Název vašeho magazínu odkazuje k časopisu Reportér z šedesátých let, vy sám jste tuto spojitost také už dříve zmínil. V čem přesně nový měsíčník navazuje na starého Reportéra, který se občas označuje jako „ostrůvek demokracie“ roku 1968? Máte ambici být podobným médiem?

Bylo by asi příliš smělé a drzé říct to takovým způsobem. Ten název je prostě hezký a moc dobře se hodí k obsahu časopisu, protože je primárně založen na reportážích. Samozřejmě zároveň víme, že časopis už vycházel v šedesátých letech a na počátku let devadesátých.  Ale charakterem se přece jen ty časopisy liší, verze z šedesátých let byla založena spíš na komentářích než na faktických reportážích a na svou dobu to bylo dobré a špičkově dělané médium. Takže pokud bychom se taky mohli počítat k dobrým a dobře dělaným médiím, vážili bychom si toho a časem možná i třeba zastávali podobnou roli. Ale nejsme natolik oprsklí, že bychom si vypůjčili název a řekli, že to budeme dělat stejně dobře jako oni.

Měli jste při vytváření koncepce časopisu i jiné inspirace?

Pro mě inspirací, a opět pochopitelně volnou, jelikož by bylo až příliš sebevědomé se s nimi srovnávat, byly magazíny vycházející různě po světě, které jsou primárně založené na delších, kvalitně napsaných textech, ať je to týdeník jako New Yorker, nebo měsíčník jako The Atlantic. Na nich je vidět, jak články můžou být hezké a zajímavé, pokud jim autor věnuje dostatek času a zná téma, o kterém píše. V tomto ohledu pro nás představují inspiraci, protože bychom chtěli v místních poměrech a s našimi schopnostmi — které jsou menší než schopnosti lidí z New Yorkeru, to je nutné si přiznat — dělat něco podobného.

Mluvíte o reportážích a dlouhých, kvalitních textech. Chybí vám na české mediální scéně nějaký typ reportáží, je to málo zastoupený žánr?

Podle mě úplně. Mně chybí nejen různé typy reportáží, ale jako čtenáři — a doufám, že nás je víc — také články, které by byly napsané důkladně a poctivě. Pokud mluvíme konkrétně o reportáži, tak mi chybí něco, s čím novinář stráví dost času, má možnost si problematiku pořádně nastudovat, jede do terénu připravený, stráví  nad tím třeba týden a výsledek je text, na kterém je vidět všechna vynaložená práce a který se navíc příjemně čte. Takových reportáží není pro mě jako čtenáře dostatek. Proto doufám, že Reportér přinese něco nového a kvalitního.

Robert Čásenský, zdroj: Reportér

Robert Čásenský, zdroj: Reportér

Zmínil jste New Yorker, jehož tradiční součástí je původní literární dílo a respektovaná recenzní rubrika. I Reportér obsahuje podobně koncipovanou část „Literatura“, je to náhoda, nebo přímá inspirace?

Pro nás to byla přímá inspirace. Při vytváření časopisu jsme si říkali, že bychom taky chtěli mít v každém vydání nějaký originální literární kus, napsaný exkluzivně pro nás. Takových publikací, řekněme s širším zásahem, totiž není mnoho a rádi bychom přinášeli kvalitní díla, protože si to čtenáři i autoři zaslouží.

Má literární rubrika nějakou koncepci, přednastavený směr, podle jakého klíče budete oslovovat autory?

Nemáme nějakou jasnou koncepci v tom smyslu, že bychom například šli vysloveně po mladých autorech nebo vyhledávali pouze esejisty. Nechali jsme si v tomhle ohledu volnost, abychom mohli vždycky ke každému číslu nebo dvěma dopředu oslovit někoho tak, jak to v tu chvíli uznáme za vhodné a jak to zapadá do našich plánů. Nevylučuju, že časem se k nějakému konkrétnímu tvaru dobereme. Ale když vezmu v potaz, co všechno jsme museli k tomu časopisu připravit, tak ne všechno prostě může mít detailně naškatulkovaný koncept.

Nejste první, kdo má podobné ambice dělat měsíčník pro náročnějšího čtenáře. Před několika lety například začal a už i přestal vycházet časopis Bel Mondo. Je pro časopis takového formátu v Česku vlastně místo?

