Mistře Kohoute! Za vámi! zakřičel Kosmák. Pacholek v uranové zbroji ani nestačil uskočit a již měl za sebou fousatého nomáda se světelným palcátem zdobeným zuby pohanů. Zaťal zbraň do nohsleda a utíkal dále. — Zase ty nájezdy, proboha proč? sykl Kosmák. Kohout mezi zuby procedil jen: — Pomsti moji zem… nechť tě kříž provází, bratře.

Vydrancovali balkánskou cestu, prohlásil pohnutě generál Čech. — Padl Nový Temešvár i Starý Sekešfehervár, polkl hlášení poručík Morava. Nebezpečný tlak mohamedánů se započal již v bitvě u Humpolce, kde v příkrém kopci armáda nekřtěnců rozrazila mohutnou ofenzivu Čechovu a naznačila, že s Evropou je již brzo amen. Osmnáct muslimských baterií poté v polích řepky naznačilo, že očekávají brzkou kapitulaci, jinak že budou infikovat černým svrabem Slezsko. To Čecha tehdá skutečně dopálilo, biologické zbraně přirozeně nesnášel. Dal si zavolat Moravu a rozkázal smažit to do Osmanů hlava nehlava. — Musíme zařadit nové německé tanky, protivníkova výzbroj je již zastaralá, vymýšlel dál Čech. — Ale generále, to jsou zatím nevyzkoušené prototypy, mohli bychom způsobit nukleární katastrofu nedozírných rozměrů, vyděšeně koktal Morava. — Poručíku, mám si tuto vaši neposlušnost vybavit jako neuposlechnutí rozkazu? osopil se na Moravu generál. — To ne, pane, provedu, stáhl se Morava. — Víš, Vladimíre, něco ti povím, jestli ty hordy muslimů nezastavíme, budou si naši potomci vyprávět o české kotlině jen v arabštině, to bys chtěl? — Pane, omlouvám se, nasadíme tanky H4T puma, osobně na to dohlédnu. 

Jen dějiny ví, jak moudře se Čech zachoval. Ano, padlo mnoho našich skvělých mužů a otců a země i voda na další staletí utrpěly pod nárazy plutoniových šrapnelů. Ale národ český odolal a jako jeden z mála ostrovů svobody v moři islámu prozatím ustál nechutnou porobu, kterou již pár dekád hořce polykalo Bulharsko, Maďarsko, Slovensko a jižní Morava. Bude-li jeden Čech z křemene, je celý národ z kvádru, znělo v pluku jednotně a zář rozžehnutých pochodní se nesla přes Železné hory až k Šumperku, hlavnímu městu národního císařství Čechů. Kdo tehdá neutekl, zle dopadl, neboť vítězům patří čest i kořist, poraženým věčné zatracení. Mocný ebenový kříž se znovu oblékl do slavnostní trikolory a putoval nad hlavami vojáků. Ať si někdo ještě zkusí na naši zemi vztáhnout ruku, zle na to doplatí, kolébku křesťanství ubráníme, k tomu nám dopomáhej jediný správný Bůh, Bůh praotců Konstantina a Metoděje, již naučili nás řeči slavné a hrdé.

Mapa Evropy, tak jak ji známe, bude již brzy zcela odlišná.

Jste často obviňován z politické korektnosti? Váš další román je touto korektností evidentně naplněn, nebojíte se další ostré kritiky z řad konzervativních elit?

Především jde o populárně naučnou esej, jinak je obecně známo, že knihy, které chválí kritika, málokdy zaujmou širší čtenářskou veřejnost. Již jsem i slyšel nařčení, že jsem agentem Berlína. Není to pravda, a kdo se mé tvorbě vysmívá, závidí mým knihám úspěch. Myslím, že pokud Čechům vezmeme satiru a humor, bude vše lepší, jsme prostě takové smějící se bestie, to by mělo skončit. Nikdo nechce být bestie.

Zatímco vaše starší díla jsou spíš romány, zde jste se uchýlil k populárně vzdělávací a historizující sci-fi eseji. Co vás k tomu vedlo?

Dnes máme o budoucnosti mnohem jasnější informace, než tomu bylo dříve. U historie se najde vždy spousta okolností, které mohou náš náhled na některé události dříve či později změnit, vezměte si třeba takové jedenácté září či ničivé povodně v roce 2000, kde je dosud spousta otazníků. Dle mého názoru tomu tak při jasném definování budoucnosti není, proto zde mohu být přesný, což moji čtenáři oceňují, a koneckonců je to i to, co slepě papouškující prokremelské vysílačky tolik trápí.

Vrátím se tedy ke své otázce, abychom to nezamluvili. Ve vaší populárně naučné eseji tedy zanikne, či nezanikne ona tradiční Evropa?

Nebudu přece prozrazovat pointu příběhu. To by bylo stejně pošetilé jako prozradit na začátku detektivního příběhu, kdo je vrahem. Nicméně ti, kteří mé knihy znají, chápou, že jsem autorem zmaru, deprese a naprostého rozvratu. Naše společnost udělala spoustu fatálních chyb a je pozdě se tváří v tvář katastrofě pokusit o nápravu. Ostatně tenhle proces vidíme už v reálném světě kolem sebe dnes. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety skoro všichni odmítali migranty. Postoj lidí dnes je, až na výjimky, podstatně otevřenější a racionálnější. A to platí i o jiných výstřelcích. Konzervativci sice „tlačí na pilu“ a žádají další a další změny, ale čím větší tlak vyvoláváte, tím silnější protitlak vzbudíte. To je známý zákon, který platí ve fyzice stejně jako ve společenských vědách. Takže abych to shrnul — kniha je o zmaru, nikoli o tom, jak prohlubující se krize vede k zápasu o nápravu.

V eseji zmiňujete menšiny nebojíte se, že to u konzervativců vyvolá diskusi?

V tomto případě již máme myslím úplně jasno, použití menšin v populárně naučné eseji považuji za exotiku, zpestření. Jsme svobodní lidé, měli bychom umět zacházet i s názory, kterých se bojíme, pohrávat si se smrtí celých národností je vzrušující. Můj čtenář mi již v minulosti naznačoval, že etnické konflikty jsou tím správným kořením. Proč se tedy do toho neobout pořádně.

Nebojíte se obvinění z rasismu a xenofobie?

Jedno ani druhé neexistuje, nebojím se.

Děkuji.


Pavel Zajíc je básník, kterému vyšly dvě básnické sbírky Ona místaPeníze.