04/02/2021 | portrét | Zdeněk Staszek

Nevím, jestli je klábosení o poezii správná cesta, ale musíme to zkoušet

Básník Pavel Zajíc loni začal produkovat podcast Korektní poezie. „Tolerantní podcast českého básnického provozu“ se v prvních dílech zaměřil na diskuse nad konkrétními sbírkami, s přelomem roku pak přišlo několik bilančních epizod, pojmenovaných Výběr českých básní 2020. V ohlédnutí za poezií uplynulého roku se sešla spousta editorů a redaktorů tuzemské literární scény — jde tak bez nějakého velkého přehánění o jednu z nejpozoruhodnějších reflexí české básnické tvorby z poslední doby.

V neděli jsi v Korektní poezii zveřejnil poslední díl Výběru českých básní 2020. Nevybíral jsi sám, ale oslovil jsi spoustu literárních činovníků. Podle jakého klíče jsi přispěvatele oslovoval?

Chtěl jsem, aby byly zastoupeny různé generace a různé básnické preference těch, kteří se pohybují v české poezii. Tedy primárně editoři básnických sbírek, redaktoři časopisů, internetových portálů a samozřejmě i minulí editoři ročenky Nejlepší české básně. S e-mailovou databází hlavně recenzentů mi pomohla Olga Stehlíková, za což jí moc děkuji. Nakonec jsem oslovil celkem šedesát pět osobností, které podle mého názoru mají k tomuto tématu co říci. Zareagovala a svůj tip poslala více než polovina, což beru jako úspěch. Upřímně jsem nečekal, že by poměrně náročné zadání splnil takový počet „respondentů“. 

Výběr navazuje na zmíněný a loni ukončený projekt Nejlepších českých básní. Je to začátek nové ročenky?

Z ohlasů mám zatím velmi dobrý pocit, takže jsem připraven akci v podobném rozsahu opakovat. Ze začátku jsem si myslel, že by se dal výběr přetavit i do nějaké textové podoby. Po pár týdnech jsem ale zjistil, že pokud by to mělo být v nějaké ucházející kvalitě, za kterou bych si stál, tak bych asi potřeboval začít dříve a s větším entuziasmem. Doufám, že čas přinese odpověď na otázku, zda je pro takovýto typ publikací změna formátu z papíru na zvuk přínosná a zda k poezii přitáhne nové čtenáře a posluchače, kteří například nemohli v loňském roce ze známých důvodů bloudit po knihkupectvích. 

Pavel Zajíc, foto: Měsíc autorského čtení

Jako někdejší pomocná síla NČB jsem sháněl sbírky, časopisy a vlastně všechno, na čem se dá zveřejnit verš. Pamatuju si, že to často nebylo jednoduché. Jak editoři, nakladatelé a básníci na projekt Výběru reagovali?

Jsem rád, že se mi potvrdilo, že nejsem sám, komu taková rešerše minulého roku chybí, proto byli vybírající vesměs velmi sdílní. Někteří sice jen podpořili myšlenku s tím, že nemají ambice minulý rok hodnotit, ale i toho si cením. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl, aby byli všichni vybraní autoři obeznámeni s tím, že jsou do takové akce vtaženi, musel jsem kromě editorů oslovit i autory, což ale ve výsledku také vyšlo bez větších problémů. Velkou výhodou bylo, že se v minulém roce téměř všichni bez ohledu na stáří naučili pracovat se zvukovými záznamy a přenosy, tudíž pro ně nahrát báseň nebylo nic složitého. Nechci básníky podceňovat, ale popravdě si nedokážu představit, zda by takovýto projekt byl například ještě před rokem realizovatelný. Dobře se osvědčilo také to, že jsem nikoho nelimitoval deadliny, takže příspěvky přicházely postupně a mohl jsem si vše rozložit do období svátků a ledna. Tradiční problém s již tak volnými termíny a komunikací měli především pražští editoři, ale to není nic, na co bychom v Brně nebyli zvyklí.

Zpět k básním. Jaký tedy měla česká poezie rok?

