03/02/2015 | recenze |

Nevinně o Berlíně

Každé město žije dvěma životy. V tom prvním je naším domovem, otiskem v nás, nesmazatelnou stopou či automatismem, na který jsme si v našem každodenním brázdění ulic uvykli. V tom druhém je reliktem minulosti, místem ukrytých významů, které při správném nasvícení odkrývají stereotypy našeho vnímání. Takto polarizován je čtenáři představen Berlín v podání slovinského básníka a spisovatele Aleše Štegera, jenž se po jedenácti letech zásluhou brněnských Větrných mlýnů znovu připomíná českému čtenáři.

Šteger patří ke generaci mladších autorů, kteří s úspěchem začali publikovat krátce po rozpadu Jugoslávie, což s sebou nepřineslo jen novou generační výpověď, ale i zvýšený zájem zahraničí. Českému čtenáři se tak autor představil poměrné záhy v antologii mladé slovinské poezie Místo v prostoru (Host, 1998), na kterou v novém tisíciletí navázal výbor poezie Protuberance a románový cestopis Někdy je leden uprostřed léta (obě knihy vydaly Větrné mlýny, 2004). Vzhledem k tomu, že autorovo jméno u nás výrazněji nerezonuje, je nový titul mírným překvapením, s přihlédnutím ke kvalitě a povaze textu ale překvapením vítaným.

steger

Berlín, který v originále vyšel v roce 2007, je souborem jednatřiceti krátkých próz, lyrizovaných fragmentů, doplněných fotografiemi, které vznikly na základě autorova ročního pobytu v této středoevropské metropoli. Jaroslav Rudiš jej v anotaci nazývá poetickou mozaikou, osobně se mi, i přes vědomí určité vágnosti, jeví přiléhavějším označení básnický místopis, které reflektuje obě dominanty, jimiž je text nesen: prostorové zasazení do ulic či blízkého okolí Berlína a barvitý básnický jazyk, který je metaforicky hutný, zároveň však neztrácí epickou nit a drží si distanc od zatemňujícího abstrahování.

Vypravěč prochází současným Berlínem, vnímá pnutí mezi kvasem moderního evropského města a skrytým traumatem minulosti, kterou na první pohled zpřítomňují jen pozůstatky speerovské architektury. Červené pásky staveniště jsou protikladem k tradičním bleším trhům, kde „krabice na cukr z padesátých let, staré stolní lampičky […] a zarezlý lis na citrusy jsou malé mašinky k nastartování snění, klíče, které odemykají zapomenuté“. Vypravěč si udržuje komentátorský nadhled, minulost nahlíží optikou malých příběhů, vyslechnutých vzpomínek, přitom se ale vyhýbá plytkému moralismu.

Berlín je četnými aluzemi funkčně ukotven do německé kultury. Na některých je text přímo vystavěn (Tacitovo dílo o Germánech či odkazy na život a dílo Waltera Benjamina), jiné jsou jen přátelským mrknutím na čtenáře (populární pohádková postava Petra Schlemihla). Propojením s poetikou Štegerových předcházejících knih jsou pak pobytem v cizím městě iniciované úvahy o domově a odcizení, které otevírají esejistickou rovinu díla. Berlín je magickou knihou. Všednost se zde povyšuje do fantaskna. Tak Eliáš ve svém ohnivém voze brázdí nebe nad Berlínem a Diana v podobě srny hlídá městský park. Některé z kapitol pak svým artistním jazykem ozvláštňujícím šeď skutečnosti připomenou Drohobyč ze Skořicových krámů Bruna Schulze.

Z napsaného je zřejmé, že Berlín je dílem, které nebude lámat žebříčky prodejnosti. Jedná se o text specifický, omamný ve své obraznosti, čtenářsky však nevděčný. Štegerova síla tkví v tom, jak originálně a podmanivě dokáže vykreslit všední obrazy, pokud ale čtenář nahlédne za ně, bohatší myšlenkové jádro než pár úvah o domově, případně pár intertextuálních odkazů jej nečeká. Ten, kdo by hledal beletristického průvodce Berlínem, text pointovaný a kompozičně propracovaný, pravděpodobně bude zklamán, naopak nadšen by měl být čtenář hledající text jazykově vybroušený, čtený pro samou potěchu z imaginace. Štegerův hold jednomu městu každopádně působí jako příjemné osvěžení v době, kdy jsou stále otevírány vyčichlé debaty o žánrové stereotypnosti či angažovanosti umění.


Aleš Šteger: Berlín, přeložil Petr Mainuš, Větrné mlýny, Brno 2014