Krátce po svatbě, to bylo v roce 1950, se rodiče přestěhovali do zařízeného pokoje. Najít tehdy v Remeši bydlení rozhodně nebylo snadné. V něm prožili první léta společného života. Tam také přivedli na svět dvě děti, mého staršího bratra a mě. Děda nám vyrobil dřevěnou postýlku, v níž jsme společně spali, každý s hlavou u nohou toho druhého. Bydleli jsme v této místnosti až do chvíle, kdy se rodičům podařilo přimět sociální péči, aby nám přidělila dům v nedávno postavené dělnické kolonii na druhém konci města. Slovo „dům“ je však poměrně zavádějící označení pro tu betonovou krychli, nalepenou na jiné, navlas stejné betonové krychle. Všechny tyto stavby byly jednopatrové, uvnitř byla hlavní obytná místnost a pokojík (tam jsme bydleli všichni čtyři pohromadě jako dosud). Domky neměly koupelny, ale v obývací místnosti, která sloužila zároveň jako kuchyň a koupelna, byly pro potřeby osobní hygieny k dispozici tekoucí voda a umyvadlo. V zimě pak malá kamínka, v nichž se topilo uhlím, stěží zvládala vytopit obě místnosti, a tak jsme byli věčně zmrzlí jako rampouchy. Okolí domu oživoval malý ostrůvek zeleně, zahrádka o velikosti pouhých několika čtverečních metrů, z níž můj otec dokázal s velkou dávkou trpělivosti každý rok vyždímat trošku zeleniny. Zůstaly mi v paměti nějaké vzpomínky z té doby? Jen poskrovnu a všechny jsou neurčité, rozmazané. Pouze s výjimkou jedné, která je naopak velice ostrá a navíc obsedantní: otec, opilý do nepříčetnosti, který se vrátil domů po dvou či třech dnech, kdy se po něm slehla zem („Vždycky v pátek večer, jak mu skončil pracovní tejden, tak to chodil do hospody zapít a často nespal doma,“ vyprávěla mi matka), se postaví k jedné ze zdí místnosti, bezhlavě bere jednu lahev za druhou — olej, mléko, víno —, tak jak mu přišly do ruky, a každou z nich prudce mrští o protější stěnu tak, aby se roztříštila. Bratr a já jsme brečeli, schoulení v mámině náručí, přičemž ona jen pořád dokola opakovala, se směsicí vzteku a zoufalství v hlase: „Sakra, chlape, dej aspoň bacha na kluky.“ Když jsem pak po otcově smrti — mimo jiné — připomínal i tuto událost, na vysvětlenou, proč jsem mu nechtěl jít na pohřeb, tak se divila: „Ty se na to pamatuješ? Dyťs byl ještě hrozně malej.