Za sebe mohu říct jen to, že jsem s tou knihou spokojený.

Jan Němec

Jsme v druhé polovině ledna 2015 a Jan Němec je sebou vůčihledě spokojen, neboť se mu — co to zapírat — daří. Za svůj román Dějiny světla získal v době zcela nedávné Cenu Evropské unie za literaturu, byl zvolen za předsedu Asociace spisovatelů, dává jeden rozhovor za druhým. A nedosti na tom. Radost mu hodlá udělat i pisatel těchto řádků, neboť v pozici potrefené husy jeho článku „Kritika za všechny peňáse“ (Host č. 10/2014) zakejhá. Pro autora jakéhokoli článku nemůže být přece většího zadostiučinění. Takže: pojďme si nejdříve projít inkriminované místo, dále bude potřebná asi nějaká mezihra a na závěr se dostaneme k meritu věci, jež je neosobní. Omlouvám se za poněkud osobní tón první části a slibuji, že se ho postupně budu zbavovat. A ač rodu toliko selského, chci autorovi v závěru poděkovat za jeho rady, které mi už nějakou dobu uděluje. Velmi dobře si totiž uvědomuji, že tak činí zcela nezištně a navíc ve svém volném čase.

 

Život a dílo kritika Trávníčka

V inkriminovaném článku, kde si autor vzal na paškál Jiřího Peňáse a mě, se mi dostává mimo jiné i této charakteristiky:

Nechci nikomu upírat jeho intelektuální vývoj a posuvné horizonty. Jiří Trávníček začínal jako náročný recenzent poezie a teprve časem se přesunul k próze. Také u ní zprvu hodnotil hlavně umělecké kvality a až později, pod vlivem vlastních čtenářských výzkumů, obrátil svou pozornost od estetické ke komunikativní funkci literatury, v kritikách čas od času pokoutně zjednodušované na počet (potenciálních) čtenářů či čtenářskou vstřícnost. Usuzovat na kvalitu na základě kvantity je intelektuální figura hodná spíše marketingového oddělení, ale koneckonců si snad dokážu představit, jaká hvězda Jiřího Trávníčka na jeho cestě vedla — nejspíš varovně blikala, aby literatura a psaní o ní vůbec někoho zajímalo.

