06/06/2020 | poezie | Aneta Fidrichová

Nové možnosti litevské poezie

Minule jsme mapovali první kroky litevské poezie. Na následujících řádcích se postupně přeneseme z období druhé světové války přes sovětskou Litvu až do současnosti.

Trojitá dávka okupace

Události 40. let dvacátého století byly pro většinu Evropy tragické, Litvu nevyjímaje. V červnu 1940 překročila ruská vojska litevské hranice, pár dní poté se konaly, respektive byly zmanipulovány volby do sněmu a v létě byla vyslána delegace významných litevských osobností (mezi nimi například Petras Cvirka, Salomėja Nėris nebo Antanas Venclova), aby zažádala o vstup do SSSR. Sověti zavedli tvrdou cenzuru, zakázali národní a náboženské symboly a knihy, jež se neshodovaly s myšlenkami režimu. Jednoduše řečeno, nastala rázná rusifikace a úpadek národní kultury.

Necelý rok nato, konkrétně 14. června 1941, začaly v Pobaltí politické a intelektuální čistky a masové deportace, byli pozatýkáni členové různých zájmových organizací, kteří měli kontakty se zahraničím. Proto není divu, že místní obyvatelstvo vítalo Hitlerovy vojáky, kteří započali okupaci země hned týden nato, jako osvoboditele.

Nacisté rovněž cenzurovali, ale ne v takové míře jako Sověti. Byl obnoven tisk, divadla a některé kulturní spolky, vydávala se nová i klasická díla (kupříkladu básníka Maironise). I tak došlo k represím v podobě zavření univerzit, hromadného zatýkání intelektuálů a následných deportací do táborů. Zatkli mimo jiné básníka a profesora Balyse Sruogu, který pobyt v pracovním táboře přežil a své zážitky následně promítl do knihy Les bohů.

V roce 1944 se v Litvě opět usadila Rudá armáda. Společně s německými vojsky uprchla na západ i většina tehdejších spisovatelů.

Ve své otčině tedy zůstalo jen minimum autorů. Mezi nimi litevský klasik Vincas Mykolaitis-Putinas. Jeho tvorba (stejně jako on sám) si prošla spletitým vývojem a odráží vývoj litevské společnosti od první republiky až po 60. léta. Největšího úspěchu ale dosáhl svojí psychologickou trilogií s prvky autobiografie Altorių šešėly (Ve stínu oltářů).

Spisovatelé a básníci se museli přizpůsobit pravidlům nově nastoleného režimu a psali to, co se jim přikázalo, a kdo nechtěl, uchýlil se k překladům. Teprve v 60. letech, v době tzv. oblevy, se začaly postupně uvolňovat poměry v kultuře, což se dotklo i cenzury. Nastoupila nová generace básníků, které se podařilo posunout litevskou poezii novým směrem a pozvednout její upadající úroveň. Svou troškou do mlýna povstávající poezie přispěli především Vytautas Bložė, Sigitas Geda, Marcelijus Martinaitis nebo Judita Vaičiūnaitė, první městská básnířka.

Exilová literatura

Při druhé sovětské okupaci opustila Litvu značná část litevských literátů. Nejprve nacházeli útočiště v německých uprchlických táborech, posléze se většinou přemístili dále na západ, nejčastěji do USA. Mezi exulanty byli již dříve zmínění básníci Bernardas Brazdžionis, Juozas Tysliava a Jonas Aistis nebo prozaik Petras Tarulis.

V zámoří byli autoři nejaktivnější, ba co víc — nejlepší díla (a především ta prozaická) 50.—70. let vznikla právě v USA. V roce 1951 vydala skupina mladých básníků antologii Žemė (Země). Jejich básně se nesou v existenciálním duchu a symbol „země“ nepředstavuje pouze ztracený domov, ale obecně lidský svět a existenci.

Antologie Žemė, foto: tekstai.lt

V emigraci tvořil a vydával i Henrikas Radauskas, další z velkých a dodnes uznávaných básníků. Jeho dílo je považováno za vrchol „umění pro umění“, každá báseň je totiž umně vystavěná po estetické stránce a literární kritici je nezřídka označují jako „literární šperky“.

Dalším významným básníkem, který se uchýlil do USA, je Tomas Venclova. Neemigroval v hlavních vlnách jako ostatní, nýbrž až v roce 1977. Důvod pro jeho odchod ze země byl politický — jeho otec, výše zmiňovaný Antanas Venclova, byl zarytým komunistou, kdežto Tomas se s jeho politickým přesvědčením neztotožňoval, dokonce režim otevřeně kritizoval, a rozhodl se tedy dobrovolně emigrovat.