“ Ano, pamatuji. Pořád. Tato vzpomínka mě ani na okamžik nepřestala pronásledovat. Jako nesmazatelná stopa po traumatu z dětství, spojeného s „prvotní scénou“, kterou však není vhodné chápat v čistě psychologické anebo psychoanalytické rovině. Poněvadž tím, že necháme volnou ruku králi Oidipovi, desocializujeme a depolitizujeme náš pohled na proces subjektivace: familialistické prostředí rázem nahradí to, co je ve skutečnosti důsledkem historických a zeměpisných okolností (konkrétně městské geografie), tedy života sociálních tříd. Nešlo tedy o oslabení otcovského imaga, ani o mou nezdařenou — ať již reálnou či jen symbolickou — identifikaci s otcem, ani o některé z interpretativních schémat, na něž by se dozajista odvolávalo reflexní myšlení klasického lacanismu, aby v něm našlo — samozřejmě poté, co jej tam nepozorovaně propašovalo — klíč k mé homosexualitě. Ne, opravdu, nic, co by se dalo vtěsnat do některé z kategorií, které vyrobila ideologie psychoanalismu[1] a které jsou neustále omílány a papouškovány jejími propagátory.[2] Spíše něco, co bych mohl označit za stadium sociálního zrcadla, v němž dochází k sebeuvědomění jedince a uvědomění si jeho příslušnosti k určitému prostředí, pro něž je typický určitý typ chování a v němž jsou běžné určité praktiky. Jakási scéna sociální — a nikoliv psychické či ideologické — interpelace vyvolané uvědoměním si vlastní sociologické příslušnosti k určité třídě, která nám vymezuje místo ve společnosti a určuje naši identitu — uznání toho, čím jsme a čím jednou budeme prostřednictvím obrazu, který k nám vysílá ten, jímž se později máme stát… Což u mě nevyvolalo nic jiného nežli vytrvalé a urputné odhodlání vzdorovat právě té budoucnosti, která mi byla předurčena, a zároveň to do mé mysli vrylo hlubokou stopu navždy mi připomínající můj sociální původ, takové „nezapomeň, odkud jsi vzešel“, kterou žádná z pozdějších proměn mé bytosti, žádné její zkulturňování, žádná maska ani úhybný manévr nemohly smazat. Takový je přinejmenším jeden z možných retrospektivních výkladů onoho zážitku z mé vzdálené minulosti, ačkoliv jsem si dobře vědom toho, že do určité míry jde o jeho pouhou rekonstrukci; tou by ale byla kterákoliv jiná interpretace, zejména ta, kterou by servírovala psychoanalytická škola. Procesy příslušnosti a proměny vlastního já, vytvoření vlastní identity a její následné odmítnutí, ty pro mě byly vždy procesy spolu nerozlučně spjatými, navzájem se prolínajícími, jeden s druhým zápasícími a vzájemně se omezujícími. Prvotní sociální identifikace (uznání vlastního já jakožto vlastního já) byla navíc ovlivněna mou dezidentifikací, pravidelně přiživovanou neustálým odmítáním vlastní identity.

