Herbář

A přece si říkám, v dětství byl jiný.

Miloval vitráží zlatavé žilky, dotýkal se jich prstem,

obýval festony, matka ho nejraději strojila do blankytu.

Niebieski kolor, říkávala, když mu oblékala modrou pelerínku,

na ní zahradní kvítka: hvozdík, mák, ostropestřec

a zvířata dosud nevídaná v zahradě překrásné.

 

Mluvil polsky a zřídka rusky, ale nemísil jazyky

a nikdy nehandloval: opusť, odevzdej a pak ti daruju pokoj.

Protože věděl: největší požehnání není v pokoji,

nýbrž v neklidu, neklid, a ne guldeny vedl lodě na dalekých cestách!

A pokoj, to jsou muškáty, muškáty bez konce.

 

Měl vůbec jiné zvyky: rád cestoval, nejvíc na oslátku,

pil syrské červené víno, četl rád kdejakou avantgardu

a každé ráno přecházel dolinu Cedron pěšky!

Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek.

Jsou dávno pryč. A přece, si říkám,

v dětství byl Bůh úplně jiný.

 

Čas chřestu

Čistit ojílené brambory,

loupat bledé prsty chřestu, potom je jíst.

Nadchází večer, z ticha se vylupují slova —

kuchyňský kamenolom. Ve tmě svítí koleje.

Až přijdeš, budeš čističem těch brambor,

budeš pojídačem těch slov.

 

Krajina s jezerem

V noci sen o tom, že musíš jet na Slovensko,

kde samozvaní kněží rozřežou tvou duši na kousky.

Ráno se budíš s úlevou a smutkem, je zima,

slunce už studené a skály jako med pod plástvemi jinovatky.

Na Černém jezírku je slyšet brueghelovský štěkot psů.

Holíš se nejlacinější žiletkou

ve vodopádu své studené pražské sprchy.

 

Zweigeltrebe

Loučit se s Libní. Rychle a mdle

opouštět vinice a skládky, které bývaly tvé.

Zídky z cihel a buxusu, řeku špínou zhoustlou na těsto,

neoslavené svatby v domě, nejsoucí židovské město.

 

Louky a lesy, večerky, ostrovy, zahrady,

pilu, papírnu, prachovnu, hřbitov a sady.

Za čtyřicet minut, dvě noci, jedno skleněné nebe,

opustit montážní dílny, automat svět, mě, tebe.

 

Vstát, rychle a mdle loučit se s Libní.

Tak nepřemostěným mostem rychlíky spěchají do Vídně.

Rychleji, rychleji, rychleji, můj zlatý kudrnatý Foibe —

dovzdychat, doplakat, dopít Zweigeltrebe.

 

Marie Iljašenko, foto: archiv Host

Marie Iljašenko, foto: archiv Host

Viz Láska

Když postupuješ své území a nevíš,

který potok s jakým keřem a střízlíkem ti ještě patří,

když ti patří myš, ale už ne nora, už ne plochá hora,

les, ale bez buků, děje se to v měrných jednotkách večerů a jiter,

přicházíš o neznačené cesty, o sloupky z pískovce, o lom na opuku.

 

Když postupuješ své území, přicházíš o klenové příruby, klenutá dna,

hranice katastrálních map, remízky s posedy a větu

u nás teď taky všichni sušá, lebo sa nedalo

Ve střední Evropě celý srpen pršelo a teď je čas počítání ztrát.

 

Fragaria vesca

Tam kde tečou řeky hojnosti, med místo vody,

kde jsou všichni usmíření, všichni spolu,

jako na obrozeneckých obrazech,

tráví spolu čas, aniž se setkali

v borovicových lesích hledáním hub,

 

tam v podmáčených olšinách našla jsem hřib,

který voněl jinak než všechno: máslem a mlékem,

který vyléčí všechny lidské neduhy,

stačí rozemlít na prach a vsypat do hrnku s kakaem.

 

Ale ty i nadále vše sleduješ zpoza rámu,

jak vstupuju do dubnové řeky a jak z ní vycházím,

jak sbírám fragaria vesca a jak je jím

a v každé vážce nad vodou spatřuješ draka,

přítomný vždycky jen tolik, aby má radost nebyla

příliš velká.

 

Atlas nejistých míst

Slyšíš o nich od toho, kdo o nich četl

a pak tažený silou gravitačního pole se ocitáš někde poblíž:

Včera na předměstí Bombaje,

dnes na ostrově Mayotte.

 

Zůstávají ve vědomí jako rozmazaná fotka,

např. Budapešť: nahota v zimě, turecké lázně.

Zimní Berlín: bolest mezi šestým a sedmým obratlem.

Vídeň a Safed spojené tunelem, který znali už pastýři z polonin.

 

Někdy je tak těžké vstát a lít do sklenky vodu,

ale přísahám, že jsem pořád v pohybu, pořád v pohybu

a pořád blízko —

jako byl Mandelštam blízko své Arménie.


Marie Iljašenko je překladatelka a editorka (nar. 1983 v Kyjevě v rodině s českými a polskými kořeny). Středoevropská „kulturní směs“, ustálená v jejím raném dětství prožitém v ruské kultuře i studia komparatistiky, nechala přirozený, nenásilný otisk v jejích textech. Básnířka zevrubně mapuje krajiny vnější i vnitřní, skutečné, ale i imaginární cesty, zachycuje ovšem také setrvávání na místě.