08/10/2020 | portrét | Boris Hokr

Ničitel spasitelů

Tento týden oznámilo studio Warner Bros. odsunutí premiéry nové filmové adaptace kultovní sci-fi Duna od Denise Villeneuva na příští podzim. Mrzí to jak filmové fanoušky, tak i čtenáře. Duna patří mezi zásadní díla dvacátého století a svou povahou se vzpírá adaptacím: s ní se do fantastiky dostávají environmentální témata, psychoanalýza, nezápadní religiozita i komplexní, nejednoznačné světy. Autor Duny, Frank Herbert, se narodil před sto lety.

Frank Herbert se českým čtenářům představil na začátku osmdesátých let několika povídkami ve Světové literatuře, větší ohlas ovšem jeho texty nevzbudily. Na sklonku toho samého desetiletí vyšel v nakladatelství Svoboda jeho nejznámější román — Duna. A v doslovu Ondřeje Neffa jsme se tehdy mohli dočíst, že Herbert patří k dinosaurům science fiction, tedy k sedmičce autorů, jimž jejich pověst dovoluje nabídnout nakladateli v podstatě cokoli bez obav z neúspěchu. A že tuto pozici si do té doby nepříliš úspěšný autor vydobyl právě Dunou.

Román přitom původně vycházel na pokračování ve slavném magazínu Analog a nakladatelé jej odmítali. Posléze však byl výrazně přepsán a jednosvazkové knižní vydání vyhrálo ceny Hugo (spolu se Zelazného románem Nesmrtelný) a Nebula. Herbert se sice nemohl okamžitě stát spisovatelem na plný úvazek, ale úspěšně k tomuto cíli vykročil. Samotná Duna je dnes považována za neotřesitelnou klasiku žánru s výrazným vlivem na jeho další vývoj a také za nejprodávanější science fiction historie…

Bez osnov

Herbertův úspěch se ovšem nerodil snadno. Budoucí spisovatel se narodil v roce 1920 do nuzných poměrů a v osmnácti utekl z domova, aby žil v oregonském Salemu u tety a strýce. Zde dokončil střední školu a následně získal i první zaměstnání v novinách Glendale Star — poté, co zalhal o svém věku. Brzy se však vrátil do Salemu a v místních novinách vystřídal několik pozic včetně fotografa. Jako fotograf sloužil také několik měsíců po narukování do armády během druhé světové války, než byl ze zdravotních důvodů propuštěn.

Po válce se zapsal na Washingtonskou univerzitu, kde potkal svou druhou ženu Beverly (první manželství trvalo pět let a bylo zakončené rozvodem v roce 1945). Společně se přestěhovali do Kalifornie, kde se spřátelili s psychology Ralphem a Irene Slatteryovými. Ti Herberta seznámili nejen s dílem Freuda, Junga nebo Heideggera, ale také se zen-buddhismem, což se následně odrazilo v jeho nejslavnějších příbězích.

Právě v této době také začíná psát science fiction (první nežánrové povídky ale prodal už ve čtyřicátých letech). Sám přitom přiznával, že sci-fi začal číst asi deset let předtím, nepatřil tedy k autorům, kteří by s žánrem vyrůstali a dospívali, nebyl ani součástí klasického fandomu. Přesto se rychle prosadil na poli povídek a dobré ohlasy sklidil i jeho první román The Dragon in the Sea, publikovaný v roce 1955.

Frank Herbert, foto: Phil H. Webber 

Stále se přitom živil jako novinář a částečně i jako autor proslovů pro republikánského senátora za Oregon Guye Gordona. Na začátku sedmdesátých let působil na univerzitě, ale také jako konzultant k sociálním a ekologickým otázkám ve Vietnamu a Pákistánu. Mimochodem, sám nikdy nedokončil univerzitní studia. Podle syna Briana především proto, že ho nebavilo nechat se svazovat osnovami a věnoval se vždy jen tomu, co jej skutečně zajímalo. Což se posléze projevilo právě i na Duně a jeho pozdějších románech.