Didier Eribon, foto: Goodreads

Vždy jsem otci měl za zlé, že byl takový, jaký byl, tedy jakýmsi ztělesněním určitého typu dělnického prostředí, s nímž, pokud do něho člověk nikdy nepatřil a pokud v něm sám předtím nežil, se setkáváme pouze ve filmech a románech: „To bylo úplně jak vod Emila Zoly,“ řekla mi k tomu matka, ačkoliv od něho nikdy nečetla ani řádku. A pokud do toho světa člověk patřil a prožil v něm takovéto zážitky, má problém je strávit a hlásit se k nim. Jsem si vědom toho, že můj literární styl předpokládá — jak u mě jakožto autora, tak i u mých čtenářů — sociální exterioritu vzhledem k prostředí a k lidem, kteří vyznávají takový životní styl, jaký se snažím rekonstruovat a popsat v této knize, a o nichž rovněž předpokládám, že je silně nepravděpodobné, že oni sami by něco takového četli. O dělnickém prostředí se zřídkakdy píše, avšak pokud je o něm řeč, tak je to nejčastěji proto, že z něho někdo původně pochází, jinými slovy, že jej mezitím již opustil, z čehož logicky vyplyne, že je rád, že v něm nežije. Což ovšem ty, o nichž mluví, již ve chvíli, kdy o nich chce začít mluvit, uvrhne do stavu sociální nelegitimity, přesněji řečeno jim přisoudí — ovšem s nezbytným kritickým odstupem, a tedy s hodnotícím a odsuzujícím pohledem na věc — tentýž status sociální nelegitimity, do něhož jsou neustále vykazováni. V podstatě mě ani tolik neděsí ten, kdo tyto věci dělá, jako spíše sociální kulisy umožňující mu, aby se takových věcí vůbec dopouštěl. To samotné rozbíjení lahví o stěnu mohlo trvat jen několik málo minut — avšak nesmazatelně mi vrylo do paměti tak silné zhnusení tou bídou, tak silné odhodlání vzepřít se osudu, který mě rovněž měl jednou potkat, a skrývanou, nicméně nikdy nezhojenou ránu na duši, že tuto vzpomínku v sobě neustále musím vláčet a budu se s ní muset vláčet až do smrti. Takové a podobné zážitky ovšem nejsou žádnou vzácností. Například když mi byly tak čtyři nebo pět let a mému otci tak dvacet sedm či dvacet osm, měl otec velké problémy vymanit se z určité dělnické party (na každý pád šlo o ryze mužskou společnost), do níž se dostal v dospělém věku — večírky a pitky se svými kamarády z mokré čtvrti, chození do hospody rovnou z práce. A poněvadž se nezřídka stávalo, že i několik dní nepřišel domů, je pravděpodobné, že zbytek noci strávil v posteli jiné ženy. Ženil se v jednadvaceti a po třech letech manželství už měl dvě děti. Bezpochyby čas od času podlehl pokušení uniknout na chvíli z manželského a otcovského chomoutu a alespoň dočasně si opět užívat slastí života jako za svobodna. Myslím, že si chtěl užít toho, co mu jeho rodinné poměry a tíha zodpovědnosti, která spočívala na jeho bedrech, upíraly v období dospívání i dlouho poté. Zodpovědnost za rodinu z titulu nejstaršího syna totiž plynule přešla v zodpovědnost za rodinu z titulu manžela a otce. Což, uznávám, bylo bezpochyby nelehké břímě. A určitě se těžko vyrovnával s tím, že za sebou nyní bude už navždy vláčet kouli svých povinností vůči rodině. Jeho morální poklesek (což je výraz, jehož negativní konotace neodráží úplně věrně složitost skutečnosti, kterou pojmenovává) si lze také vykládat jako možnost, jak se na chvíli znovu nadechnout — a užít si života. Jistě, analogické chování by v případě mé matky bylo zhola nemožné, jednoduše nemyslitelné, poněvadž na ní bylo, aby se starala o děti. Ostatně, otec by jí určitě nikdy netoleroval, kdyby vymetala kavárny, nemluvě o tom, kdyby jedinkrát nespala doma (asi by ji na místě zabil — ovšem předtím by samozřejmě doma rozmlátil všechno, co by mu přišlo pod ruku!).

