Nezapomínejme, lidé jsou z prachu

V kinech teď běží Blade Runner 2049, pokračování adaptace možná nejslavnějšího románu Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách?. Vřazuje se tak do spousty dickovských adaptací a inspirací. Čím je pro dnešní popkulturu dílo Philipa K. Dicka tak zajímavé? Nejedná se jen o popkulturu: vedle divadelních, rozhlasových, televizních a filmových adaptací Dickových děl, které by dnes z hlavy spočítal málokdo, vyšlo od Dickovy smrti několik jeho životopisů, stovky popularizačních i odborných článků o jeho díle, byla mu věnována řada seriózních monografií a jeho vybraná korespondence je k dispozici v šesti nádherně vyvedených svazcích. Trochu paradoxní je, že i dnes filmoví autoři sahají nejraději k raným Dickovým textům z 50. a 60. let, takže příběhy filmů jako Minority Report s Tomem Cruisem (2002), Výplata s Benem Affleckem (2003) či Správci osudu s Mattem Damonem a Emily Bluntovou (2011) jsou ve skutečnosti více než půl století staré, což u vědecko-fantastické literatury může být nesmírně dlouhá doba. Autory z Dickovy generace, jako byli Isaac Asimov nebo Robert A. Heinlein, dnes většinou čteme podobným způsobem jako klasiky literárního kánonu: jsme si vědomi jejich kvalit a významu pro vývoj žánru, ale uvědomujeme si časovou propast mezi jejich světem a naším. U Dicka však máme i s odstupem mnoha desítek let pocit, že čteme navýsost současné dílo. Čím jsou jeho texty současné? Jedním z klíčových prvků, které v tomto ohledu činí Dicka výjimečným, může být jeho celoživotní pátrání po hranici lidskosti a po poznání, co je skutečné a co nikoliv. Jeho díla si kladou otázky, které jsou pro náš postmoderní svět možná ještě relevantnější, než byly za Dickova života. Literární kritika někdy Dicka označuje za Franze Kafku 2. poloviny 20. století. Dalším faktorem, proč Dickovo dílo jako by nestárlo, je skutečnost, že jeho fiktivní světy jsou v podstatě jen velmi letmo načrtnutými kulisami, do nichž je uvržen hrdina, který v pravém slova smyslu hrdinou není. Je to obyčejný člověk, bez zvláštních schopností nebo postavení, který nechce hamletovsky napravit svět kolem sebe, ale snaží se v něm prostě jen přežít. Jeho dilemata nejsou nijak časově ani místně ukotvena a mnohdy se nápadně podobají našim. V tu chvíli už je jedno, jestli se pohybujeme v Americe 60. let, na marsovské kolonii v blízké budoucnosti nebo na Zemi po jaderném holocaustu. Řada Dickových děl jsou v zásadě mainstreamové příběhy o lidech a situacích, které můžeme znát nebo ve kterých snadno poznáme sami sebe. Možná to je tím, že prvotní Dickovou literární motivací bylo stát se spisovatelem hlavního proudu. Jak se přihodilo, že se proslavil hlavně jako autor sci-fi? Dick odmalička četl jak komiksy a pulpové časopisy, tak klasiky (v pozdějším věku miloval zejména německé osvícenství a romantismus a sám se z jedné čtvrtiny považoval za Němce, přestože jím ve skutečnosti nebyl). Své první povídky na počátku 50. let rozesílal do sci-fi i „mainstreamových“ časopisů. Vrrgové, první povídka, kterou se Dickovi podařilo prodat (napsána 1951, vyšla 1953), rozhodně není typickým vědecko-fantastickým příběhem a můžeme ji pokládat za sice nápaditou, avšak v mnoha směrech konvenční literární hříčku. Nicméně byly to právě sci-fi časopisy a specializovaná sci-fi nakladatelství, které o Dickovu tvorbu na počátku 50. let