Komplexní svět

Jak zmínil Neff ve svém doslovu, Duna vděčila za svůj postupně mohutnící úspěch nejen svým románovým kvalitám. Román byl produktem doby, kdy americký fandom hledal vlastního Tolkiena (Pán prstenů nedlouho předtím slavil masový úspěch díky levnému brožovanému vydání). Na tuto potřebu ostatně upozorňují i některé z prvních kritických odkazů a například Arthur C. Clarke konkrétně použil Pána prstenů jako referenční bod, aby vystihl epičnost a hloubku fikčního světa Herbertova románu. Je přitom úsměvné, že sám Tolkien podle všeho Dunu četl a shledal ji jako čtenář nepříjemnou… Každopádně právě u Duny začíná posedlost hledáním „amerického Tolkiena“, kdy posledním adeptem je díky svému komerčnímu úspěchu George R. R. Martin. Co se týče vlivu na žánr, ale i propracování fikčního světa a odvahy vystoupit z komfortní zóny, nemá ovšem Herbert na tomto poli stále konkurenci (snad s výjimkou Temné věže od Stephena Kinga, který však v této souvislosti není tolik zmiňován kvůli slabšímu komerčnímu ohlasu zmíněné série), jakkoli je jeho dílo od Tolkienova odlišné.

Frank Herbert totiž vytvořil do té doby v žánru sci-fi nevídaně komplexní svět pouštní planety Arrakis, s vlastní kulturou, florou a faunou — kterou zosobňují především gigantičtí píseční červi. A do příběhu této planety, kterou pojal jako komplexní organismus, v němž je vše propojené se vším, promítl sílící dobový zájem o ekologii a nový typ vyprávění. Sám přiznává, že prvotním impulzem byla práce na nikdy nepublikovaných článcích o písečných dunách v Oregonu. Mimochodem, právě úspěch Duny spolu s prvními fotografiemi naší planety pořízenými z vesmíru podnítily první úspěchy environmentálního hnutí a nepřímo vedl i k vyhlášení Mezinárodního dne Země.

Celkem zabraly rešerše a různá přepisování Duny šest let, což bylo v době, kdy autoři museli chrlit texty pro nakladatele i časopisy, aby se uživili, něco nevídaného. Výsledkem není jen na dobu svého vzniku nebývale obsáhlý román, ale i zcela nový typ space opery. Podle některých kritiků neměla přitom Duna mít takový úspěch, protože přece neobsahuje roboty a počítače, v té době jedny z nejtypičtějších atributů žánru.

Obálka prvního vydání Duny

Místo toho se ocitáme v daleké budoucnosti, kde sice lidstvo osídlilo řadu planet, zároveň se však vrátilo do doby feudalismu. Cestování mezi planetami a také dlouhověkost jsou možné díky vzácnému koření, melanži, která se vyskytuje pouze na jedné jediné planetě — pouštní Arrakis, obydlené záhadnými fremeny. Právě zde se soustředí boj o moc mezi padišáhem imperátorem, rody Atreidů a Harkonennů a záhadnou školou „čarodějek“ Bene Gesserit, která se potají pokouší pomocí staletí plánovaných sňatků stvořit mesiáše — jedince schopného nahlížet do genetické paměti lidstva i do budoucnosti.

Herbert si zde pro účely sci-fi a domýšlení možného vývoje lidstva vypůjčil mnohé fantasy motivy a úsměvné je, že o několik desetiletí později se naopak Duna stala inspirací pro autory jako Robert Jordan nebo Peter V. Brett, kteří od devadesátých let redefinovali epické fantasy cykly.

Hrdina?