Narodí-li se někdo do dělnické rodiny, má svou příslušnost k dané společenské třídě hluboko pod kůží. Když jsem psal knihu o konzervativní revoluci, vypůjčil jsem si z knihovny několik publikací od Raymonda Arona, poněvadž právě na něho se odvolávali — což bylo vcelku logické — všichni ti ideologové, kteří se pokoušeli v osmdesátých a devadesátých letech nastolit ve francouzském intelektuálním životě hegemonii pravicového myšlení. Když jsem si tak procházel několik mdlých a nevýrazných próz tohoto nudného a povrchního profesora, narazil jsem na tuto větu: „Kdykoliv se pokouším rozpomenout se na své ,třídní uvědomění‘ v době před mým studiem sociologie, příliš se mi to nedaří, avšak zároveň mi můj časový odstup nepřipadá jako ta pravá příčina nerozeznatelnosti předmětu pozorování; jinými slovy nepovažuji za prokázané, že každý člen moderní společnosti si je vědom toho, že je příslušníkem určité přesně definované skupiny, která je součástí globální společnosti a které říkáme třída. Objektivní realita stratifikovaných skupin je nezpochybnitelná, realita tříd vědomých si sebe samých však nikoliv.“[3] Mně se ovšem zdá být nezpochybnitelným především fakt, že tato absence pocitu příslušnosti k určité třídě je charakteristickým rysem dětí z „lepších rodin“. Příslušníci vládnoucí třídy si zpravidla neuvědomují, že jsou součástí světa vyvolených (stejně jako běloch si neuvědomuje, že je bílý, a heterosexuál, že je heterosexuálem). Uvědomíme-li si tento fakt, ukáže se jeho postřeh jako to, čím ve skutečnosti je: naivním krédem privilegovaného, který si myslí, že dělá sociologii tím, že nepopisuje nic jiného nežli svůj vlastní sociální status. Osobně jsem se s tímto autorem setkal pouze jedinkrát v životě. Okamžitě ve mně vyvolal prudkou averzi. Nenáviděl jsem již od chvíle, kdy jsem jej poprvé spatřil, jeho úlisný úsměv, jeho přeslazený hlas, jeho styl, jímž dával najevo svůj pozérský a racionálně vypočítavý charakter, zkrátka vše, co v konečném důsledku nevyjadřovalo nic jiného než jeho buržoazní ethos mravopočestnosti a ideologické umírněnosti (přičemž jeho spisy byly naopak prodchnuty násilnickým přístupem, jenž by zcela jistě neunikl těm, proti nimž byl zaměřen, pokud by tito lidé ovšem s jeho spisy nějakým řízením osudu přišli do kontaktu: stačí si přečíst, co napsal, mimo jiné, o stávkách dělníků v padesátých letech! Hodně se hovořilo o jeho jasnozřivosti, poněvadž byl antikomunistou v době, kdy ostatní spíše propadali obdivu k Sovětskému svazu. Chyba! On byl antikomunistou v první řadě díky své nenávisti vůči dělnickému hnutí a stal se v podstatě ideologickým a politickým obráncem buržoazního řádu proti všemu, co mohlo jakkoliv souviset s ambicemi a aktivizací lidových vrstev. Jeho pero bylo ve své podstatě zbraní žoldáka: byl námezdním bojovníkem v žoldu vládnoucí třídy a jí praktikovaného útlaku. Sartre měl tisíckrát pravdu, když mu v květnu 1968 tak nadával. Vyloženě si to zasloužil. Vzdejme tedy hold Sartrově velikosti, poněvadž Sartre se odvážil porušit vynucená pravidla akademické „diskuse“, protože ta vždy budou nadržovat ortodoxnosti, která se v souboji s heterodoxností a kritickým myšlením může kdykoliv odvolávat na „evidentní fakta“ a „zdravý rozum“ — když je naopak nezbytné „urazit ty, kdo nás urážejí“, jak radí nádherný Genetův bonmot, to je ostatně heslo, jímž bychom se měli trvale řídit.). Co se mě týče, já jsem kdesi v hloubi duše neustále choval pocit třídní sounáležitosti. Což ale neznamená zcela nutně, že tato třída si je vědoma sebe samé. Můžeme mít pocit třídní sounáležitosti ke třídě, která si ani nemusí uvědomovat, že je třídou, ani že je „jasně vymezenou skupinou“. Ovšem skupinou, jejíž reálná existence je přesto prověřována prubířským kamenem zcela konkrétních situací našeho každodenního života. Například když nás, bratra a mě, ve dnech, kdy nebylo vyučování, brala naše matka s sebou k lidem, kteří ji zaměstnávali jako pomocnici v domácnosti. Zatímco ona pracovala, my jsme byli v kuchyni a slyšeli jsme, jak jí její šéfová dává úkoly, chválí ji anebo ji kárá (a jednoho dne jí řekla: „Jsem hluboce zklamána. Nedá se na vás spolehnout.