1
Dnes mě uprostřed noci probudil hluk. Nebylo to Iosifovo chrápání, ten v tu chvíli — což je u něj zvláštní — tiše spal po mém boku, napůl utopený ve výplni matrace. Zůstala jsem natažená s pohledem upřeným na bukové trámy podpírající strop, pevně jsem svírala prostěradla a hledala oporu, kterou mi lněné záhyby, tak jemné, odepřely. Hodnou chvíli jsem se ani nepohnula, ramena svěšená, pěsti zaťaté. Chtěla jsem znovu jasně zaslechnout ten zvuk, abych jej mohla přiřadit k některému z našich zvířat a mohla se tak v klidu vrátit ke spánku. Kromě proudění vzduchu pohybujícího větvovím vzrostlého dubu jsem však nic nezaznamenala. A tehdy mé útroby zčistajasna sevřela úzkost ze staré báchorky o vetřelci s očima vyprázdněnýma chamtivostí a začala je pomalu užírat.
Je srpen, pásky žaluzií jsou otevřené až na doraz a provoněný vlahý větřík pohupuje záclonkami. Roztančí je tak krásně, že v tuto roční dobu, když nemohu usnout, usedám opřená o rám okna a unešeně se dívám, jak se vlní jako noblesní korouhve. Vdechuji vůně, které se nesou vzduchem a občas vytlačují z pokoje pachy po zatuchlině. Přicházejí ve vlnách, stejně jako když moře ukládá na břeh zbytky ztroskotané lodi. Na jaře, zvláště když padá soumrak, všechno prostoupí aroma rozkvetlých pomerančovníků. Nějaký čas předtím, než se tak stane, stromy vždycky vyšlou posla. Dny jsou ještě chladné, ale prchavá nitka náhle oznámí, že tady někde v okolí byl život vyzván ke svému znovuzrození.
S pěstmi plnými látky a se zavřenýma očima jsem se zkoušela soustředit na venkovní temnotu. Představila jsem si, jak nakukuji na zvýšenou verandu nad provoněným trávníkem kolem domu a pak zaměřuji pozornost k průčelí, k místu, odkud se pozemek svažuje do údolí. V dálce blikotají plynové lucerny ze vsi, která jako v obléhacím šiku šplhá po úbočích stoupajících k hradu. V myšlenkách sestupuji po dřevěných schůdcích a ujdu několik kroků vlhkou trávou až k plotu obepínajícímu zahradu na spodní terase. Nic tam neslyším, ani chřestivé tření seschlého kukuřičného listí.
Otočím se zpátky k domu, abych prošla zadní část pozemku. V květináčích připevněných ke sloupkům verandy bují zmatené tvary. Ze stříšky nad nimi visí poplašný zvonec a jeho provaz se jich téměř dotýká. Nalevo od domu se tyčí velký dub, mocná a důrazná bytost, koruna stromu prorůstá zčásti až pod stříšku. Na druhé straně, mezi obydlím a cestou, malá stáj se zamřížovanými okénky a s hřbetem poskládaným z pálených tašek. Uvnitř není slyšet ani klisnu, jak hrabe podkovami o břidlicovou podlahu. Není slyšet ani
Kaisera, našeho psa, což se ostatně dalo čekat, protože je to nepochybně to nejlhostejnější zvíře, jaké si lze vůbec představit. „Měla byste si pořídit slípku, aby vám statek hlídala,“ řekl mi jednou listonoš.
„S oškubaným krkem by i kvočna naháněla víc strachu.“ Možná že jsem se nad tím nápadem pousmála a určitě jsem mu dala za pravdu, jen aby rychle odešel.
Zdá se, že v okolí vesnice už celé týdny slídí rys nebo možná vlk, prý již zardousil několik hus a dokonce i jakési jehně. Vyprávěl mi to doktor Sneint na posádkové ošetřovně, když jsem byla naposledy na hradě Iosifovi pro léky. Zatímco jsem si ukládala lahvičky do brašny, doktor vstal, letmo přehlédl hřbety v knihovně, pak vytáhl atlas iberské zvířeny a rysa mi ukázal. Na rytině mě zaujaly pejzy splývající z obou stran podél tlamy a zašpičatělý tvar uší. „Licousy,“ poznamenal lékař, když jsem prstem přejela po této části ilustrace. „Také by to mohl být vlk nebo liška,“ řekl mi. „Musíte hledat trus, nejlépe někde při cestě vedoucí k vám domů. Až na něj narazíte, rozhrňte ho a podívejte se, zda je v něm hodně chlupů.“ Představa, jak hledám lejno a vrtám se v něm, se mi v tu chvíli zdála odporná, ale později, to už jsem byla na cestě domů, jsem výkaly našla a neodolala jsem pokušení, abych je klacíkem nerozhrábla. Nebylo mi to nepříjemné. Byly cítit králičinou a podle jejich vzhledu by člověk usoudil, že se ta zvířata živí jen chlupy.
