Neviditelná republika

Je půl deváté večer.

Z hodin na zvonici kostela svatého Štěpána vylétá jako pár cínových holubů dvojí odbití zvonu.

Před více než hodinou uzavřel personál knihovnu veřejnosti a stáhl narůžovělé rolety, dřímající víčka oken. Za tichého doprovodu prodlévajících knih zůstáváme v celé budově jen my dva.

Knihovnice Maria sedí na témže místě jako při našem prvním setkání. Ve tváři se jí zračí soustředění, v očích neklid, svaly v obličeji jsou napjaté jako tětiva luku těsně před vypuštěním šípu. Ubíhá-li čas v závislosti na významu očekávaného, určitě v knihovně setrvává přesčas kvůli něčemu velmi důležitému, neboť pozoruji, že se jí minuty neskutečně vlečou, jako by vteřiny měly nohy z olova.

Já postávám u balkonu obráceného do ulice a jsem o poznání klidnější. Občas poodhrnu záclonku a podívám se, jak probíhá ptačí slet na hřebeni střechy sousedního domu. Z penzionu jsem dnes vyrazil kvůli pracovním povinnostem, šel jsem do redakce Deníku, nikoli na návštěvu, takže když na mě zavolala z okna, procitl jsem stejně jako Adam v ráji a uvědomil si, že mám na sobě oblečení, které vypadá, jako když ho právě vytáhl z batohu nějaký cestovatel: zmačkané džíny, prochozené podrážky a kostkovanou košili s vytahanou kapsičkou, obtěžkanou hrstí propisek, z nichž zdaleka ne všechny píšou, a notýskem v kroužkové vazbě se spoustou prchavých poznámek. Mám za to, že mezi vyplašenými ptáky a mnou spatřuje jistou podobnost. Zešikma dopadající světlo, které kamenným fasádám ve čtvrti dodávalo melancholický nádech, se po odbití zvonu vytrácí a smrtelně raněný podvečer se za zvrásněným horizontem pohoří Enclar kácí k zemi.

Tady v horách mizí podvečery bez rozloučení, takříkajíc po francouzsku, vybavuji si nahlas úsloví, které jsem slýchával už jako malý.

Maria se vynořuje ze svých myšlenek a odpovídá mi, že tohle rčení je dost absurdní, protože když se Francouzi loučí, třikrát čtyřikrát se políbí a ještě si navzájem nekonečně dlouho přejí hodně štěstí, jako by se pokaždé chystali na dalekou cestu. Dávná, tajemná cesta, zatím nevím nic bližšího, jen že kvůli jedné takové vysedáváme v knihovně, zatímco venku turisté, jimž knihy a kultura nic neříkají, čtvrť houfně opouštějí a ženou se k výlohám na třídě Panny Marie Meritxellské, než jim obchody na nejoblíbenější andorrské ulici zavřou.

Národní knihovna sídlí v samém srdci starobylé čtvrti Andorry la Velly, v přízemí a dvou podlažích někdejšího domu rodiny Bauróových, stojícího přímo v místě, kde Údolní ulice ústí na náměstíčko tak malé, že se na něj pomalu nevejde ani kamenné sousoší lidí tančících contrapàs, z jehož nitra potichounku vyvěrá pramínek vody. Náměstíčko svatého Štěpána, ano, přesně takto označuje místo cedule na rohu domu.

Připadá mi, že to velkolepé dílo sem nezapadá, protože ve čtvrti plné křivolakých uliček a drobných domků je prostor velmi omezený a další věci pojme jen za cenu ještě většího pocitu stísněnosti. Horské obce nejsou na zasazování idealizujících projevů stavěné a přítomnost soch jim svědčí snad ještě méně než záplava turistů a moderních automobilů.

Na pravé straně náměstí se v přízemí domu U Molinesů nachází prodejna obuvi s výlohou plnou sněhulí a trekových bot, v jejímž rohu dožívá tak jako zapomenuté haraburdí na půdě vybledlý a zaprášený pár legendárních pohorek xiruques. Naproti, v domě U Armengolů, je krámek s potravinami. Každé odpoledne okolo půl páté před něj prodavač oděný do bílého pláště vynáší několik beden broskví, lilků, paprik a svazky sušených chilli papriček; okolo zeleniny a ovoce se ochomýtá s noblesou a obřadností, obezřetně jako umělec rozvěšující svá zátiší na zeď galerie. Doleva se rozbíhá ulička vedoucí k domu U Calonesů, nejstaršímu a nejslavnějšímu hostinci v Andoře a dost možná i v celých Pyrenejích. V ulici svažující se ke kostelu svatého Štěpána se protilehlé balkony domů přibližují čím dál víc k sobě, až se ztloustlé stonky muškátů proplétají jako převislá křoviska nad zavlažovací stružkou.