“ Matka se poté vrátila do kuchyně s pláčem a my jsme byli vyděšení, že ji vidíme v takovém stavu. A ještě dnes, pokaždé, když si na tu scénu vzpomenu — uf! ten tón, jakým s ní mluvila! —, jsem zhnusen světem, v němž ponížit člověka je tak samozřejmé jako si odkašlat, a má nenávist k moci a hierarchickým vztahům, kterou jsem si tehdy vypěstoval, nikterak neztratila na síle.). Představuji si, že v rodině Raymonda Arona dozajista také sloužila nějaká pomocnice v domácnosti a že v její přítomnosti mu ani náhodou nepřišlo na mysl, že ona si je „vědoma své příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině“, která nebyla skupinou, do níž patřil on sám, on, který se bezpochyby učil hrát tenis, zatímco ona mu žehlila košile a podle pokynů jeho matky vytírala podlahu v koupelně, on, který se připravoval na dlouhá studia v prestižním oboru, zatímco její děti se v témže věku připravovaly na to, že půjdou pracovat do továrny, pokud tam ovšem již dávno nepracovaly. Když se podívám na jeho fotografie z mládí, na snímky jeho rodiny, vidím na nich buržoazní svět v jeho samolibosti (samolibosti, jež si je vědoma sebe samé, o tom není sporu). A on si toho nevšiml? Ani zpětně? Co je to potom za sociologa?! Když já jsem byl malý kluk, mí rodiče se přátelili s manželským párem, kde muž pracoval ve vinařství a žena jako domovnice ve vile, jež stála v honosné čtvrti a v níž bydlela velká remešská vinařská rodina. Bydleli v domovnickém bytě hned vedle vchodu. Občas jsme k nim chodili v neděli na oběd a já si hrával na dvoře před onou impozantní budovou s jejich dcerou. Věděli jsme, že za nahoře prosklenými vstupními dveřmi vily, k nimž vedlo široké schodiště, je ukryt jiný svět. Zachytili jsme z něho ale jen nepříliš časté a prchavé obrazy: přijelo nablýskané auto, vystoupil z něj muž oblečený pro nás naprosto nepředstavitelným způsobem… Avšak naše prereflexivní vnímání nám v bezprostředním kontaktu s tímto světem neklamně napovědělo, že mezi „nimi“ a „námi“, tedy mezi obyvateli tohoto domu a lidmi, kteří je navštěvovali, na jedné straně a těmi, kteří bydleli v onom dvou- či třípokojovém bytě, vyčleněném pro domovníka a jeho rodinu, a jejich přáteli, kteří k nim chodili na návštěvu ve dnech volna, čili mými rodiči, mým bratrem a mnou, na straně druhé je určitý rozdíl. Jak bychom si jen mohli neuvědomit, při tak propastném rozdílu mezi oběma světy, které od sebe fyzicky dělilo jen několik desítek metrů, že existuje něco jako sociální třídy? A že my dva nutně patříme do jedné z nich? Richard Hoggart má naprostou pravdu, když zdůrazňuje, jak dobře si člověk uvědomuje, v jakém žije prostředí, je-li dotyčný jedinec příslušníkem lidových vrstev.[4] Jeho každodenní problémy mu to neustále připomínají a o totéž se postará i kontrast se životními podmínkami těch druhých. Jak by bylo možné si neuvědomovat, čím člověk je, když má před očima, jak na tom jsou jiní lidé a jak výrazně se od nich liší?

Překlad Dušan Špitálský


[1] Ve francouzštině psychanalysme, termín, který použil sociolog Robert Castel ve své kritické práci o psychoanalýze s názvem Le psychanalysme : l’ordre psychanalytique et le pouvoir. Paříž: Éditions Maspero, 1973. Pozn. překl.

[2] Analyzoval jsem Lacanovu — ve své podstatě homofobní — teorii o příčinách homosexuality v práci Une morale du minoritaire. Variations sur un thème de Jean Genet. Paříž: Fayard, 2001, s. 235—284.

[3] ARON, Raymond. Science et conscience de la société. In: Les Sociétés modernes. Paříž: PUF, „Quadrige“, 2006, s. 57.

[4] Srv. HOGGART, Richard. 33 Newport Street. Autobiographie d’un intellectuel issu des classes populaires. Paříž: Gallimard/Seuil, „Hautes études“, 1991.


Vychází v nakladatelství tranzit.cz.