Vstala jsem a rozsvítila lampičku, kterou mám na nočním stolku. Vyklonila jsem se přes parapet a pohybovala jsem světlem ze strany na stranu a pátrala po známkách přítomnosti zvířete. Hned jsem si však všimla, že měsíc v úplňku vrhá víc světla než moje svítilna, a tak jsem ji nakonec zhasla. V každém případě jsem nic divného nepostřehla. Možná ho světlo vyplašilo. Naše zvířata zůstávala dál v poklidu a já jsem nechala, aby mi vlahý vzduch stoupající z údolí laskal tvář. Úplněk barvil oblaka zavěšená nad vzdálenou plání podivnou žlutí. Zavřela jsem okenice a vlezla znovu do postele. Jak se ke mně navracel spánek, zadívala jsem se znovu do stropu a uvědomila jsem si, že v téhle části země dubové lesy nerostou.
2
Poprvé ho spatřím v pokročilém dopoledni, když ošetřuji muškáty. Záhyby jeho saka se derou bílým síťovím plotu, který vede do zahrady, přímo přede mnou. Iosif odpočívá v houpacím křesle vedle mne, ačkoli tvrdit, že odpočívá, je jaksi nadbytečné, poněvadž vlastně polehává celý den. Na lůžku, v křesle v obývacím pokoji a ponejvíce tady, na verandě. Každé ráno ho zvednu, obleču ho a usadím, kam je to podle ročního období právě vhodné. Vezmu ho za loket a on se kratičkými krůčky nechá vodit sem a tam jako poslušný pejsek. Nemoc ho scvrkla do titěrného obrazu toho, čím býval. Muž, který měl na povel celé divize, který rozhodoval o životech ostatních, obléhal města a popravoval nepřátele a vzbouřence. Kladu si otázku, zda jeho někdejší protivníci, ti, které si podmaňoval, dokud z nich nenadělal nevolníky svého majestátu, ještě stále chovají prapůvodní vztek, s nímž bezpochyby skládali zbraně k nohám tohoto muže, v jehož stínu jsem žila a jehož stín je dnes všechno, co dýchám. Jeho mysl pracuje přerývaně, a stejně jako je schopen strávit dva týdny mlčky, se svěšenou hlavou, občas i s podělanými kalhotami, nezpůsobilý sám o své vůli vstát, je také schopen začít náhle rozkazovat. V těchto mezičasech neurčitého trvání se zapojuje do každodenního života tak naplno, že se zdá, jako by nikdy naplno žít nepřestal. Někdy se navrací a chová se stejně jako vrtošivý marod. Když jsme v kuchyni a sleduje mě, jak krájím zeleninu, vyžaduje, abych dělala velké kusy, a vysvětluje mi už bůhví pokolikáté, že má přece rád, když cítí, co jí. „Nechci žádnou kašičku, ženská. Ta je pro děcka a já nejsem žádné děcko.“
Jsou chvíle, kdy se jeho rozum vztáhne zpátky k minulosti a on se na mne obrací, jako bych byla součástí jakési vzpomínky. Oslovuje mě „veliteli Schultzi“ nebo „můj kvítečku“, buď po vojensku, nebo pro změnu přesladkým tónem, přijde na to. A divné je, že nikdy v životě, ani když jsme byli zasnoubeni, mi takhle neřekl — „můj kvítečku“. Člověk by si řekl, že se ve skulinách jeho mozku znovu zazelenaly staré touhy nebo vzpomínka na jinou ženu, po níž bezpochyby dychtil za svých dlouhých nepřítomností v dobách, kdy vojenská tažení následovala jedno za druhým a kdy to vypadalo, že Impérium nakonec obsadí celou zeměkouli.