Já doufám, že ano. Kdybych si to nemyslel, tak se do toho nepouštím. Jsem v životě zvyklý riskovat, ale nejsem úplný šílenec, abych se pouštěl do něčeho, o čem si nemyslím, že to má naději na úspěch. Jasně, pokusy tu byly a vůbec ne špatné — viz Bel Mondo — a my se samozřejmě snažíme v určitých ohledech poučit z toho, co naši předchůdci dělali. Proto jsme se snažili přichystat vše tak, abychom šanci na přežití zvýšili co nejvíce. Jestli nakonec půjde vše tak, jak jsme si naplánovali, to samozřejmě nevíme. Nicméně začátek byl velmi nadějný, ať se to týkalo prodeje, čtenářů nebo ohlasů. Stejně tak jsme se snažili nastavit obchodní model zajímavý pro inzerenty. Doufám, že jsem se nespletl a že vše bude fungovat.

Poctivé přípravy jsou jedna věc, existuje ovšem zájem o takové médium?

Existuje, alespoň podle výsledků prodejnosti prvního čísla. Ten výsledek totiž mění víru v realitu, protože jsme prodali dvakrát víc, než jsme čekali. Tudíž ano, existuje nějaká skupina čtenářů, která má zájem. Postupem času se bude navíc rozšiřovat povědomí, že něco takového jako časopis Reportér vychází, a to nám jen pomůže.

Je pro vás některý ze zavedených časopisů konkurence?

Úplně přímé konkurenty nemáme, měsíčník tohoto typu tady není. Naším konkurentem vždycky budou dobré časopisy — Respekt, Reflex, Týden, Forbes a tak dále. To budou, obecně řečeno, naši konkurenti ve smyslu čtenářem vynaloženého času na konzumaci novin a časopisů. A buďto čtenář věnuje svůj čas nám, někomu jinému, nebo v ideálním případě oběma. Předpokládám, že ze začátku nás budou lidé číst k něčemu, ať už k novinám, nebo ke svému stávajícímu časopiseckému titulu. Není vyloučené, že k nám budou chodit čtenáři deníků, protože je to ideální doplněk. Ať už čtete Hospodářky, Lidovky, Frontu, nebo i to Právo, tak Reportér může být důkladnější a pěkné doplňující čtení. Rozhodně tu ale není žádný titul, u kterého bychom si řekli: „To je náš konkurent, tomu jdeme po čtenářích, tomu je chceme sebrat.“

Součástí vaší mediální strategie je i webová verze magazínu, kde se objevuje zadarmo i jiný obsah než v tištěné verzi. Je to samostatný projekt, který se bude někam ubírat, nebo podpora tištěného časopisu?

Web má v podstatě tři úlohy: jednak nemůžete dnes mít médium bez jeho webové podoby. Na webu prodáváme obsah v elektronické podobě. Když jste náš předplatitel, získáváte přístup do všech možných podob časopisu a jedna je i ta webová. Články zdarma tam dáváme navíc z toho důvodu, že postupem času chceme vybudovat i na webu nějakou komunitu pravidelných čtenářů. V současnosti máme podle statistik několik desítek tisíc unikátních uživatelů, kteří tam tráví docela dost času, začtou se a málo stránky opouští, takže to je docela reálný plán. Z novinářského hlediska je pro nás web důležitý pro podporu tištěného vydání, například pro články lákající na obsah časopisu nebo naopak rozšiřující záběr otištěných reportáží. A konečně — web je také další platformou pro inzerci, a tudíž i zdroj příjmu.

Attachment-1-638x833

Kdy vás napadlo vydávat podobný časopis?

Zhruba před třemi lety mě napadlo, že by bylo prima, kdyby nějaký takový časopis mohl vzniknout. Byla to taková ta situace, kdy máte sem tam po večerech čas, vrací se vám jedna konkrétní myšlenka a vy si s ní opakovaně hrajete. Impulsem, abych se do toho pustil doopravdy, bylo, že jsem se rozhodl odejít ze svého minulého zaměstnání a říkal jsem si, že takový titul může mít šanci. Když jsem z Mladé fronty odcházel kvůli změně majitele, tak jsem už věděl, že chci zkusit dát dohromady takový časopis.

Když jsme u vašeho odchodu z Mladé fronty, je to zhruba rok a půl, co Andrej Babiš koupil Mafru. Jak zatím hodnotíte jeho roli a působení v médiích?