Jan Němec, zamysliv se nad mým vývojem, se ho rozhodl příčinně vyložit. Má to být příběh, ovšemže politováníhodný, kdysi náročného kritika, který skončil u figury pracovníka marketingového oddělení. Obávám se, že rešeršní oddělení Asociace spisovatelů panu předsedovi asi nepředložilo všechny podklady. O čtenáři jako svébytném článku literární komunikace jsem totiž psal už v roce 1992, tedy v době, kdy jsem neměl být než náročným kritikem poezie. S výzkumy v okruhu svých studentů a jejich rodinného zázemí jsem soukromě začal už asi před sedmnácti lety, tedy poměrně dlouho předtím, než jsme realizovali první reprezentativní výzkum celé české dospělé populace (2007). Ne že by se nám hroutila časovost, ale příčinnost zcela jistě. Přinejmenším tedy přestává platit tvrzení „protože se Trávníček dal na výzkumy čtení, začal se propadat do marketingového myšlení“. Ano, prošel jsem si nějakou cestou, kdy jsem nejdříve psal více o poezii, méně o próze, poté více o próze a méně o poezii. Nezapírám, že se na mém uvažování o literatuře výrazně podepsaly výzkumy čtenářů, nejenom ty statistické (2007, 2010, 2013), ale možná ještě více ty kvalitativní — metodou orální historie nahrávané čtenářské životopisy zcela běžných lidí všeho věku a socio-kulturního zázemí (jejich terénní fázi — nahrávání a přepisování — ukončujeme letos). Troufám si říct, že toto by se nemohlo nepodepsat na nikom. I sebenáročnější kritik s heslem „dílo a nic než dílo“ by si nemohl neuvědomit, že literatura — toť také to, jak působí a obíhá, co z ní obíhá, proč ono ano a ono ne, přičemž za další čas je konfigurace zcela jiná, a tak dále. Nicméně vedle toho tady pořád byla i pokračující činnost kritická, která má ovšem svůj vlastní raison d’être. To, jak se změnily nároky v mých kritikách, si posuzovat netroufám, jakkoli vím, že se asi změnily. „Usuzovat na kvalitu na základě kvantity je intelektuální figura hodná spíše marketingového oddělení“  to věru ne. S tím jsem někdy měl vyjít ven? Než rešeršní oddělení Asociace spisovatelů dodá panu předsedovi nějakou relevantní informaci, považujme toto tvrzení prozatím za bohatýrský úlet pro vyvolání větší sugesce. K tomu jeden výrok  a hádejme, kdo ho řekl? Jméno najdete v tiráži Hosta (kolonka redakce, třetí řádek odshora): „Frustrující na těchto polemikách je, že se na počátku snažíte věc formulovat pregnantně, ale pak se k vám vrátí v jakési přežvýkané podobě.“ Tak, tak, svatá pravda… A ještě více frustrující je, když se k vám vrací něco, co jste nikdy neřekli. Ale rozumíme mu. Už Čapek ve svých pravidlech polemického umění formuloval jako jedno z pravidel to, že je potřeba z protivníka udělat pitomce, čímž trefovat se do takového obrazu je poté daleko snadnější, jeť to toliko bubák. A pokud jde o ty náklady a prodejnost, máme tu další citát: „… dal jsem jí [vlastní knize], co jsem dokázal, dobře se prodává.“ Ano, tušíte správně: řešení je identické s předchozím. Co tak najednou, ctěný obhájce uměleckosti a nic než uměleckosti? Proč ta slova o prodejnosti? Že by i ověnčenému laureátovi občas zachutnal marketing? Ach, vy spisovatelé, tedy přesněji: prozaici! Mluvit o tom, že pro čtenáře nepíšete a že vás počet prodaných kusů nezajímá, jste ochotni jen do chvíle, než se vaše knihy začnou prodávat. Od daného momentu už vám prodejnost jaksi nesmrdí, ba víc: už se jí chlubíte jako něčím, co má potvrzovat vaši velikost. Troufám si říct — dost vína jsem s vámi vypil —, že i ty vaše záště vůči Michalu Vieweghovi (i na něj v Němcově článku dochází) pocházejí ze dvou třetin z čisté závisti nad tím, jak se jeho díla prodávají. Zcela jistě byste s tím vším přestali, kdybyste měli aspoň desetiprocentní náklady těch Vieweghových. Zajímavá věc: řeči s básníky bývají daleko klidnější a věcnější, prodejní neurózu u nich nevida. Na závěr si jako rozlučku s touto částí dopřejme jeden citát a posuneme to dále, ne? Karel Čapek — Život a dílo skladatele Foltýna: „Nenávidět uměl jako pravý literát.“

 

Estetické vs. komunikativní — doopravdy protiklad?