minulého století projevily zájem a na nichž se stal Dick existenčně závislým. Dick se nejspíš domníval, že jeho dráha sci-fi spisovatele bude jen odrazovým můstkem ke „skutečné“ literatuře a slávě. Jeho literární texty se však od počátku setkávaly s univerzálním nepochopením a odmítnutím. Možná za to mohl právě ponurý tón a záliba v extrémech, které Dickova mainstreamová díla s jeho vědecko-fantastickými texty sdílela. Jeho první realistický román, Gather Yourselves Together (1951), se odehrává v Číně roku 1949 (tedy jen dva roky před napsáním knihy), kdy Američané v očekávání komunistického převratu evakuují své firmy. Dickův literární román z poloviny 50. let Mary and the Giant se zase dotýkal tehdy kontroverzních témat, jako jsou mezirasové či mezigenerační milostné vztahy (titulní hrdinka Mary Anne má v jednu chvíli černošského milence, později naváže intimní poměr s mužem, který by mohl být jejím otcem). Rukopis tehdy odmítlo 25 mainstreamových nakladatelství a vyšel až v roce 1994, tedy dvanáct let po Dickově smrti. Hlavním hrdinou ztraceného románu Pilgrim on the Hill (asi 1956) je muž, který v důsledku války trpí psychotickými stavy a v domnění, že zabil svou manželku, utíká z domova. Redaktor jednoho nakladatelství se v 50. letech o Dickově literárních textech vyjádřil v tom smyslu, že se tak moc snaží analyzovat prázdnotu všeho a všech, až se samy stávají prázdnými. Publikoval vůbec nějaký „mainstreamový“ text? Jediný Dickův literární román, který vyšel ještě za jeho života, je Král úletů z roku 1959. Jedná se o jedno z nejmrazivějších a zároveň nejvtipnějších Dickových děl, které je založené na autorově vlastním životě s jeho třetí manželkou Anne. Ta byla údajně po jeho přečtení zděšená. V nákladu 500 kusů vyšel v roce 1975 v nakladatelství Dickova přítele, novináře a pozdějšího správce jeho literární pozůstalosti Paula Williamse. Svého času byl text odmítnut mimo jiné kvůli tomu, že neobsahuje sex. Pro Dickovu mainstreamovou tvorbu je možná příznačné, že v roce 1992 se román dočkal znamenitého filmového zpracování od režiséra Jérôme Boivina, které zná málokdo i v jeho domovské Francii a dnes je v podstatě nedostupné.

Philip K. Dick, foto: BBC

S Dickem se víc než s kýmkoliv jiným spojuje adjektivum „temný“. V čem ta temnota spočívá? Souvisí to právě s už zmíněnými otázkami lidství a reality, která lidi obklopuje. Toto byly hlavní Dickovy leitmotivy. Aby však mohl Dick tyto fenomény dostatečně prozkoumat, musel je nejdřív zpochybnit, negovat, rozebrat a následně znovu postavit. Jeho hrdinové se dostávají do extrémních situací, často na samou hranici šílenství, aby nakonec zjistili, že šílení nejsou oni, ale vesmír, který obývají. Těžko říct, co z toho je horší. Nicméně ve svých dílech Dick úžasným a jedinečným způsobem mísí tuto pesimistickou, až depresivní notu s nezaměnitelnou ironií a humorem. Na kolik si vzpomeneme literárních postav, které se snaží pomoci svému příteli na pokraji psychického zhroucení tím, že mu sáhodlouze popisují charakteristiky tanku T-34, protože v životě přece neexistuje reálnější záchytný bod než pořádný sovětský tank z druhé světové války? V kolika románech chce zoufalá postava spáchat sebevraždu, aby omylem místo barbiturátů spolykala psychedelika a zjevilo se jí stvoření z prostoru mezi dimenzemi, které jí bude sto tisíc hodin předčítat její hříchy, vesměs spojené