Muž, který už ke mně bohudík léta nechodí, je oním mužem, jenž kdysi otřásal základy mého světa. Jak ten se dokázal rozběsnit, když malý Thomas správně neskloňoval nebo když se vracel celý ušmudlaný ze zahrady! Popadl ho za ucho a tahal tak, že hocha skoro nadzvedl. Cloumal jím a chlapec nejednou schytal pár pohlavků nebo šlehnutí přes prsty dřevěným pravítkem. Žadonila jsem, aby ho pustil, vždyť je to jen malý kluk, a on se v tu chvíli obrátil a zahltil mě kalem svého pohledu. Pohledu člověka, jenž se k prasknutí nachlemtal vroucí lidské krve. Pohledu, jehož připomínka mě ještě dnes rozechvěje a jehož stopy dosud zůstávají na dně jeho očí.
„Zatracení zavíječi,“ říkám si a pozoruji proděravělé stonky. Je nemožné je vyhubit a každoročně musím spoustu rostlin vytrhnout a spálit za domem, neboť je to jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby pohroma nepoškodila zdravé rostliny. Uchopím je za stonek a pootočením je uvolním z kořenáče. Na podlahu popadá tmavá zem, vždycky svěží a pěkně hutná, a vytvoří houbovité hromádky, které pak přiložím k nosu, abych se nechala omámit jejich vůní.
Zvednu hlavu a zadívám se na široký obzor roviny Tierra de Barros, a tu spatřím jeho tmavé sako, jak se pasíruje skrz bílé laťky a špinavé proniká na náš pozemek.
Kaiser se k němu přiblížil a zvědavě ho očichává z naší strany plotu.
Aniž z muže spustím oči, vstanu, pomalu ustupuji k otevřeným dveřím a beru ručnici, kterou máme zavěšenou v přijímacím salonu. Musím si stoupnout na špičky, abych dosáhla na řemen s nábojnicemi. Kdyby hrozilo násilí, kdyby tam namísto žebráka byl třeba zloděj a pokoušel se dostat do domu, ani bych neměla čas ho zahnat. Nemůžu si ale dovolit, aby měl Iosif nabitou pušku na dosah ruky. Znovu už ne.
Prsty se mi chvějí, zatímco vsouvám nábojnici do hlavně. Zaklapnu zbraň, scházím ze schodů a kráčím směrem k němu. V určité vzdálenosti se zastavím, přitisknu si pažbu pevně k rameni a doufám, že se střetnu pouze se zbloudilým opilcem, na nějž — přeji si — by měl stačit obyčejný smeták.
„Tady být nemůžete,“ říkám mu. „Tohle je soukromý pozemek.“ Neodpovídá, ani se nehýbá. Nepootočí hlavu, aby se na mne podíval. Z této strany plotu mohu zahlédnout pouze jeho rozcuchané a ušmudlané temeno. Vyčkávám.
Kaiser strčí čumák mezi laťky a pošťuchuje ho v přívětivé nápodobě mého podupávání, stále netrpělivějšího. Trochu se přiblížím, párkrát se ho dotknu pažbou a ustoupím. Dál sedí bez hnutí a já si na okamžik představím, že je mrtvý. Bokem postupuji k brance, kterou se schází do zahrady. Chtěla bych nakouknout na druhou stranu a přitom od něj neztratit odstup. Je to štíhlý muž, oblečený do tmavého saka, které jsem už zahlédla, a do černých kalhot. Zády se opírá o laťky, nohy natažené, hlavu skloněnou a ruce na stehnech obrácené dlaněmi vzhůru. Vedle něj leží kufr a na něm hnědý klobouk. Na žebráka ani na opilce nevypadá, a kdyby se neušpinil od prachu, jak si sedal na zem, mohl takhle oblečený vejít téměř kamkoli.
„Musíte odejít,“ trvám na svém se zbraní v náručí a teprve v té chvíli ke mně otočí hlavu, ale nezvedne ji. Čelist má pokrytou ulepeným prořídlým strništěm bílých vousů. Košile mu na límci hraje do žluta, sako mu je velké.
„Peníze vám nedám.“
Kaiser už se za ním stačil natáhnout na zem, natěsnaný k mužovým ledvinám, neužitečný jako hrst zvlhlého střelného prachu.
Žádná odpověď.
Překlad Štěpán Zajac
Vydává nakladatelství Akropolis.