Jan Němec ve svém článku přišel s názorem, že autor těchto řádků v jistém úseku svého života „obrátil pozornost od estetické ke komunikativní funkci literatury“. To mě zaprvé vede k tomu, abych mu nerozuměl, neboť o kus dále píše, že „skutečně, literatura je komunikace“. Nějak se to autorovi  soudím  spolu tluče. Nejdříve komunikativní funkce jako bad guy, posléze jako good guy. Nebo nejde o totéž? Jak vidno, někdy není nutno být frustrován z toho, co jednomu v polemických odpovědích podstrčí jiní, neboť to lze  zvládnout docela dobře i vlastními silami (tuším, že někdo tady říkal něco o pregnantnosti). Ale nic, stane se. Takže zadruhé považujme onu dvojici (komunikativní vs. estetické)  jako skutečnou dvojici opozitní a směřujme své další úvahy k ní. Pokud je literatura komunikace, na níž jsou potřeba tři prvky (autor, text a čtenář), tak dost dobře musíme i ono estetické podřídit komunikaci. Tedy: estetické je to, co je jako estetické zkomunikováno, co je schopno o tom, že takové je, přesvědčit někoho druhého. Možná si tu lze pomoci i protikladem literatura jako umění vs. literatura jako kultura. První z nich se zabývá literaturou coby jistým kánonem textů a arzenálem hodnot, kterým se dostává jejich naplnění v čítankách, kánonu, dějinách literatury a literární kritice, zatímco to druhé se zabývá vším ostatním, tedy především tím, jak literatura obíhá a co se s ní děje jaksi navenek. Takže: uvnitřvně? Jenomže právě hledisko komunikace tento protiklad ruší. Asi lze s touto dvojicí uhrát přijatelný kompromis pro obě strany: my si budeme zkoumat literaturu a vy si zkoumejte to všechno  další. Jenže pozor. Jak všechno další, když jediným modem, v němž literatura existuje, je čtení? Takže onen „vnější“ element, který jsme zanechali literární kultuře v dobré víře, že věc máme vyřízenu, se nám vlamuje dovnitř  do pevnosti samotné Literatury.  Vyhlasme proto terminologický poplach a povolejme konceptuální četu k jeho řešení. Teorie si to řeší protikladem čtenáře modelového (strukturního, virtuálního) jakožto toho, kdo se dá vyčíst ze samotného textu, a čtenáře reálného (empirického, psycho-fyzického). Pravda je, že čtenář se dá snadněji „uteoretizovat“ z textu samého, než když se za ním musíme vypravit do reálného terénu.  Ale aby bylo jasno, tak jako tak se nám čtenář (čili komunikace) vlomil do pevnosti Literatura jako umění. Nejde ani tak o to, že zkoumat skutečné čtení musíme, a to nikoli jako konkretizaci čtení modelového, ale jako něco zcela svébytného. Vrátíme-li se k začátku této části, tak nám vychází nejenom to, že čtenář (komunikace) není jen tím druhým proti estetické či umělecké roli (nebo jak ji nazveme), ale je jejím nositelem.  Čili protiklad se hroutí. Asi jako když chci napsat báseň o tom, jak jsem sám, že nikoho nemám a tak dále. Když něco takového napíšu a vydám, tak se má samota stává veřejnou, vystavil jsem ji komunikaci, čímž jsem ji de facto zrušil.

Ano, už lze slyšet připomínky: nebuďme pojmovými fundamentalisty, šlo o dvojici literatura náročná vs. čtenářsky vstřícná. Budiž, ale i tady nám vyvstává problém. Ani literatura náročná se neděje v jiném než komunikačním poli, nejde o instituci, která je  jako jakási platónská idea  zavěšena někde mimo dosah čtenářů. No dobře  již se k nám blíží další námitka: ale nepotřebuje čtenářů mnoho, vystačí si třeba s hrstkou. Mnohohrstka, to teď neřešme, je to kategorie dosti relativní. Bestseller je bestsellerem se zcela jiným počtem výtisků na americkém trhu (statisíce až miliony) a na na našem (desetitisíce), stejně jako na americkém před padesáti lety (desetitisíce) a dnes (statisíce až  miliony). Rozhodující je, že i ona hrstka čtenářů musí mít dojem, že čtou něco určeného jen pro a happy few, ne pro všechny. A i tohle je marketingově využitelné: potenciální čtenář nemusí být získáván jenom údajem o tom, jak ohromný počet výtisků dané knihy se prodal, ale existují také strategie daleko jemnější  třeba ta, že daná kniha není určena jen tak pro každého, že jde o dílo pro pravé literární gurmány. Ale to jsme u marketingu, který  jsme tu  hanba mu  zavrhli.

 

Rozloučení a poděkování

Loučím se s Janem Němcem, kterému i nadále přeju hodně spokojených dní v jeho činnosti tvůrčí i funkcionářské, žádných rad pro něho nemaje. Za ty jeho, které mně dal, mu nicméně děkuju.  Není většího  štěstí pro našince, než když někdo jeho myšlenkově tápavý život takto usměrní. A jak mi zrovna hlásí pracovníci mého PR oddělení, k poděkování se připojuje i Jiří Peňás. Zdravím soudobou českou prózu, které přeju taková díla, jako je Básník, Rok kohouta, Zatím dobrý, Avion, Osmý čili nedokončený životopis, O rodičích a dětech, Děda, Vybíjená… Na některá jsem určitě zapomněl.  A jdu si číst Totem vlka od Ťiang Žunga. Jo, a pokud by to někoho zajímalo, tak Charlie jsem i nejsem.  A ještě něco: chtěl-li by někdo ze ctěného čtenářstva vědět, zda jsem se svým článkem spokojen či nespokojen, nechť se prosím obrátí na mé PR oddělení (kontakt v redakci).