Nysia přijde zas
Proč se učíš česky? Tuhle otázku kladou velmi často Češi cizincům, kteří se chtějí naučit jejich rodný jazyk. Naposled zpravodaj Českého rozhlasu David Koubek na první hodině češtiny na jihu Brazílie, v Porto Alegre.
Tamní český honorární konzulát praskal ve švech a zájemci o kurz češtiny, téměř sto padesát lidí, zaplnili dva velké sály, takže hodina musela probíhat paralelně. Přebíhala jsem mezi všemi těmi nadšenými novými studenty a byla jsem šťastná. Hrdá. A vůbec jsem k tomu nepotřebovala znát důvody, proč přišli na mou hodinu.
Většina z nich byli studenti z místní Federální univerzity UFRGS nebo čeští krajani. Nicméně, David Koubek se svým mikrofonem vyrážel na zteč a kladl onu otázku. Odpovědi byly o zvědavosti, o únavě z velkých světových jazyků, o odlišnosti a já skoro vypínala. Pak ale jedna subtilní Brazilka japonsko-rakousko-uherského původu (rodina ze strany matky přišla do Brazílie z Japonska, ze strany otce z italsky mluvících území Rakouska-Uherska) řekla: „Nedávno jsem četla knihu Osvětimská knihovnice od Antonia G. Iturbeho a chci se naučit česky kvůli Ditě Krausové.“ Málem jsem spadla ze židle. Tu knihu jsem před dvěma lety recenzovala a považuju ji za jedno z nejzajímavějších svědectví o holocaustu. Vypráví se v ní o tajné dětské knihovničce ve vyhlazovacím táboře Osvětim, na dětském bloku č. 31, v takzvaném rodinném táboře českých Židů BIIb. Obsahovala jen osm knih, jejich cena ale byla nevyčíslitelná. V koncentračním táboře bylo totiž vlastnictví knih přísně zakázáno a jejich skrývání mohlo stát vězně život. „To, čeho se neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou obyčejné knížky. Staré knihy v chatrné vazbě a s vytrženými listy, které sotva drží pohromadě,“ říká hlavní hrdinka románu, čtrnáctiletá dívka Dita. Dnes je Ditě Krausové, která Osvětim přežila, šestaosmdesát a její odvaha stát se v pekle koncentráku strážkyní několika knih tedy přivedla Nysii Eiko Kimura Gaudiosovou na mou hodinu češtiny.
David Koubek se ptal ještě dalších žáků a oni odpovídali, ale já jsem myslela už jenom na sílu knih. Na jejich schopnost měnit směry životů, přitahovat náhody, posilovat efekt motýlích křídel, kdy jedna nepatrná věc ovlivní tisíce dalších. Mnoho mých známých kroutí nad rozhodnutím cizinců učit se česky hlavou. Proč nedělají něco praktického, užitečného? Zní v jejich údivu, i když to neřeknou. Proč se ti podivínští cizinci chtějí naučit něco tak malého, bezvýznamného a těžkého, jako je čeština? Vysvětluju, že by na to jako Češi měli být za á hrdí a za bé, že mnoho mých žáků má zcela jasné a zásadní důvody, proč se češtinu naučit. Třeba kvůli Ditě Krausové.