Herbertův příběh pochopitelně nenabízí pouze poutavý děj plný dobrodružství, fatálních zrad a šokujících odhalení, velkých emocí a „plánů uvnitř jiných plánů“. A zároveň není pouze ekologickým románem. Samozřejmě, toto téma zde hraje velkou roli, především v otázkách našeho vztahu k vodě a udržitelnosti životního prostředí, případně jeho přetváření.

V pozdějších pokračováních se například Arrakis stane nádhernou oázou s dunami pouze v přísně střežených rezervacích… a následně se opět stane pustinou. Právě u Herberta tak začíná nová vlna příběhů o terraformaci nehostinných planet (která vyvrcholila v marsovských románech Kima Stanleyho Robinsona v devadesátých letech). Zároveň je to však román o síle vědomí, reagující na podněty new age a zájem šedesátých let o psychotropní látky. Jedním z hesel knihy je ostatně „Spáč se musí probudit!“, volající po naplnění lidského potenciálu. Zatímco například Philip K. Dick ve stejné době rozpracovával ve svých románech téma hranice lidského vnímání vystaveného drogám a duševním nemocem, Herbert se zajímal o rozšíření lidských možností. Užívání drog nahlíží především z hlediska ponoru do podvědomí, genetické paměti a archetypů. Ostatně Duna je také příběhem o zrodu hrdiny.

Toho ovšem Herbert nevidí jako spasitele. Naopak jej ironizuje a zpochybňuje. Stejně jako naši ochotu a potřebu hrdinům věřit a dovolávat se jich i za cenu vzdání se vlastní svobody. Hrdina prvního románu, mladík Paul Atreides, se stane vyvoleným díky selhání své matky, která z lásky zradí Bene Gesserit a místo dcery porodí svému milenci syna (a uspíší tak projekt o jednu generaci). A jedním z prostředků, jak hodlá Paul probudit celé dekadentní impérium, se stává i džihád. Teolog Lorenzo DiTommaso přitom poukazuje na shody mezi Dunou a slavným Úpadkem a pádem římské říše Edwarda Gibbona, když zdůrazňuje nabubřelou pompéznost a ceremoniálnost padišáhova dvora, na němž žijí „paraziti“, oproti strohému světu Arrakis. Tím ovšem Paulův osud nekončí a krvavé tažení arrakiských fremenů napříč galaxií je později prezentováno v podstatě jako vůdcovské selhání.

Volná pokračování Spasitel DunyDěti Duny nahlíží na roli vyvoleného podobně jako některé revizionistické superhrdinské komiksy osmdesátých let. Odráží se zde i Herbertova dlouhodobá nedůvěra k vládám. Byl kritikem McCarthyho seznamů i Richarda Nixona či války ve Vietnamu a v době vydání románu Kapitala: Duna se vyjádřil v tom smyslu, že moc nutně nekorumpuje, ale přitahuje korumpovatelné…

Z kultu pulp

I proto se Herbert postupně poněkud paradoxně vracel k obyčejnějším typům hrdinů, jako je oddaný služebník rodu Atreidů Duncan Idaho, jehož loajalita je vystavena zkoušce, když vidí, čím se jeho milovaní vládci stali. Osobně ovšem za nejodvážnější a nejpůsobivější část série považuji čtvrtý díl, jehož hrdina rozhodně obyčejný není, jak naznačuje už sám název — Božský imperátor Duny. Román se odehrává několik tisíciletí po událostech prvních tří románů a vypráví o vesmíru, kterému vládne Paulův syn Leto II. Atreides, toho času symbiont člověka a slavného arrakiského písečného červa. Leto se stal tyranem, který věří, že svým konáním může připravit lidstvo na další etapu jeho vývoje, že cílený útlak povede nakonec k explozi kreativity a potenciálu přizpůsobení se vesmíru. Zároveň je na první pohled nelidským monstrem, které se snaží částečně z vnitřní potřeby a částečně z jakési pobavené nostalgie udržet zdání lidskosti a zbytky citů — což se mu nakonec stane osudným. V žádném jiném díle nešla Duna tak proti srsti obecným představám o hrdinovi, jeho vzezření a údělu.

