Něco z toho jsem i já
Číst román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové (1911—2003) Strážkyně domácího krbu by bylo ideální, kdybyste se mohli vrátit do doby jeho vzniku, tedy na počátek padesátých let dvacátého století. Právě tehdy muselo toto vyprávění o dvou ženách, které hledají samy sebe a snaží se o partnerské soužití, konzervativní čtenáře pobuřovat.
Dnes, ve společnosti, která se zaklíná svou liberálností a tolerancí, sice nezpůsobí takový povyk, ale mohlo by si přitáhnout ty čtenáře, kteří mají rádi čas zlomů, situace, v nichž se vyjeví pravda konkrétní věci, či události, které otřásají zažitými zvyky.
Kniha de Jongové je právem považována za symbol moderní literatury, neboť boří starobylá tabu, nevytváří pohádkové příběhy a o složitých skutečnostech hovoří jazykem, který je živý a srozumitelný. Hlavním motivem Strážkyně domácího krbu je komplikovaný vztah dvou žen, které se po řadě osobních peripetií rozhodnou začít žít společný život, a to navzdory společnosti, jež pokládá homosexuální vztahy za cosi nemravného či za nemoc. De Jongová tu jako spisovatelka vlastně navazuje na průkopnickou práci Alfreda Charlese Kinseye, amerického psychologa a přírodovědce, který svými rozsáhlými studiemi Sexuální chování muže (1948) a Sexuální chování ženy (1953) způsobil poprask jako celá beatnická generace dohromady.
Autorka ve svém románu nevede boj proti konvenčním a zcela nepravdivým představám majoritní společnosti o sexuálním a vztahovém životě lidí. Její dílo není v pravém slova smyslu obžalobou patologické, rigidní morálky, nedbající základních lidských práv a rovnosti lidí ve společnosti, tím spíše před Bohem. De Jongová civilním způsobem, bez špetky patosu a slovního ornamentu popisuje každodenní život dvou žen, které — každá jinak — zápasí o živobytí a konec konců také o smysl svého života. Právě tady najde citlivý čtenář to, co jej zaručeně spojí s hrdinkami jinak docela smutné knihy. Uvidí se možná jako v zrcadle a řekne si: Něco z toho jsem i já.
Příběh zarámovaný do času druhé světové války, v němž se spousta nizozemských Židů a nacismu nepohodlných lidí snaží dostat ze země, umocňuje tíhu lidského rozhodování o tom, co je podstatné, co by se mělo, a co naopak ne. Nehledejte tu žádné velké erotické a sexuální scény ani důmyslné psychologické rozpravy o podstatě bytí. Věci a lidské vztahy se odehrávají ve své všednosti. Lidé se chovají a mluví jako skuteční lidé kolem nás. Není to hra na život, ale život. Nejde o divadelní představení, nýbrž o syrovou realitu života dvou žen, které k sobě patří i nepatří, milují se i nenávidí, chtějí být spolu a chtějí se rozejít. Něco z toho, co prožívají, musí být povědomé každému z nás.
Románový děj o sto třiceti stranách, výtečně přeložený Magdou de Bruin Hüblovou, je vlastně od začátku do konce jedním velkým filmovým scénářem. Na takový film bych šel docela rád. Za typografií drobné knížky, která z textu činí daleko víc než jen prostě vysázený text, stojí Lubomír Šedivý. Zeptáte se možná: Jak se mohlo stát, že byl román po válce odmítnut americkým i nizozemským nakladatelem, když je v jádru vlastně cudný? I když si autorka nelibuje v dramatických obrazech, obnažila otázky, které jsou i dnes aktuální víc, než bychom si před pár lety možná mysleli. Prapodivné návraty části společnosti k takzvaným tradičním hodnotám ukazují, že lidé žijící „jinak“ to budou mít vždycky o moc těžší než ti, kteří plují s davem a lžou si do vlastní kapsy.
Dola de Jongová: Strážkyně domácího krbu, přeložila Magda de Bruin Hüblová, Pistorius & Olšanská, Praha 2018