereflektovaných doteků blížící se dospělosti a z vědomí toho, že ne vždy je možné být ke druhému zcela upřímný. Děj je vměstnán do přibližně třiceti hodin, během nichž proniknou hlouběji do historie i topoi Prašiny a při bloudění spletí křivolakých uliček i podzemí objeví její temné centrum — Krchleby. To jim vydá některá svá tajemství, díky nimž přispějí k záchraně své i celého města.

Matocha si v Černém merkuritu udržuje vypravěčskou suverenitu, kterou předvedl již v Prašině. Na malém prostoru dokáže vybudovat napínavé pasáže a ty prostřídat s popisy prašinských reálií, jichž je v knize poměrně hodně, ale díky hutnosti jazyka a citu pro rytmus vyprávění nepůsobí ani v nejmenším rušivě. Stejně funkčně pracuje i s didaktickým aspektem příběhu, jímž je střet dvou typů světů — modernitou dýchající většinou Prahy a do minulosti ponořené Prašiny, jejíž obyvatelé dobrovolně přijímají životní standardy odpovídající maximálně době „Belle Époque“ — a neschopnost vzájemné komunikace mezi jejich obyvateli. I na proměně vztahu ústřední dvojice knihy si mladý čtenář může uvědomit, že zdrojem tohoto nepochopení a střetu nebývá ani tak odlišnost kulturních či společenských vzorců chování, ale vyhraněnost a absolutizace určitého úhlu pohledu a neochota uznat oprávněnost a relevanci pohledu jiného. Ani pasáž knihy, v níž je Jirka přímo poučován o kořenech a genezi pocitu společenské frustrace určité skupiny lidí, nebo prostý fakt, že En je ve dvojici protagonistů tím silnějším článkem, nepůsobí neústrojně, netrčí z nich žádná ideologizující konstrukce. Příběh dále prohlubuje téma odpovědnosti vynálezce za svůj objev, pracuje také s frankensteinovským (či golemovským) motivem, s nímž do textu vstupuje i otázka humanity a nutnosti přinést oběť pro záchranu ostatních.

Dospělému čtenáři samozřejmě neujdou i problematická místa knihy — především přemíra „náhod“, díky nimž se děj posune kýženým směrem. Ústřední hrdinové tak až příliš často potkají toho, koho potkat potřebují, aby se dozvěděli potřebné informace, nebo je naopak dopadnou jejich protivníci, aniž by je k nim dovedl výsledek cílené, promyšlené akce. Také zákonitosti fikčního světa zde nefungují zcela logicky — Doupě (klubovna a skrýš Jirky a En) je vlastně součástí Prašiny, kde vlivem stroje, o nějž pečoval Jirkův dědeček, nefunguje nic, co potřebuje k činnosti elektřinu, ale přesto v něm mají schovaný funkční notebook s připojením k internetu — svou pojistku před ústředním padouchem, podnikatelem Hroudou. Ani policie neprojevuje příliš duchaplnosti, když nad Prašinu vyšle tak sofistikovaný a elektronikou přeplněný stroj, jakým je helikoptéra, takže ta se pochopitelně zřítí k zemi. Jenže kniha míří na věkovou skupinu čtenářů, které tyto dílčí lapsy s drtivou jistotou vadit nebudou.

Je také nutno ocenit kongeniální ilustrace Karla Osohy, které jsou pojaty v komiksovém stylu a dynamicky vizualizují podstatné momenty i atmosféru příběhu. Zvyšují atraktivitu knihy a také ony mohou přispět k tomu, že se z Černého merkuritu stane stejný bestseller, jakým je první díl zatím nedokončené prašinské trilogie, jejíž anoncované finále (?) by mohlo být více než slibné.


Vojtěch Matocha: Prašina 2. Černý merkurit, Paseka, Praha 2019