07/10/2021 | komentář | Zbyněk Vybíral

O ekvivalentní finalitě

V případě, že se mě někdo zeptá, jakou knihu jsem si koupil, napadne mě na malý okamžik, že odpovědět mu (nebo jí) je jako ukázat spodní prádlo. Anebo ještě hůř. Odpovědět je jako nechat tazatele nahlédnout do zákoutí své duše. Nechci z toho dělat drama, ale někdy chvíli trhám okvětní lístky: Mám to říct, nemám to říct? Mám to říct?

Když jsem se kamarádovi svěřil, že jsem si koupil hned tři nové knihy, zeptal se, které to jsou. Naběhl jsem si. Ale před kamarády se nic netají, proč taky? Tak jsem mu po pravdě odpověděl: nový soubor povídek Alice Munroové Přítelkyně z mládí, rozhovor Širy Chadadové s Amosem Ozem Skok do prázdného bazénuHrdé žebráky od Alberta Cosseryho. Ta poslední kniha byla tip od S., která mi doporučovala koupit si jinou knihu od Cosseryho, ale mně se zachtělo Hrdých žebráků, o nichž mi básnila před časem. Co jsem tím nákupem o sobě kamarádovi prozradil?

Kamarád to asi neřešil (to jen já si dělám starosti se sebe-odhalením?), naopak ihned mi vyzradil, že i on zakoupil nové knihy, a sice dvě, jednu od Alice Koubové — Myslet z druhého místa: k otázce performativní filosofie — a pak ještě knížku o braku, kýči a pornu ve filmu. Co mi tím o sobě řekl?

Pomyslel jsem si nejprve, že jsme kupovali oba z jiných míst, téměř protilehlých, že mé povídky od Kanaďanky Munroové jsou oddechem oproti performativní filosofii, ale pak mi — při četbě — přišlo, že ty povídky Alice Munroové jsou možná performativní filosofií samy o sobě. A když jsem se vnořil do rozhovoru s Ozem, s překvapením jsem zjistil, že hovoří o zneužití druhého člověka, že hledá tenkou hranici mezi pornem a zdravou intimitou, že uvažuje o tom, jaká je s proměnlivými hranicemi potíž. A jak to bez nich nejde. Bez hranic bychom žili v úplném chaosu.

Pak jsem chvíli — díky kamarádovi — přemýšlel i o hranici mezi brakem a tím, co brak není, a mezi kýčem a tím, co by tak nikdo nenazval. (Mimochodem, je vůbec něco takového, jistého si samo sebou? Jistého si tím, že nikým nebude nazváno kýčem?) Zdálo se mi, že se naše myšlenky sbíhají, třebaže jsme začali myslet z druhého místa.

V teorii rozebírající vývoj systémů se používá termín „ekvivalentní finalita“. (Nebo se před lety používal.) Omlouvám se, že ho zatahuji do literární glosy. Chci jím jen připomenout, že někdy směřujeme z různých výchozích bodů ke stejnému cíli. I když si toho cestou nejsme vědomi. Vylezeme na kopec a ejhle: zpoza horizontu se náhle vynoří i ten, kdo vyšel z opačné strany. Je možné, že nad různými a hodně odlišnými knihami koneckonců s mým kamarádem přemýšlíme o týchž nebo hodně podobných „věcech“.

Ekvivalentní finalita! Poslyšte, nemůžeme se na tom kopci myšlenkových úvah setkat nakonec i s těmi, kdo čtou brak a kýčové románky, kdo pláčou nad sentimentálními seriály uvařenými z mýdla? My, čtenáři Prousta, Kanta a Goetha, diváci artových specialit? Můžeme najít i s lidmi z druhého místa společnou řeč?

A proč ne? Někdy opravdu není důležité, čím a jak začnete, kterou z cest klopotně jdete, ale kam se dostanete. A na místě, kam jste (nevědomky?) dospěli, stojí skvělý izraelský intelektuál nad hromadou braku a laureátka Nobelovy ceny povídající si s českou filosofkou. Možná tam budou vaše přítelkyně z mládí i hrdí žebráci. Souhlasím s Amosem Ozem, který opakovaně připouští, že jedinou překážkou pro povídání si s lidmi je fanatismus.

Zbavme se ho my sami. Bez něj si máme co říct s kýmkoliv.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mj. Literární psychologie.