Nečíst doslovně
Na začátku útlého románu Nevědění, a po desítkách stran znovu ústy románové postavy, se Milan Kundera dovolává jednoho čtyřverší Skácelova, když líčí, že po invazi armádami Varšavského paktu si Češi mysleli, že bude Moskvou nastolený režim trvat nekonečně. Sedmdesátá léta minulého století… Skácel tehdy napsal v Chybě broskví: „je tolik smutku lze ho zdvíhat / na břehu moře vystavět / si z něho dům a neotvírat / kambalám dveře tři sta let.“
V Nevědění právě těchto tři sta let posloužilo Kunderovi za důkaz toho, jak dlouhé „nekonečno“ předpokládali lidé v Čechách (a na Moravě), jaký nekonečný „tunel bez konce“. Kundera si klade otázku: „Mýlil se Skácel, když mluvil o tři sta letech? Ovšemže ano. Všechny předpovědi se mýlí…“
Je tomu ale tak, že Jan Skácel předpovídal třistaleté trvání novodobých časů temna? Nevzal Milan Kundera Jana Skácela za slovo jaksi… doslovně? Copak ve Skácelově čtyřverší čteme předpověď konkrétní doby, přesný časový odhad? Ale ne. Kundera to moc dobře ví, jen si vypůjčil z veršů, co se mu hodilo do románu. Na to má právo. A Skácel? O žádných „tři sta letech“ okupace nemluvil, jen vepsal takové číslo do básně. Bezednou tíži smutku vyvážil počtem let. Smutku, který se v danou chvíli zdál být nekonečný. Básník mohl napsat dvě stě let, pět set let… Báseň nic neříká o přesném čase. Tři sta let je nadsázkou, metonymickou výpovědí o hloubce beznaděje, která je číslem nezměřitelná.
A co že jsou vlastně ty kambaly, kterým člověk nechtěl otvírat? Ryby z řádu platýsovitých s ostrými zkostnatělými hrbolky, s kamínky na spodní hraně těla. Byly by to ostré vetřelkyně. Pichlavé, řezavé. Slovo smutek získává obrazem kambaly na řezavosti. Na tvrdosti jako kámen. Strach vpustit do duše smutek, který řeže. Opravdu v tom čtyřverší nejde o — doslova — tři sta let.
Hlavní interakce probíhá mezi textem a čtenářem; naposled jsem o tom četl v Ozově Příběhu o lásce a tmě. Připadá mi, že v literární teorii to připomíná kdekdo. Nikoli interakce autor—text, ale interakce text—čtenář je tím hlavním. (Ponechám stranou, že to je podle mě scestná soutěž o to, co je přednější; vždyť bez první interakce by vůbec nemohlo být interakce druhé.) Nepochybně cosi „proběhlo“ mezi Kunderovou četbou Skácelova čtyřverší (možná romanopisce napadlo: „Já ho mohu využít.“) a další interakce probíhá již mezi tím, jak čte příslušnou pasáž v Kunderovi čtenář. A jak čte čtenář Skácelovo čtyřverší.
Pro mě jsou to verše o dvou druzích nebo stupních smutku. Ze smutku (a ve smutku) vystavěná obrana: dům, symbol zabydlenosti, symbol duše, života, bezpečí. Smutek přicházející zevnitř. A pak ten potenciální vpád řezavosti, před níž dveře domu chrání. Ten vpád by smutek ještě zdvojnásobil, umocnil. Smutek zvenčí. O přesných tři sta let nešlo…
Mimochodem, jak jsme to měli v sedmdesátých letech my pamětníci? Předpokládali jsme, že „obýváme nekonečno“? Svým způsobem, připuštěno básnickou licencí, snad i ano… Byl jsem na gymnáziu, socialismus jsme měli za zřízení „na věky věků“. O letech před sebou jsme nepřemýšleli… Ale stačila perestrojka a vnímali jsme všechno jinak. Už na jaře roku 1985. Naděje spojená s Gorbačovem a Jelcinem… Ale o tom jsem psát nechtěl.
Chtěl jsem se zastavit u doslovnosti, s níž někdy čteme poezii nebo romány. Nejsem však ten nejdoslovnější čtenář nakonec já? Předhazuji Kunderovi, že zmíněných tři sta let Skácelových použil doslovně, ale nejsem to já, kdo nemá nadhled nad Kunderou?
Amos Oz by byl se mnou hotov natotata. Pro něj bych byl hloupý čtenář. Interakce s textem neboli prostě řečeno čtení je neustálým dešifrováním a také vyhýbáním se potenciální doslovnosti.
P. S.: A stejně, nevíte, jestli si Milan Kundera přece jen nemyslel, že Jan Skácel si myslel, že doba temna potrvá tři sta let?
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.