Venclova se ve své tvorbě nejdříve zaměřoval na vztah jazyka a skutečnosti, v exilu se však stěžejním motivem stalo právě vyhnanství. Promluvu svého já potlačuje na úkor vjemů a vnímání světa kolem sebe, svoji řeč kóduje do přírody a předmětů, i když v některých básních je patrný stesk po domově a touha po návratu.

Poezie svobodné Litvy

Zlomový okamžik pro litevskou historii nastal 11. března 1990, kdy parlament vyhlásil plnou nezávislost na Sovětském svazu. Zhruba po padesáti letech se do Litvy kromě svobody vrátila i řada exulantů, mezi nimi literáti, kteří se opět stali nedílnou součástí litevské literatury.

V 90. letech se na scéně vedle navrátivších se stálic objevila i nová, svobodná generace básníků. Jedním z nich, který se i v současné době drží na špici nejvýznamnějších autorů, je Sigitas Parulskis, všestranná literární osobnost. Jeho dílo — ať už poetické, prozaické, nebo dramatické — bývá mnohdy kontroverzní.

Parulskis jej zakládá na kontrastu života a smrti, záležitostí světských a posvátných. Často pracuje i s motivem Boha — o katolické literatuře přitom můžeme hovořit jen stěží, jedná se spíš o jakousi snahu vyrovnat se s vlastním vztahem k Bohu a církvi. Parulskis se rád uchyluje k intertextualitě a významnou složku tvoří i jeho osobitá ironie a cynismus.

Do litevské poezie přinesla nový vítr také básnířka Neringa Abrutytė. V básních deklaruje vlastní individualitu, ženskost, intimitu, podává obraz o pokřivené lásce a vratkém vztahu s rodiči. Záměrně se vyhýbá velkým tématům, chce se totiž odpoutat od veškeré ideologie a neschopnosti starší generace vypořádat se s nově nabytou svobodou. I po jazykové stránce využívá originální postupy — hraje si se syntaxí a interpunkcí, aby udávala čtenáři tempo, a místy je jazyk samotným předmětem básně.

Nejnovějším fenoménem na poli současné literatury je tzv. slam poetry. A v Litvě se těší velké oblibě — například Dům umělců v Kaunasu pravidelně pořádá slamová klání, slameři se účastní mezinárodních mistrovství a v neposlední řadě proběhl projekt pro školy, jehož cílem bylo představit žákům jinou tvář poezie a pokusit se zahrnout slam do osnov literatury. V roce 2012 vyšlo Slemas Lietuvoje! (Slam v Litvě!), první kniha svého druhu mapující historii litevského slamu. Ačkoli stále převládá názor, že je tato poezie primitivní a nestojí za pozornost, snahy prosadit slam jako plnohodnotný literární žánr neupadají.(

Pozvánka na soutěž v slam poetry v Kaunasu, foto: kmn.lt

Tomas Venclova (1937) je literární vědec, básník a překladatel. Vystudoval lituanistiku, následně sám přednášel na Vilniuské univerzitě dějiny západní literatury a lingvistiku, v exilu pak na několika amerických univerzitách vyučoval litevštinu a východní literatury. První sbírku Kalbos ženklas (Znamení jazyka) vydal ještě v sovětské Litvě roku 1972.

Čas rozpůlil se

Čas rozpůlil se. V tiše vibrujícím vzduchu
mumlavá slova sotva doléhají k sluchu
a jako by vál popel — suchý, zhořklý, neblahý,
když měsíc je jak uhel a příroda bez váhy.
Jsi dávno vzhůru. Nazpět k břehům nevyspání
dva různé kraje, které spájí mlha ranní,
a tam na konci světa u nejvzdálenějších hor
staleté noci s mrtvým listím vedou rozhovor.

Tušíš, co šeptají si dávno ztichlá ústa?
Do bažinatých polí úsvit zvolna vrůstá
pablesky na vodách a skřeky tažných tuláků
uprostřed prázdnoty a běločerných oblaků.
Nespěchej k usedlosti. Jak výhrůžný kámen
se v stínu doubí skrývá zanesený pramen;
není tu hospodáře, jenž by vrata odmykal,
ač liduprázdné dny se točí se skřípěním dál.

Chceš pokračovat v pouti? Za mlžnatým pásem
nezmlkající moře shodne se s tvým časem,
třebaže žádná paměť nevyrve už hlubině
zjitřenou mladost bez smyslu a dětství nevinné.
Jen duše jsou tu, nepodťaté jak my bez milosti,
polední přeryv tiká kdesi v současnosti
a ztrativši směr, střela na nebi se mihotá,
protože svět je stejný a vždy jiná samota.

