Největší smysl má aktivita zdola

Básnířka Irena Šťastná bude dnes hostem Měsíce autorského čtení v Ostravě.

Co budete dnes číst? Hodlám číst texty, které jsou z rukopisu Sen o třetí plíci. Z oddílu „Sedimenty“ jsou to rozsáhlejší textové tvary, pár podobného typu jich je i v mé poslední knize Žvýkání jader. Několik dalších básní je z téhož rukopisu, ale z oddílu „Rituální vraždy“. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Ráda bývám i v pozici posluchače. Autorská čtení vnímám jako četbu textu s autorským bonusem. Je to jen s tím drobným rizikem, že ne vždy jde o přidanou hodnotu, a čtete-li si pak tentýž text o samotě, mnohdy z něj už autorský projev neseškrábnete, což v případě slabého autorského projevu poškodí samozřejmě i text. U prozaiků preferuji civilní autorské projevy Radky Denemarkové, Olgy Tokarczukové či Jiřího Hájíčka, autor sám by neměl zaclánět v příběhu, který naživo prezentuje, zde nestojím o exaltovanost. U básníků naopak potřebuji šťavnatější autorský projev, který přirozeně doplní strukturu samotného textu. Musí to ve vás zanechat řádný otisk, dostatečný vnitřní otřes, takovou malinkou dávku dynamitu do posluchačovy krve – to nacházím třeba u Jakuba Řeháka, Kamila Boušky, Radka Fridricha. Jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Chceme po textech, aby do nás pronikaly rychleji, oháníme se argumentem časových úspor. Vyvíjíme na ně až takový tlak, že jsme ochotni upustit od vizuálního vjemu a spokojit se s nahrávkou. Ale proč ne? Sama jsem při natírání radiátorů zvolila audioknihu Pražská zima, jde o vzpomínky Madeleine Albrightové na události z let 1937–1948. A protože nátěr bylo zapotřebí po zaschnutí opakovat, audioknihu jsem si vyposlechla hned dvakrát a dodnes mám některé pasáže pevně vryty, přestože emoce z poslechu je ve srovnání s tichým čtením odlišná. Pokud bych vřadila tuto papírovou knihu do řady beletrie, jež čeká na čtení u mé postele, došlo by na ni tak za pět let. Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Pracuji mimo jiné pro Sociologický ústav AV ČR jako tazatel a dělám průzkumy s nejrůznějšími lidmi ve svém okolí. Má zkušenost je taková, že starší generace mají v důsledku doby, v níž žily před rokem 1989, pořád vtisknuto, že nemají možnost mnoho změnit, a proto se o to ani nepokoušejí, jsou věrni stereotypu „vždy nespokojeného a brblajícího Čecha“. Generace mladší, tj. do třiceti let, jsou i adekvátně věku natolik free, že lokální obtisk je ještě nezajímá, těkají, hledají a okoušejí odevšad, což je přirozené a žádoucí. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Na společnost kolem sebe nahlížím jak sama, tak zároveň průzorem vrstevníků, lidí ve věku mezi 30. až 40. rokem, s nimiž mám nejvíce kvalitních vztahů. Pohybuji se mezi takovými, kteří pochopili, že nepohnou-li se sami, nepohne se nic kolem samo od sebe. Dospěli k různorodé aktivitě v lokálním měřítku, neboť jsou přesvědčení, že právě to má největší smysl i potenciál. Když to shrnu, tak objem dobrovolnických aktivit, který je tlakem zespodu, bují v současnosti na maximum. Je to aktivita malých místních spolků, iniciativ, neziskovek, lidí srocujících se kolem nejrůznějších tematických věcí, které kultivují veřejný prostor. V pozadí je ochota přispět vlastní zkušeností, rozvinout, posunout, zacílit, dotáhnout a to je radost sledovat. A ještě lépe, být toho součástí. Vidím zde masivní objem energie i snahu „angažovat se“, přestože ten termín ještě zdaleka není bezpříznakový. Máme vlastní zkušenost s kontextem před rokem 1989, vidíme, kam spěje ten současný, a chápeme, že můžeme vlastní silou mnohé změnit. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Mé první setkání se španělskou literaturou mám vryto dodnes. V prostoru školní třídy gymnázia jsme si jako studenti sami odehráli veršovanou tříaktovou divadelní hru Ovčí pramen – Fuenteovejuna, jejímž autorem je Lope de Vega, španělský dramatik. Není lepší učební metody než si vzpouru ve španělské vesnici patnáctého století odzkoušet na vlastní kůži. Ze současných autorů má mé sympatie Lucia Etxebarría, souzním s tím, jak svou tvorbou nahlodává šablonky prorostlé tamější společností. Širší povědomí o nynější španělské literatuře však, přiznávám, nemám. I z toho důvodu jsem ráda, že MAČ mi letos může pomoci s orientací v neznámém terénu.