Můžu, respektive chci o tom mluvit jenom trochu. Mně se nechce mluvit o Mladé frontě, protože mi nepřijde slušné odejít a pak mistrovat, jak se to má správně dělat. Vždycky mi to od těch lidí, co to tak dělali, přišlo divné a já se mezi ně nehodlám zařadit. Obecně si myslím, že kumulace vlastnictví médií, poměrně rozsáhlého byznysového impéria a k tomu v podstatě vlastnictví politické strany v jedněch rukou není moc šťastná kombinace. To ale není nic moc objevného, zřejmě si to myslí víc lidí. Na druhou stranu je tu dost voličů, kteří to jako problém nevidí a opakovaně to ukazují, a to je třeba respektovat. A je jich dost na to, aby Andrej Babiš vyhrával volby.

Andrej Babiš není jediný velkopodnikatel, který si nakoupil noviny. Vstup velkého byznysu do médií je v Česku a na Slovensku poměrně častý jev.

Není to specialita jen Česka a Slovenska, děje se to ve všech postkomunistických zemích a všude je vývoj v zásadě podobný: v devadesátých letech nastoupili zahraniční vydavatelé, pánbůh za ně zaplať, protože vybudovali nějaké mediální struktury, fungující dokonce podle nějakých pravidel. Někdy mezi lety 2008 a 2010 začali investoři odcházet, protože jednak už zdejší a středoevropské firmy tolik nevydělávaly a jednak měli problémy na svých domácích trzích. A dá se pochopit, že prodali radši to, co měli v cizině, než to, co měli doma na dvorku. Často noviny, televize nebo celé mediální domy prodali místním bohatým podnikatelům nebo skupinám, kteří si v ceně připláceli i nějakou tu prémii za vliv. Ty ceny byly tudíž výborné z pohledu prodávajících a je pochopitelná i ta investice ze strany velkých chlapců z byznysu, jelikož ti mají pocit, že tím získají nějaký vliv, třeba na politiku nebo na sféry důležité pro jejich hlavní oblasti podnikání. Někteří možná média kupují i kvůli pocitu obrany. Je asi pravda, že to není nic dobrého, na druhou stranu to je prostě realita, kterou teď žijeme. Jsou zde jen dvě možnosti vývoje: buďto to bude čtenářům vadit a svým nákupním chováním rozhodnou o tom, že taková spojení nebudou moc úspěšná, nebo to nebudou považovat za problém. V zásadě budou rozhodovat vždycky čtenáři a veřejnost peněženkami, jestli je to v pořádku, nebo není.

Můžou do procesu a kultivace mediální sféry aktivně zasáhnout i novináři? Jako třeba redakce slovenského deníku SME, která hromadně odešla poté, co titul koupila Penta?

V každém kapitalistickém podnikaní obecně platí, že si můžete dělat, co chcete. Když se rozhodnete, že svůj titul prodáte Mickey Mouseovi, tak ho prodáte Mickey Mouseovi. Stejně tak má každý zaměstnanec svobodné právo rozhodnout se, jestli u toho chce být, nebo ne. Jestli se novináři rozhodnou, že jim nové uspořádání vyhovuje, tak zůstanou, pokud ne, tak odejdou. Ten hromadný odchod ze SME samozřejmě vzbudil pozornost a reakce. Asi se tím Matúšovi Kostolnému docelausnadnil start Projektu N a teď bude na něm, aby s redakcí přesvědčil dostatek čtenářů a předplatitelů, že chtějí konzumovat to, co on jim nabízí. A stejně jako u Reportéra uvidíme za rok za dva, jestli to byl zrod něčeho nového, nebo slepá ulička. Já samozřejmě Matúšovi přeju, aby to fungovalo. My se známe a ostatně jsme patřili i do stejné skupiny, fandím takovým projektům, ale — jak říkám — o všem rozhodne čas a zájem čtenářů.

Otázka se dá také otočit — můžou noviny a média přežít bez velkého byznysu?

Obecně můžou přežít, přežívaly bez velkého byznysu docela dlouho a v pohodě. Samozřejmě je pravděpodobné, že třeba deníků nebude na trhu tolik, jako jich je dneska, protože ten žánr je v nejtěžší situaci, proti tomu jsou časopisy docela v bezpečí. Ale můžou přežít, zase bude záležet na tom, jestli získají dostatek čtenářů, jestli získají nějakou další podporu, třeba formou nadačního příspěvku, nebo přijdou na nějaký jiný nápad. Noviny se bez velkého byznysu můžou obejít. Aspoň doufám.