Jak smrtná hodina nás čeká návrat domů,
bílý prach konce války, kmeny uschlých stromů,
majáky pobořené, zpustlé trosky pevností
a za zdmi rozpuklými otevřené místnosti.
Vír nese listí, které v chladu na břeh slétlo,
nad kamenem a hroby zářijové světlo,
v zátoce pod zátěží minula a prostoru
zčernalé lodě blyští slepou čarou ponoru.

To je jen řada let a řada cizích stáří.
Tak na pahorcích v dešti bylinám se daří,
tak houština slov srůstá s věcmi opětně a zas
a zbloudilé hlasy osud zabydluje v nás.
Neboj se hledět zpátky: také cítím chvíle,
kdy mocný dech nám ztěžka usedává v týle —
možná dech země, vláhy, hlíny, studní v rokytí,
cizího času, vzpomínek a krajin nebytí.

Stanul jsi na pomezí písmen, skla a tlení
v úrodném pruhu odlivu, jím provázený
a několika společníky, co už nežijí;
zkrabatělými stíny žár dne sloupy ovíjí.
Ztracený v čase, nevíš pranic o příchodu
podzimu, který mění oblohu i vodu:
tak duši, větší, pustější než život, těkat nech
jak obraz na sítnici či spleť prasklin ve věcech.

(Ukázka byla převzata ze sbírky Čas rozpůlil se… / Įpusėja para… Přeložila Alena Vlčková.)


Sigitas Parulskis (1965) je básník, dramatik, prozaik, esejista a literární kritik. Vystudoval litevský jazyk a literaturu na Vilniuské univerzitě. Debutoval v roce 1990 sbírkou básní Iš ilgesio visa tai (To všechno je ze stesku). Na kontě má rovněž několik divadelních her a pracoval v redakcích různých plátků. Je nositelem Národní ceny Litevské republiky za přínos v kultuře a umění.

***
na svět jsem přišel v šedesátém pátém na zanedbaném
kukuřičném poli
čáp tam ke mně cestu nenašel
ležel jsem v mastné skvrně po anglické slanině
zatímco otec matčinu hřívu
zasypával zrnky mouky
(mlýn který ji vyráběl
se měl brzy proměnit a papírové sáčky
plnit granulemi na míru kalašnikovu
s upraveným těžištěm)
ležel jsem pod rudými červánky
zatímco na Kubě ve Vietnamu v Chile v Československu
dozrávaly mé myšlenky
o zvířecí podstatě
ležel jsem zatímco stopy na Měsíci
se odrážely na mém čele
zatímco mě přebalovali do plen z praporů
zatímco portréty jedněch vůdců nahrazovali druhými
zatímco z kostelů stávaly se sklady
zatímco islámští vojáci začali posílat do Litvy
psaní na pozinkovaném papíře
ležel jsem zatímco mé duši
prorazily stoličky
a po poli se namísto Boha
plížila kolchozní meliorace

(Ukázka byla převzata z časopisu Plav č. 9, rok 2008. Přeložil Vítězslav Mikeš.)


Neringa Abrutytė (1972) je básnířka a překladatelka. Vystudovala litevský jazyk a literaturu na Vilniuské univerzitě. Debutovala v roce 1995 sbírkou Rojaus ruduo (Rajský podzim). Překládá z francouzštiny, řečtiny, slovinštiny a němčiny.

Lásce

ze všeho nejvíc mi chybí rozum —
zato mám intuici, trochu odvahy, naivity a vášně
abych využila lidi chytřejší než já,
kromě toho, hrozně někoho miluju — kohokoliv?
tvé oči mají zeleň nestoudného moře,
ale i já jsem — ne po dnech — po hodinách
stále drzejší:
krásná jako Mireille Mathieu,
ale vášnivá jako muž,
je dobře, že není muž,
ale chci ji milovat, chci být muž —
snad je dobře, že nejsme: muži.

zašla jsem za šálkem kávy
za šálkem čaje nebo
za plastovým kelímkem
coca-coly přisedl vedle
šálku jiný
šálek kávy ale
nejzajímavější mi
připadal půllitr piva
který přišel za šálkem piva
pak jsem se vídala s
půllitrem kávy nic moc
a půllitr piva říká
nechceš mě
chci říkám jeden malý
co třeba víno? ne — jen
jeden malý půllitr kávy.

(Ukázky byly převzaty ze sbírky Nerinžina emka a jiné básně. Přeložila Eva Křivánková.)


Autorka studuje litevskou filologii na Masarykově univerzitě v Brně. V budoucnu by se ráda věnovala překladatelství.