Nějak postrádám zápal

Nedávno jste do sborníku Knihy a dějiny napsal dost plamennou výzvu obracející se k vlastní oborové obci, kde jste se zásadním způsobem dotkl stavu své disciplíny — knižní kultury. Co jednoho vede k tomu, že sedne k počítači a napíše apel? Vysvětlení je v tom, že já nejsem kabinetní vědec, který by měl nárok — i když by to tak v praxi být nemělo — být odtržen od reality. Částí své existence přednáším na vysoké škole, částí jsem upoután ke knihovně Strahovského kláštera. A tento styl obou pólů, vědy i praxe, mě vede k tomu, že si i věci oboru beru jako své vlastní. Nejsem ten typ, který by o tom chtěl jen kavárensky žvanit. A ještě v pražské kavárně, abychom byli aktuální. Mě o tom nebaví mluvit jen s kolegy při pivu či při kávě. Za desetiletí práce s historickými fondy jsem dospěl k závěru, že osobní zainteresovanost čím dál víc klesá. Zkuste to, prosím, nějak specifikovat. Rád bych všemi dostupnými prostředky docílil toho, že bude odborné veřejnosti, a to nejenom té okolo knih, jasné, jaký je rozdíl mezi knihovědou a knižní kulturou. Ten rozdíl je totiž dnes už cítit hmatatelně, a to nejenom pod tlakem dlouhodobého bádání v zahraničí, ale via facti vlastně i u nás. Klasická knihověda, jak ji v Německu na začátku dvacátého století založil Haebler a u nás prosazoval třeba Tobolka, se víceméně bibliograficky starala o knihu jako o statický objekt. Nově konstituovaný obor knižní kultury zkoumá tyto objekty ale navíc ještě z hlediska vývoje společenských a individuálních mentalit a sociálních aspektů — čili vedle textů nemůžeme stranou ponechat především čtenáře a čtenářskou obec, její konstituování, postupnou diferenciaci a potřeby. To je první věc. A když si vyjasníme tuto otázku, pak si zákonitě musíme říct, co s knižní kulturou bude, jak se bude vyvíjet a jak ji budeme realizovat. A už jsme u spousty dalších problémů. Abych neunavoval, vzpomenu jen to hlavní: jakou koncepci si obor knižní kultury stanoví a zda si uvědomí nový požadavek na komplexnost a hlavně na interdisciplinaritu. Už jste někdy viděl stavět dům od střechy? Asi ne. Bez dobrých základů to nejde. Ve vědě to ale možné bohužel je — téměř veškerý potenciál našich literárních historiků se v posledních dvaceti letech vrhl na kdysi upozaďované studium baroka, přičemž fundament naší kultury (totiž renesance, reformace a humanismus) zůstává od dob marxistů bez revize. A to už vůbec nevzpomínám takové ty okřídlené fráze, že chybějí finance a lidi. To je všude. Mluvím o tom, co dokážeme svými silami stávajícími.