O své muškátové teorii jsem ti ještě nevyprávěl? ptám se Marii, abych zjistil, zdali dokážu odvést její pozornost a vykouzlit jí ve tváři jiný výraz.

Ve snaze ošálit čas už nesedí nečinně na židli, ale přerovnává staré tisky vázané v lesklé, voňavé kůži, takže mě sice poslouchá, ale nevěnuje mi jediný pohled. Ruce jí zlehýnka poletují a po okrajích regálů, které sahají až ke stropu, opisují velké kruhy. Vypadají jako bílí motýli přelétávající z jedné koruny spícího květu na druhou.

Muškáty, nečekám na její odpověď, jsou velmi inteligentní rostliny, které se tempu současného života přizpůsobily díky závratné, překvapivé evoluci: změnily životní cyklus a nyní mají listy pořád zelené a květy jim neopadají, po celý rok jsou jako mumifikované. Zkrátka a dobře, aby přežily, dokázaly se připodobnit svým umělohmotným kolegyním. I když se na ně podíváš pozorným okem profesionálního zahradníka, existuje jen jeden způsob, jak rozeznat pravé od napodobenin.

Jaký? projeví knihovnice konečně zájem.

Když jimi za letních večerů zuřivě lomcuje déšť z bouřek, z přírodních muškátů dopadají na žulové dláždění ulice červené perličky: jsou to slzy stesku po neodvratně ztracené vůni.

Napětí v Mariině tváři ochabuje. Směje se a na tvářích se jí přitom dělají dva malé, roztomilé dolíčky.

Chtěl bych, aby ten úsměv prošel stejnou proměnou jako muškáty v ulicích a nikdy nepovadl. Ale po pár vteřinách je ta tam.

Dlouhá doba čekání mi utekla v mžiku, jako by byla utkána z hedvábných minut. Plynutí času je totiž vždy subjektivní a odvíjí se především od toho, co si člověk přeje.

Na oplátku za zajímavost o muškátech a jako poděkování, že jí dělám společnost, mi vše vysvětluje. V domě U Bauróových zůstala proto, že očekává fax, od něhož si slibuje, že ji přivede na stopu knihy vyprávějící o cestě do Pyrenejí, kterou roku 1868 podnikla záhadná, samotářská Angličanka. Pokud se neobjeví dokument svědčící o opaku, jednalo se o první cizinku, která zavítala do Andorrských údolí a přitom neměla v úmyslu provdat se za někoho z místních, neboť to byl v dobách dávno minulých jediný důvod, aby se žena vydala do tak odlehlé, zbědované země.

Svědectví o jejím neobyčejném dobrodružství se dochovalo pouze v jedné knize, která tak nabyla trvalé hodnoty archeologického důkazu. Jde o velmi obtížně dohledatelnou knihu, mezi bibliofily a antikváři patří k nejžádanějším titulům pojednávajícím o romantických cestovatelích a jejich výpravách do Pyrenejí. Najít ji, svěřuje mi Maria, je nadlidský úkol, dokonce i pro sběratele cestopisů, což jsou odhodlaní a zkušení lidé, kteří se ve spleti vybraných mezinárodních bibliofilských kruhů dokážou pohybovat nenápadně a mazaně jako liška.

Na její přání jsme ve druhém patře, domově nejpozoruhodnějších a nejvzácnějších tisků, kde má dočasně zřízenou čekárnu, po níž ustaraně přechází sem a tam, jako by čekala na nejnovější zprávy o právě probíhající operaci srdce někoho z rodiny. Fax na odkládacím stolku v malé ředitelské kanceláři se tváří nevrle, tiskne rty k sobě a jazyk od inkoustu ne a ne vypláznout.

Ještě nikdy jsme spolu nebyli tak dlouho potichu. Při předchozích setkáních, která se po našem seznámení na začátku léta, kdy jsem za ní přišel kvůli reportáži, opakovala stále častěji, Maria vždy hravě vyplňovala čas vyprávěním překvapivých, tajuplných příběhů vyčtených z knih v regálech. Kdežto dnes nevíme, co si počít s dotěrnou blízkostí, která vzniká, jakmile slova vyklidí prostor a zbydou jen myšlenky.

A city.

Občas se otáčím za neslyšnými zvuky revmatického dřeva stiženého stoletou vlhkostí sněhu a deště a využívám toho, abych si ji po očku prohlédl. Letmým, ale soustředěným pohledem, jakým námořníci hledají ženy, když se jejich loď přibližuje ke břehu. Pokud mě nachytá, dělám mrtvého brouka a uchyluji se zpět do bezpečí, k urbanistické inventarizaci historického jádra. Z okna se mi nabízí skromný výhled na vrcholky střech, na úzká údolí uliček a na mýtinu v podobě náměstíčka; avšak naprosto postačuje, aby dal volný průchod vzpomínkám.

Překlad Michal Brabec

Vychází v nakladatelství Paseka.