s masturbací? Typickou dickovskou temnotu prosvětluje typická dickovská naděje, v jejímž centru stojí člověk se všemi svými chybami a nedokonalostmi. Jedna z postav románu Tři stigmata Palmera Eldritche (1965) bravurně shrnuje zoufalství i útěchu, které nalezneme ve většině Dickových děl: Jako lidé jsme jen z prachu a nikdy bychom na to neměli zapomínat. Ale i přes tento neslibný počátek si vlastně nevedeme tak špatně a nakonec se s tou mizérií kolem sebe tak nějak popasujeme. Sám Dick se během studií filozofii nebo psychologii věnoval. Který myšlenkový směr nebo myslitel jej ovlivnil? Dick se zajímal o filozofii už od střední školy a během svého krátkého studia na Kalifornské univerzitě v Berkeley navštěvoval kurz věnovaný dějinám filozofie. Ačkoliv mezi ty, kdo na něj měli největší vliv, počítal Huma, Spinozu nebo Leibnize a měl dobré povědomí o Heideggerovi, v jeho textech nejčastěji narazíme na odkazy na antické filozofy, zejména předsokratovské a pozdější novoplatoniky. Souvisí to s tím, že velkým tématem těchto klasiků byla právě realita a její vnímání. Dick nepochyboval o tom, že mimo naši skutečnost existuje ještě metafyzický svět, ke kterému nemáme běžně přístup a který je dokonalejší než ten náš. Zároveň si často pohrával s myšlenkou, že svět, jak jej každý z nás vnímá (idios kosmos), se velmi odlišuje od sdílené, objektivní reality (koinos kosmos). Dickův zájem o starověkou filozofii se v 70. letech prolnul se zájmem o různé náboženské soustavy a směry, od židovství a židovského mysticismu přes gnosticismus a nejrůznější křesťanské hereze po buddhismus či hinduismus. Hojné odkazy na nejrůznější náboženské, filozofické a etické systémy nalezneme jak v Dickově pozdním díle, tak v jeho korespondenci z této doby a samozřejmě v jeho monumentálním deníku Exegesis, který jako celek vyšel až v roce 2011. Přestože se Dick během posledních let svého života pokoušel definovat nový nábožensko-filozofický systém, který by mu dal odpovědi na všechny jeho otázky, je nutné podotknout, že na rozdíl například od scientologického kultu L. Rona Hubbarda, dalšího amerického sci-fi autora a Dickova současníka, mělo Dickovo pátrání navýsost osobní charakter, byť mu zároveň posloužilo jako vděčný zdroj literární inspirace. Dick celý život zápasil s penězi. Projevilo se to nějak v jeho díle? Dick opravdu pocházel z chudých poměrů, narodil se v roce 1928 uprostřed světové krize, jeho otec záhy opustil rodinu a matka byla ráda, že má zaměstnání. Značnou část života musel Dick žít skromně. Na druhou stranu však sám sebe rád litoval, či se to alespoň tak z některého jeho psaní jeví. Chtěl, aby jeho čtenáři věděli, že během svého druhého manželství jedl koňské maso určené pro psy (přestože v té době nebyl zdaleka jediný), a chtěl, aby ho jeho příznivci zpětně politovali. Řada jeho děl je průměrné až podprůměrné kvality, protože zkrátka potřeboval prodat povídku nebo román, aby uživil sebe a svou rodinu. Jeho díla jsou plná malých dělníků, bezvýznamných úředníků nebo opravářů, kteří se po práci vrací do malého špinavého bytu. Dick tyto lidi a toto prostředí důvěrně znal. K jeho dobru je však třeba podotknout, že v žádném případě nestavěl finanční zisk nad vše ostatní. V době, kdy se natáčel první Blade Runner, hodlalo nakladatelství vydat románovou adaptaci filmového scénáře. Dick za ni měl údajně dostat 400 000 