Russellová debutovala sbírkou povídek St. Lucy’s Home for Girls Raised by Wolves (2006), kterou je třeba zmínit, neboť obsahuje povídku „Ava Wrestles the Alligator“ (Ava zápasí s aligátorem), kterou autorka rozvedla do rozsáhleji komponovaného románu Swamplandie.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Ava, která s rodiči a dvěma sourozenci vyrůstá na Floridě v poměrně netypickém prostředí bažin, kde rodina provozuje zábavní krokodýlí park, jehož vrcholnou atrakcí je matčin skok do bazénu plného krokodýlů. Když matka zemře na rakovinu, rodina se rozklíží a rychle začne upadat i rodinný podnik, zvlášť když pak na pevnině vyroste nový zábavní park Svět temnoty, který už názvem odkazuje k dantovskému peklu. Literárních odkazů a šifer je v románu více, nejvýraznější z nich představuje jako na podnose servírovaná cesta Avy do záhrobí na loďce, kterou pádluje tajemná postava Ptačího muže.

swamplandie

Příběh je takovou sbírkou bizarností, která přitom má své kouzlo — už jen samotná zábava s krokodýly je děsivá i směšná zároveň; ostatně konkurenční zábavní park jí v roztodivnosti směle konkuruje hlavní atrakcí Jazyk Leviatana. Když si přičteme sestru Osceolu, introvertku se sklonem ke spiritismu, která se zamiluje do ducha a odjede s ním ve vraku starého říčního bagru na druhý břeh bažiny, aby se tam za něj provdala, máme před sebou příslib mírně řečeno neobvyklého příběhu. Co obdivuji na Karen Russellové, je téměř bezbřehá nespoutanost při vymýšlení přirovnání, jejich škála je ohromující — od poměrně lakonických („díra byla kulatá jako víko od kanálu“) přes velmi vtipné („žvýkal modrou žvýkačku s takovou vervou, jako by se snažil vyrobit elektřinu“), originální („auta se jako líné krvinky pohybovala nahoru po dálnici“) až po nepředstavitelné („jeho oči byly živé, ale vypadaly jako prázdná animace krbového ohně“) či osobité až příliš („Kiwi cítil uklízečovu nenávist, jak k němu stoupá ze tmy jako teplo z výfuku“). Jazyk je přesně takový, jaký se dá čekat od románu, který má představovat směsici stylů, ponejvíce magický realismus, tedy košatý, až opulentní, hravý, ale bez klišé. Díky němu autorka přitažlivě buduje svět bažiny, kterou postupně požírá plevelná tráva, zhmotňuje paprsky prostupující hustým listovím i tísnivou atmosféru nočních zvuků v mokřadech. Problém nastává, když bratr Kiwi odejde pracovat do Světa temnoty, aby finančně zachránil rodinný podnik, čímž se děj rozdvojuje. Městské prostředí, oproti temně pohádkovým bažinám protikladně (a velmi tradičně) pojaté jako nepřátelské, odcizené, chladné, postihuje autorka svým květnatým stylem rozporně, až nepatřičně.

I kdybychom pominuli nelogičnosti, které jdou na vrub především editorovi (Kde se ráno vzaly potraviny, když ještě večer předtím neměli co jíst? Proč Ptačí muž znásilní Avu až po dvou dnech plavby, když předtím s ní byl sám přes noc v domě?), těžko lze autorce odpustit závěr na hranici parodie, který si čtenář po tři sta padesáti stranách snad ani nezaslouží. Nepravděpodobné vyústění nemá nic společného s metaforickým pojetím; je to jen neumětelské završení příběhu.

Swamplandie je melancholický román o cestě za touhou, kterou hrdinové nedokážou naplnit, a přesto musí jít dál. I když se v nich občas probudí bojovník, přece skloní hlavu, navléknou uniformu a podvolí se, protože nemají jinou možnost. Okolní svět je přinutil odejít z bažin, je to vlastně vyhnání z ráje do cizího světa. Smutek ze ztráty dřívějšího, svobodnějšího života už v nich zůstane hluboko a zdá se, že i trvale, i když jej skryjí za masku lhostejnosti.


Karen Russellová: Swamplandie, přeložila Lýdie Kárníková, Dokořán, Praha 2014