Petr Voit, foto: Michael Wögerbauer

V té své výzvě píšete, že se vrší další a další fakta, ale to, co chybí, je ohled na archeologii knižní kultury. Upřímně řečeno: pořád nevím, co by ta archeologie měla být. To já jen takto metonymicky označuju nový nástroj v bádání o knižní kultuře. My si stejně jako naši předchůdci všímáme jednotlivých prvků knižní struktury, ale navíc se ptáme po jejich funkcích. Asi bychom to měli pro lepší pochopení rozdělit do několika dílčích kapitol: třeba ve čtenářském procesu je to otázka výstavby textu s ohledem na všechny texty doprovodné, tedy úvodní dedikace nebo předmluvy a závěrečné rejstříky. To jsou všechno nápovědi pro čtenáře, které mu usnadňují recepci, ale jimž se pozornost v minulosti nevěnovala. A řemeslo na to muselo nějakým způsobem reagovat. A mohlo to být i tak, že to mohli vybuzovat sami řemeslníci. Když si vezmeme historiky minulých generací, tak ti po této výkladové linii nešli. Končili u statického popisu vazby, papíru, pergamenu, kreseb a tak dále. Ta archeologie znamená, že jakoby kopete od hlavního textu, což je terén, který je vidět, k dalším vrstvám, ponořujete se pod drny a nánosy… A dostanete se až k různým druhům tiskového písma, glosám, vysvětlivkám. Zde vidíme, co všechno vydavatel musel zvýraznit či vysvětlovat, takže můžeme usuzovat na to, kdo bylo jeho čtenářstvo… a jaké bylo. A přitom sledujete týž text v Německu a ve Francii, kde vidíte, že tam třeba nebylo vůbec nutno nic vysvětlovat. Právě v tomto, abych se vrátil k vaší otázce, vidím obrovskou sílu knižní kultury. Konkrétně že by mohla s partnerskými obory hodně udělat pro poznání mentalit. A v čem se podle vás změní obraz české literatury od toho, jak ho už známe a máme ho zafixován v našich historických syntézách? Texty přestanou plavat ve vzduchu. My máme texty badatelsky vědomě ponížené či povýšené, jak se komu líbí, do výzkumných jednotek. Záleží na metodě či erudici badatele, ale pořád je to něco, co pluje a nevšímá si ani determinant vzniku, nebo dobře, toho ještě trochu ano, ale rozhodně ne determinant recepce, tedy ohlasu a funkce v daném časoprostoru. Abych uvedl aspoň krátký příklad — dřívější literární vědě bylo zcela lhostejné, zda šlo o texty šířené rukopisně čili povětšinou soukromě, anebo o texty zveřejňované knihtiskem neboli masově. Oběma reprodukčním cestám byl přiznáván stejný společenský dopad. Ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. I ty sebeprogresivnější myšlenky, pokud nebyly transferovány knihtiskem do nejnižších či nejvzdálenějších sfér společnosti, zůstaly bez ohlasu a zaležely. Ale aby mi bylo správně rozuměno: mluvím takto polemicky pouze o bádání ve starší české literatuře. A řekl bych, že pro poznání dobové mentality a společnosti je sociologický zřetel písemnictví ještě důležitější než třeba u Nerudy nebo dalších moderních autorů. Střih… a jsme opět v současnosti, ba zcela aktuální. Jaká kniha vás v poslední době zaujala, ať už jakákoli a ať už z jakéhokoli ohledu? Protože se neustále skepticky podezřívám z nedostatečnosti svého bádání, pořád dokola čtu Vzdálené ohlasy od Eduarda Petrů. Ta volba je asi dána tím, že to byl můj vysokoškolský učitel, k němuž pociťuju nejen respekt, ale také nějakou emocionální nadhodnotu. A jak ho opakovaně čtu, čím dál víc tuším, že naše chápání staršího literárního vývoje se skutečně vznáší ve vzduchoprázdnu. A tak to potrvá ještě dlouho, kdy si ten literární vývoj budeme pořád redukovat jen na autory a jejich texty, zatímco bychom měli uvažovat taky o knihách a jejich čtenářích. Takže si to vlastně čtete polemicko-nesouhlasně. Taková malá čtenářská otcovražda. Ale něco, co vám naopak udělalo radost, nebylo by? Bylo by — před spaním na odreagování čítávám po odstavcích Raymonda Chandlera. Tam je taky dost vražd, ale normálních.   Redakčně kráceno. Celý rozhovor vyjde v Hostu 03.

---

Petr Voit (nar. 1956) je knihovědec, literární historik, editor a vysokoškolský učitel. Studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, v současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a ve Strahovské knihovně (v rámci Strahovského kláštera). Je autorem několika knih z období do konce osmnáctého století. Napsal monumentální Encyklopedii knihy (2006).