dolarů, což byla závratná suma (běžně prodával své romány za stovky dolarů, později jednotky tisíc). Dick však chtěl dokončit své Převtělení Timothyho Archera, které mu vyneslo jen 7 500 dolarů. Jelikož krátce po dopsání románu zemřel, bude mu historie za toto rozhodnutí navždy vděčná. Vlastně i proto dnes vychází román Sní androidi o elektrických ovečkách? ve spoustě zemí pod názvem Blade Runner — vydavatelství se tehdy nakonec rozhodlo pro cestu nejmenšího odporu a původní román z 60. let vydalo s filmovým přebalem a pod novým názvem. Takto vyšla kniha v roce 1993 i v češtině. Kromě chudoby trpěl ještě psychickými poruchami... Dickovy psychické obtíže se podepsaly na jeho textech zásadním způsobem. Když například v Marsovském skluzu v čase (1963) narazíme na postavu, která se bojí jíst na veřejnosti, jedná se o popis Dickovy skutečné fobie z dětství. Hlavní postava románu Dokážeme vás stvořit (napsán 1962, vyšel 1972) se zamiluje do nevyzrálé a psychicky nestabilní tmavovlásky — tedy typu ženy, který Dicka samotného přitahoval —, až se sám zhroutí a musí být hospitalizován. Stejný osud opakovaně potkal i Dicka. Sebeironizace a do značné míry i sebeodhalení Dickovi nečinily potíže. To platí dvojnásob o jeho posledních čtyřech románech, které jsou v podstatě autobiografické. Ve VALISu (1981) narazíme na sionistického doktora Maurice, který místo toho, aby hlavní postavě (založené na Dickovi samotném) pomohl, otevřeně jí opovrhuje. I ten má reálnou předlohu, jmenovitě v Dickově psychoterapeutovi doktoru Barrym Spatzovi. V románu Klany alfanského měsíce (1964) nabízí Dick vizi celých společností trpících nějakou psychickou poruchou, kterou Dick důvěrně znal. Troufám si tvrdit, že kdyby byl Dick psychicky zcela v pořádku, jeho díla by byla o poznání chudší, pokud by vůbec vznikla. … a drogovou závislostí. Dickova neustále omílaná reputace drogového autora má sice reálný základ, ale z větší části se jedná o fikci. Nejvíce se o ni zasloužil americký spisovatel Harlan Ellison, který v poznámce k Dickově povídce Víra našich otců, napsané pro Ellisonovu antologii Nebezpečné vize (1967), naznačil, že Dickova povídka (která se drogami zabývá) vznikla pod vlivem LSD. Ačkoliv sám Dick toto tvrzení popřel, nálepka drogového autora mu už zůstala. Když ho na počátku 70. let opustila jeho čtvrtá manželka Nancy, otevřel svůj prázdný dům mladým lidem z ulice, často spojeným s drogovou subkulturou. Sám Dick bral většinu života amfetaminy, většinou však legálně na lékařský předpis a podle jeho tvrzení po jednom vyšetření v roce 1971 zjistil, že jeho metabolismus odbourává jejich účinnou látku dřív, než se stačí dostat do mozku, a veškerý dopad léků za celá ta léta byl ve skutečnosti jen placebo efektem. Osudy lidí, které Dick během tohoto neradostného období na počátku 70. let poznal, vtělil do jednoho z nejdojemnějších protidrogových románů — Temného obrazu (1977). Jedním z častých hostů v jeho domě byla tehdy i jistá Katherine Demuellová, mladá tmavovláska, která se stala předlohou některých nejvýraznějších ženských postav Dickových pozdních děl (např. Donna Hawthornová v Temném obrazu či Gloria ve VALISu). Musím přiznat, že když jsem před lety navrhl nakladatelství Argo, aby nechalo přeložit méně známý Dickův román Dokážeme vás stvořit, bylo to zejména proto, že první knižní vydání z roku 1972 Dick věnoval právě Katherine.