09/02/2022 | recenze |

Neboť čas je jen slovo unášené časem

Poezie archetypů a hutných výsečí světa. Recenze sbírky zahrnující vybrané básně Josefa Hrdličky z let 2014—2020.

V době, kdy se mnoho básníků věnuje aktuálním ekonomickým, ekologickým a společenským otázkám, přichází Josef Hrdlička s tématy, která se v literatuře objevují už od jejích počátků: zrození a smrt, rozklad hmoty a koloběh života, opakování a plynutí času. Druhá báseň sbírky se jmenuje „Zlatý kolovrat“. Z Erbenovy balady si Hrdlička vybírá jeden z klíčových motivů pro svou knihu, motiv ořezaného a znovu skládaného těla. Začíná představou, že člověk je ve chvíli svého zrození jakoby poskládán z částí těl svých předků. Koneckonců se říká, že má někdo oči po matce. Hrdlička není tak explicitní, ale jeho obraznost umí být drsná: představa, že „žena v obchodě platí rukou mé matky“, je znepokojivá, představa obráceného krematoria, z něhož vyletují kusy lidských těl, bizarní.

Josef Hrdlička: Předkové kostí
Opus, Martínkovice 2021

Jinou parcelaci těla představuje motivický okruh spalování: krematorium, popel, kouř. Částečky popela, hmoty z dávných i nedávných pohřbů, nechává Hrdlička pronikat do živých těl a stávat se naší součástí: „všichni jednou vypadli z matek a nyní / jsou na atomy / a ty i já je dýcháme snad všechny naráz.“

Stěžejní téma sbírky, vztah mezi matkou a dítětem, vidí Hrdlička komplikovaněji než Erben a zpracovává ho v osobní, ortenovsky existenciální i mytologické rovině. V básni „mluví mými ústy“ staví otcovství na roveň mateřství: „budu tedy vaším tatínkem / i ze mě jsou kusy v mateřídoušce.“ Nechce, aby jeho dítě bylo složenou bytostí zavalenou nánosy minulosti: „[…] a z mnoha věcí / začne se rodit nové, začnou se / črtat tvary: paže nohy ústa / […] / v tom trvá naše naděje.“ Básník připomíná, že z kusů těla v mnoha mýtech povstává svět.

Dalším zásadním tématem Hrdličkových básní je čas; „quid est ergo tempus?“, co je to tedy čas a kde je hranice mezi minulostí a budoucností, ptá se autor společně se svatým Augustinem. Otáčení zlatého kolovratu stejně jako stočené hadí tělo či putování slunce symbolizuje návrat a opakování, proudění řeky je obrazem plynutí času a souběžnosti dějů, kosti pod zemí odkazují k vrstvení času a k tématu paměti. Minulost je v Hrdličkových básních všudypřítomná — zachycená v řeči, skrytá pod povrchem, trčící z hlíny, vířící vzduchem neustále naráží do tenké hladiny přítomnosti.

V tomto plynutí a narážení najdeme uzavřená a izolovaná místa: hlava, nádražní hala, jeskyně, ostrov… Kruh, do nějž je uzavřena báseň s názvem „16“, se může vztahovat k hlavě a slunci, o kterých se v textu mluví, může být magickým kruhem ochranného zaříkání (v moderním světě mu říkáme blahopřání k narozeninám) či symbolickou linií, která vymezuje jedinečnou bytost. A třebaže to v básních nikde není explicitně řečeno, nelze při čtení mnohých z nich nevzpomenout na uzavřenost a izolovanost hrobů.

Začíst se do básní Josefa Hrdličky znamená vstoupit nejen do současné krajiny kolem Kralup nad Vltavou, kam se jezdí vlakem a kde se dá chodit na procházky se synem, ale i do složité a mnohotvaré, přitom ale stabilní a vyvážené konstrukce jeho básnického světa. Obrazy se vrství a prostupují, ale jejich význam tím není rozostřován, nýbrž prohlubován a usouvztažňován. Najdeme zde množství citací, odkazů a aluzí, ale nic sem násilně nevtrhá, nic není uměle přimontováno; je jasné, že literatura a filozofie, k nimž je odkazováno nejčastěji, jsou nedílnou součástí autorova světa i jeho způsobu přemýšlení o něm. Básník nestaví sám sebe do středu pozornosti, ale nestaví ani bariéru mezi sebe a čtenáře; je ve verších neustále přítomný a ve svých emocích neafektovaně upřímný.

O vztahu myšlení a jazyka v Hrdličkově poezii by se dala napsat samostatná studie. Slovo a řeč jsou nástrojem, předmětem úvah i základem mnoha básnických obrazů. V textech samotných převažují jednoznačná pojmenování, důraz je kladen na podstatná jména a slovesa, časté je vyjadřování prostorových a logických vztahů. Okolní svět je pozorně registrován (příznačné je užití číslic pro zápis číslovek), je spíše podáván ve výsecích („hustých obrazech“) než popisně zachycován. Přesnost je podtržena pečlivou prací se zvukovou stránkou verše; záměrná neurčitost daná tím, že často není jasné, kdo je mluvčím (v básni „Zlatý kolovrat“ se jedná o komplikovaný vícehlas), kdo je oslovován, ke komu se vztahuje zájmeno, rozšiřuje možnosti interpretace. Příznakové jsou zdánlivé neobratnosti ve větné stavbě a členění verše (nelogicky umístěná předložka na konci verše, opakování spojky). To, společně s formální různorodostí a propracovanou grafickou stránkou básní, se staví do cesty pouhému plynutí veršů; čtenář je zastavován, nucen k hledání souvislostí v textu i mimo něj a neustále překvapován tím, co nalezne.