Následující dva svazky bohužel nabídly především atraktivní bojové scény, kdy světy starého impéria čelí invazi neznámého protivníka a řešení se opět skrývá v koření, písečných červech (kteří možná obsahují zbytky osobnosti zavražděného Leta), a sloužily pouze jako příprava k velkému finále, k jehož napsání už bohužel Frank Herbert neměl čas. Zemřel totiž předčasně v roce 1986 ve věku šedesáti pěti let. Po letech navázali na jeho ságu jeho syn Brian Herbert a Kevin J. Anderson. V jejich podání, jakkoli se zaklínali tím, že vychází z Herbertových poznámek, se z Duny stala jednoduchá pulpová zábava, kde plány uvnitř plánů jsou k smíchu, veškeré důležité události se odehrávají souběžně a géniové i šedé eminence vesmíru mají intelekt pubertálního tyrana ze základky.

Dozvuky adaptací

Komplikované jsou i různé adaptace Herbertova díla. Filmová práva získala nejprve společnost Apjac International, ale i kvůli pracím na pokračování Planety opic se přípravy filmu zdržely a následovaly problémy s postem režiséra. Nakonec práva přešla do rukou francouzských investorů a vůdčí osobností jejich snah se stal chilský surrealista a psychomág Alejandro Jodorowsky. Ten plánoval Dunu jako desetihodinový projekt, kde by krom jeho vlastního syna coby Paula Atreida hrál například Orson Welles (zdegenerovaný baron Vladimir Harkonnen), Salvador Dalí (padišáh imperátor Shaddam IV.), Alain Delon (Duncan Idaho) nebo Mick Jagger (Feyd-Rautha — v jeho případě se dost možná jednalo o reakci na pokusy členů Beatles podílet se na adaptaci Pána prstenů). Projekt se však neustále prodražoval a protahoval, až nakonec zanikl.

Přesto má Jodorowského Duna dnes kultovní status. Jednak díky obsáhlému dokumentu, který o celé anabázi vznikl, ale především kvůli dnes stěží uvěřitelné koncentraci umělců, kteří se na ní měli podílet. Krom hereckého obsazení je třeba zmínit, že právě skrze tento projekt se k filmu dostal H. R. Giger (později známý jako tvůrce Vetřelce) a francouzský kreslíř Jean Giraud, známý jako Moebius. Právě s ním (a nakonec i s dalšími komiksovými umělci) posléze Jodorowsky zrealizoval mnoho svých nápadů pro Dunu v řadě komiksů jako Incal, Kasta metabaronů nebo Technokněží — vždy plných psychedelických scén, sexuálních perverzí a brutálního, bizarního násilí.

To alespoň částečně nabídla i první zrealizovaná filmová Duna v podání Davida Lynche. Příběhově extrémně proškrtaný film těžil z úžasných pouštních záběrů, specifické estetiky Bene Gesseritu nebo slavných navigátorů žijících v nádržích naplněných melanží a skvělým hereckým obsazením (Micka Jaggera mimochodem nahradil Sting). První tři knihy se dočkaly i seriálové podoby. Ovšem projekt vznikající v Česku s českým komparzem je navzdory práci Theodora Pištěka předem odsouzen k pozici otloukánka.

Původní Duna však navzdory nepovedeným nebo epicky selhávajícím adaptacím zůstává ve všech svých proměnách stále fascinujícím čtením i příkladem toho, jak velkou vizi může dobrá sci-fi mít a jak odvážný může být žánrový příběh. Vzrušující jízda na šaj-hulúdovi, písečném červu, nepřestává být ani více než padesát let od prvního vydání velkou zábavou a zároveň výzvou k přehodnocení vztahu nejen k sobě samým, ale především k našemu prostředí a tomu, co své planetě dlužíme. 

Autor je publicista a kritik.