Když jsem během roku pro podcast dělal takové přehledy, co kde vyšlo, respektive co je v distribuci, tak jsem si potvrdil, že vydávání tištěných sbírek je u nás stále poměrně masivním nakladatelským koníčkem. Perou se ve mně pocity, zda je opravdu nutné vše tisknout na papír a zda by pro některé autory nebyla jiná forma publikace vhodnější. Často mi totiž připadá, že dnem vydání práce na sbírce pro nakladatele i autora končí, což je v informačním balastu dnešní doby velká škoda. Chápu, že ne každému vnucovací guerilla voní, ale v roce, kdy jsou autorská čtení passé, je potřebné se za svou vydanou sbírku postavit a o to její místo mezi čtenáři trochu zabojovat alespoň na sítích. Obecně mě ale minulý rok donutil k zamyšlení spíše nad principem dostupnosti „nové“ poezie a zda by nebylo na čase přemýšlet o konceptu, který by poezii vymanil ze standardních distribučních kanálů, které literatura obecně používá. Tedy že existují dva až tři velcí distributoři, kteří si z (často) dotovaných titulů ukrojí v průměru přes 50 % jejich prodejní ceny. Líbila by se mi představa jakéhosi veřejného spolku nakladatelů, který by byl spolufinancován z grantů a který by zajišťoval přímou distribuci našeho okrajového žánru do knihkupectví, ale i do škol a knihoven.

Jinak se omlouvám, že jsem zklamal zájemce o bilance, ale na kritické zhodnocení celkové produkce se asi necítím. Mohu konstatovat, že ve výběrech se nejčastěji objevovaly básně Martina Stöhra, Pavla Novotného a Pavla Rajchmana. Tyto tři vcelku rozdílné poetiky by myslím mohly být historicky dobrým zhodnocením tendencí, které se minulý rok v české poezii objevily.

Mám pocit, že papír nedominuje jen poezii samotné, ale i diskusím o ní. Vnáší do její reflexe něco nového rozhlasová forma podcastu?

Přiznám se, že jsem „papírovým diskusím“ nikdy příliš nefandil, zajímavým zjevením pro mě byla snad jen rubrika Učitel skromnosti ve Tvaru. Nejvíce mě vždy bavilo diskutovat (kecat) o poezii po čteních v hospodách, kde se také ve finále nejčastěji dozvíte, z jakého důvodu vás ta či ona poetika nebaví. Při diskusi o poezii by se podle mě měl často dostavovat onen vachkovský „vnitřní smích“, který musí narušovat nabubřelost, která autory při psaní mnohdy postihuje. Je mým přáním, aby podcastová forma Korektní poezie postihla právě onu bezprostřední reakci při diskusi o literatuře. Vyladěný kritický článek je samozřejmě pro tvorbu literárního kánonu stěžejní, ale ten diskusní balast kolem něj může být, myslím, pro tvůrce také přínosný. Baví mě, když zaznívají třeba i jen koncepty soudů, které mohou být často slepými uličkami interpretace. Protože nejsou ony právě tím, co nás na diskusi o literatuře fascinuje?

Rok 2020 byl vůbec ve znamení českého literárního podcastu — zmiňme třeba Do slov nebo V chapadlech murmuru, o pandemických vysíláních nemluvě. V čem je to pro literaturu zajímavý prostor?

Asi neřeknu nic objevného, ale distribuční cesty, které podcasty nabízejí, jsou podle mě prozatím dobrým způsobem, jak literaturu dostat k novým čtenářům a posluchačům. Když trochu odbočím, tak si z nějakého zvláštního důvodu pořád myslím, že komplikovanost, kterou s sebou poezie nese, nám pomůže naučit se pohlížet na svět a společnost v různých kontextech. Odnaučit se slepě hájit jedno družstvo a neustále své názory a soudy podrobovat zkouškám a kritice je asi to, co moje idealistické já považuje za její největší přidanou hodnotu. 

Ale abych se pokusil odpovědět, tak tyto pořady jsou podle mě přirozenou součástí letité snahy dostat poezii a literaturu trochu více do zájmu širšího publika. Nevím sice, jestli je právě klábosení o ní tou správnou cestou, ale musíme zkoušet různé možnosti.